Petr Cihlář

Na téma střídavé péče se v české společnosti v poslední době čím dál více hovoří. Stejně, jako v případě naší podivné privatizace a éry vlády průměrných ekonomů rádoby světového formátu, jdeme navzdory zkušenějšímu světu, jeho vzoru a radám svou vlastní cestou, abychom pak zjistili, že je to všechno jeden velký omyl, oklika nebo zlodějna.

Střídavá péče se u nás prosazuje váhavě a pomalu. Přitom je dávno prokázáno mnoha studiemi i zkušeností několika desetiletí fungování v zahraničí, že je střídavá péče (zvaná střídavka, anglicky shared custody) nejlepší forma uspořádání rodinných vztahů v případě, kde není možné společné soužití otce, matky a dětí. Střídavá péče znamená, že je dítě střídavě stejný čas u otce a u matky. Je totiž pokračováním rodiny, zachováním důležitého mužského i ženského vzoru ve výchově dětí a výrazným usnadněním péče o ně. V zahraničí je proto mnohem rozšířenější a využívanější, než v této oblasti zaostalé České republice. Zde zatím objevujeme jinde objevené.

Z pozice člověka, který již více než tři roky formou střídavky o šestiletého syna pečuje, si troufám tvrdit, že malé děti se střídavou péčí žádné problémy nemají. Potvrzuji výsledky zahraničních studií. Aspoň prozatím se můj syn vyvíjí podle všeho zdravě, je bezproblémový, ví co má a váží si toho. Na otázku, jaká má doma zvířátka, odpovídá, že andulky a pejska. Neříká, že u tatínka andulky a u maminky psa. Také neřeší, u koho se mu líbí víc nebo koho má raději. Řešit to naštěstí nemusí a nechce. Nemusí srovnávat nesrovnatelné a lámat si hlavu, jestli je pro něj důležitější pravá ruka nebo levá noha. Oba údy jsou pro něj stejně důležité a žádný nechce postrádat stejně, jako nechce postrádat tatínka nebo maminku. U obou se mu líbí stejně a má oba stejně rád.

To, že se synovi ve střídavé péči daří a bez problému se na ni adaptoval, podtrhuje fakt, že střídavka byla nařízena proti vůli jeho matky, podle mého názoru stále bohužel zastávající názor, že dítě patří jen jí, ona jediná je oprávněná dítě vychovávat a určovat, jak často se bude vídat se svým otcem. Přesto se jí nepodařilo střídavou péči během tří let zmařit. Můj případ je mediálně znám, dostávám se proto do kontaktu i s jinými rodiči se střídavou péčí. Nikdy jsem neslyšel, že by střídavá péče nefungovala. Několik kamarádek k ní bylo okolnostmi přinuceno, každá přiznává, že dětem střídání nečiní potíže. Ani tak zvané „stěhování“, kdy si děti vlastně nic nestěhují (mají vše 2x) nebo dva trochu odlišné způsoby výchovy nejsou žádným problémem.

Myslím si, že ti, kdo střídavou péči kritizují, s ní nemají žádnou osobní zkušenost. Tvrdím, že střídavá péče v naprosté většině případů (ne nutně všech) funguje a hodí se zejména u malých dětí, které si snáze zvykají. Střídavou péči lze soudně nařídit a je to nutné udělat tam, kde by jeden z rodičů druhému rodiči v kontaktu s dítětem bránil a tím ohrožoval jeho zdravý vývoj. I nařízenou střídavou péči lze za jistých zásad dodržovaných jednostranně jedním z rodičů praktikovat ke prospěchu dítěte.

Děti jsou na střídavou péči připraveny. Nepředstavuje pro ně žádný problém. Problémem je střídavá péče pouze pro některé nezralé rodiče, kteří se snaží druhého rodiče z výchovy svých dětí vyřadit. V případě zájmu obou výchovně způsobilých rodičů o dítě pečovat může být střídavá péče bez obav a průtahů soudně nařízena.

(Omluvte trochu osobní obsah, domnívám se, že bez osobní zkušenosti by závěry autora neměly dostatečnou váhu a oporu.)

Převzato z PETRCIHLAR.BLOG.IDNES.CZ