Mgr. Tomáš Zdechovský

–

Násilí, které se mužům děje, protože jsou muži – s tímto „objevem“ nyní přišly české feministky. Už totiž dál nemohou popírat fakt, že domácí násilí se ze zhruba 40 % týká mužů a ochranu tak potřebujeme i pro ně, nejen pro ženy.

Jako člověk, který se někdy od roku 2010 věnuje problematice rozvodových sporů, pomohl spuštění bezplatné nonstop linky pro oběti domácího násilí 116 006 a mj. první muž, který se domohl soudního odškodnění za stalking od dvou žen, mám upřímnou radost z toho, že Slovensko odmítlo ratifikovat tzv. Istanbulskou úmluvu. Ta se tváří jako dokument, který šmahem vyřeší násilí na ženách, mj. třeba odpornou ženskou obřízku, kdy ale podle webu endfgm.eu je nejméně odhadovaných obětí tam, kde Úmluva ratifikována není (1). To je ale jen taková perlička, dokument jsem kritizoval opakovaně z více důvodů.

Domácí násilí se týká zhruba 40 % mužů

Kdybych měl jednou větou říct, co mi na IÚ vadí nejvíce, byla by to její nevyváženost a fakt, že staví ideologii nad práva obětí. Naprosto totiž nesouhlasím s konceptem „genderově podmíněného násilí“ a toho, že se násilí týká téměř výhradně jen žen, což nám text podsouvá už v preambuli. Že to tak není, prokazují mnohé výzkumy, pokud se tedy nesoustředily pouze na ženy, ale vzaly téma jako celek bez upřednostňování jedné skupiny.

Např. výzkum z roku 2010, který provedlo Národní centrum pro prevenci a sledování úrazů v USA, ukázal, že 70 % případů jednostranného domácího násilí mají na svědomí právě ženy. Ty se podle studie na mužích dopouští většinou psychického týrání, které pak má často za následek fyzický útok ze strany muže. Autoři výzkumu tak vlastně vyvracejí rozšířený předsudek, že muži mají být v partnerských vztazích agresivnější než ženy. Šokující je i zjištění, že domácí násilí se má v nějaké formě vyskytovat v téměř čtvrtině všech partnerských vztahů.

K pro mnohé překvapivým číslům došla i britská organizace ManKind Initiative, která se specializuje na násilí na mužích. Mj. natočili video, v němž odkazují na různé národní statistiky, podle kterých se domácí násilí týká 40 % mužů. Ve spotu jsou natočeny reakce veřejnosti na situaci, kdy se muž na ulici začne hádat se ženou a obráceně. V prvním případě se okolí aktivně zajímá, ženy se zastane, muži začne nadávat až vyhrožovat. V druhém lidé nereagují nebo s pobavením celou situaci sledují – nikdo nevystoupí ani v momentě, kdy žena muže začne mlátit… Ne nadarmo tak organizace postuje videa s hashtagem #violenceisviolence. Volně přeloženo „je jen jedno násilí“. Video do češtiny přeložila idnes.cz.

Zhruba 40 % potvrdily i české feministky

Pro čísla ale nemusíme chodit do Ameriky či Británie. Relevantní výzkumy, které se problematikou domácího násilí zabývají, máme i v ČR. Podle Analýzy výskytu a latence domácího násilí v partnerských vztazích, kterou v roce 2017 zadal český Úřad vlády, je reprezentativních hned 9 takových výzkumů. Pouze jeden se však zabývá muži i ženami současně, další dva jsou cíleny na muže, zbylých šest jen na ženy. Ve čtyřech případech bylo ještě dáno na odiv, že se žen dotazovaly jen ženy (srovnávací tabulka výzkumů na str. 24 – 25). Na straně 45 je pak tabulka potvrzující, že míra viktimizace mužů je až 38 %.

Zmíněných 38 % potvrdily i české feministky v nedávném článku o tom, že ministerstvo práce a sociální věcí chystá nový zákon, který by pomohl k vytvoření azylových míst i pro muže. Zjistily totiž, že loni požádalo 600 mužů o pomoc, 160 žádalo přímo úkryt před svou partnerkou.

Že je v Česku míra domácího násilí na mužích a ženách zhruba stejná, dokazuje i další studie Úřadu vlády, tentokrát s názvem Analýza ekonomických dopadů domácího násilí, také z roku 2017.

Jestli nějaké téma řešit „genderově neutrálně“, nechť je to domácí násilí!

Článkem na idnes se tak najednou začalo otevírat téma, o kterém dlouhodobě mluvím. Neexistuje jen násilí na ženách a nemá smysl téma řešit genderově! Tím, že ale zrovna feministické organizace najednou k tomuto používají termín „genderově podmíněné násilí na mužích“ (= násilí, které se mužům děje, protože jsou muži…), jen popřely samy sebe. Člověku z toho tak vychází, že asi pro různé dotace a příspěvky od státu jsou schopné otočit o 180°! A místo radosti, se jen zvedá tlak…

Vždyť i první zmíněná zpráva Úřadu vlády v úvodní kapitole o vymezení pojmu „domácí násilí“ jasně na str. 9 říká, že domácí násilí není genderově podmíněné, protože mezinárodní definice reflektují (ať už explicitně, či implicitně), že partnerského násilí se mohou dopouštět jak muži, tak ženy. Navíc představa, že „centra pro týrané ženy“, najednou budou nezaujatě pomáhat obětem násilí z řad mužů, je skutečně úsměvná. Muži se už teď o svých zkušenostech bojí mluvit, tohle by jim prostě nepomohlo.

Takže ještě jednou. Řešme téma domácího násilí bez zaujetí a genderových ideologií! Ve prospěch všech obětí, ať to jsou ženy, muži nebo třeba senioři či hendikepovaní. A nenechme si žádným demagogem namluvit, že zájem řešit bolestné téma domácího násilí lze prokázat jedině tím, že se bude souhlasit s ratifikací nějaké snadno zneužitelné úmluvy.

Přeji hezký den a veselou mysl!

(1) Nejméně odhadovaných žijících obětí barbarské ženské obřízky je podle webu endfgm.eu v Litvě (5), Estonsku (8), Bulharsku (31) a na Slovensku (57). S výjimkou Estonska v těchto zemích není IÚ ratifikována. V Bulharsku byl dokument prohlášen za protiústavní. Na Slovensku uvažují i o stáhnutí podpisu, nejen o neratifikaci.

Převzato z blogu Tomáše Zdechovského