prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.

Česká justice

–

Jste autorem poměrně zásadního rozhodnutí, které se dotklo řady rodinných sporů, a to střídavé péče. Jaká je zkušenost s aplikací střídavé péče? Řešíte tuto problematiku často?

Především, a to už jsme tu zmínili, jsme v těchto věcech třetí stupeň. A to je špatně. Soudy v rodinných věcech, to je podle mne vůbec krajní možnost. Já sám jako soudce zpravodaj do všech rozhodnutí na závěr dávám poznámku, že rodiče by se nad sebou měli zamyslet a vytvořit takové komunikační prostředí, aby se v zájmu dětí domluvili. Soudy to prostě neumí vyřešit tak, aby vše plnohodnotně nahrazovalo rodinné prostředí. To, že soudy tyto spory rozhodnou neznamená, že je to dobře. Je to jen proces, kterým vytvoříme nějaké rozhodnutí. Protože nějaké asi musí nastat, když se nejsou rodiče schopni domluvit. Ale že bychom z toho byli šťastní, to si nemyslím. Ani okresní soudy, krajské, natož my tady. Po těch letech, co se to řeší, než to sem přijde, to také chvilku trvá. Takže výsledné řešení je vždy takové polovičaté. V tom mém případu, který jste zmínil, střídavá péče byla provázena tím, že oba účastníci řízení žili daleko od sebe, což samozřejmě pro děti vyvolá problém. Jak je tam velká vzdálenost, je střídavá péče samozřejmě obtížnější. Ale není úplně vyloučená. Tady šlo o to, že krajský soud rozhodl, pokud si vzpomínám, že si dítě budou rodiče předávat někde v Pardubicích, na půli cesty.

Rodiče bydleli od sebe dost daleko. Může to fungovat i ve školním věku?

Tak nějak to bylo, že to vlastně nebrání tomu, aby otec měl dítě jedenáct dní a matka devatenáct. A my jsme řekli, že není o čem licitovat. Co to pro to dítě znamená, jestli je u otce 11 dní a u matky 19? Proč to není na půl? Tam pak ta vzdálenost nehrála vůbec žádnou roli. A z tohoto důvodu jsme řekli, že tady je střídavá péče vhodná. I když tam právě byla okolnost, že dítě mělo jít za rok do školy. Ale to jsme neřešili, protože ta situace v době rozhodnutí ještě nenastala. Já osobně si myslím, že střídavá péče není špatný institut, ale musí pro ni být splněny určité podmínky. Práva dítěte v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, to je zaklínadlo, které tu všichni známe a aplikujeme: nejlepší zájem dítěte. Takže hledejme ten nejlepší zájem. Jestli chce být dítě s oběma rodiči, to je první věc. Jestli to může vyjádřit, jestli je způsobilé být s oběma rodiči, vzhledem třeba k věku. A ovlivňují to další a další věci. Jaká je fakticita toho vztahu, jestli si rodiče navzájem nedělají potíže, které by vedly k rozpadu toho systému, to vše se bere v úvahu. Ta možnost tu zkrátka je a já byl nakloněn tomu, pokud tu možnost je, tak ji aplikovat. A jsem tomu otevřený stále.

Registrujete častější řešení problémů s tzv. rodičem manipulátorem, který manipuluje s dítětem tak, až se to dostává do trestní sféry, například křivá obvinění z pedofilie a podobně?

Měl jsem na stole i podobné věci, kde to vypadalo, že to tak pravděpodobně bude, ale z mého pohledu si v těch kauzách soudy poradily dobře. Přišlo se dokazováním na to, jak to vypadá a v zásadě tomu přizpůsobily rozhodnutí. Takže já nemohu říct, že bych tu narazil na něco, co bych místo nich musel řešit sám.

A narazil jste ve své praxi na tzv. syndrom zavrženého rodiče, kdy dítě nekomunikuje s jedním z rodičů?

To jsou názory odborníků určitého druhu. Druhá strana zase tvrdí, že takovýto syndrom neexistuje. Pokud se tato skutečnost objevuje ve spisu a je to součástí dokazování, tak to soudy samozřejmě berou v úvahu. To jsou okolnosti, které asi nelze úplně pominout. Fakticita kompletního stavu v rodině je důležitá. Pro to dítě a pro všechno. Pod nejlepší zájem dítěte je potřeba podřadit i vzájemné vztahy rodičů a to, v jakém prostředí bude dítě dále vychováváno a zda a v jakém rozsahu je mu kontakt s oběma rodiči zajištěn Rozhodli jsme tímto způsobem i případ, kdy byl jeden z rodičů ve vězení a obecným soudům se příliš nechtělo do toho k němu děti pouštět.

Ukázka z rozhovoru publikovaného na webu Česká justice