Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Cecílie: A nejvíc, čeho se děsím, je skončit na ulici s tím dítětem nebo že by mi ho sebrali

Cecílie svou prací žila. Její pozice v zaměstnání se však prý radikálně změnila, když se jejím přímým nadřízeným stal kamarád bývalého přítele, s nímž se ve zlém rozešla. Po několika letech šikany z jeho strany o svou práci přišla a psychicky se zhroutila. Jelikož neměla příjem a práci se jí nedařilo sehnat, dostala se do dluhů. Přišla i o dekret na byt, bylo na ni uvaleno několik exekucí. V této situaci zjistila, že je těhotná. „Jako nebyl [syn] vysněný, nebyl plánovaný, v žádném případě, protože jsem nebyla v situaci, kdybych si to jako mohla dovolit. Ale prostě se to stalo, no. A nemohla jsem jít ani na potrat třeba nebo… protože to stojí 4,5 tisíce, že jo, a zadarmo to nikdo neudělá. Takže prostě člověk byl tak jako v prdeli.“ Otcem dítěte je muž, s jehož pomocí  počítat nemůže a s nímž vzhledem k jeho způsobu života své dítěte spojit nechtěla. Není ani uveden v rodném listě. Podařilo se jí najít byt v jiné části města, jeho vlastník využil její situace a s vidinou zisku z příspěvku na bydlení nastavil nájem. Ze sociálních dávek si svoji část ukrojili exekutoři. Částka, která jí zbyla, jí na obživu nestačila. „A teďka já jsem fakt jakože v pátém měsíci, já jsem chodila po zahradách v létě, kdy jako… kdy ještě zbylo nějaké jablko nebo něco takového. A tím jsem se krmila, třeba 14 dní jsem fakt neměla ani rohlík prostě, to bylo strašné peklo.“ Jak říká, její těhotenství ji nakonec zachránilo, protože získala nárok na dávky v mateřství. Již několik let se soudí se svým původním zaměstnavatelem, doufá, že se domůže spravedlnosti, soud nakonec vyhraje a z částky, kterou vysoudí, uspokojí exekutory. Částka, kterou jim má uhradit, nyní přesahuje půl milionu korun, přičemž prvotní dluhy byly minimální. Po celou dobu, kdy je v exekuci, se setkává s nekalými praktikami exekutorů. Pomáhá jí, že se orientuje v právních předpisech a ví, jak se před nimi chránit. Na živobytí jí po zaplacení nájmu a měsíčních srážek exekutora zbývají tři tisíce. „Vlastně mně se sejdou všechny ty dávky, co jsou, ty dají dohromady celý ten nájem, protože vlastně sociálka posílá jenom poměrnou část, takže jako mně se ten zbytek doskládal z rodičáku, z přídavků prostě a všecko, co tam bylo na živobytí, tak to všechno takhle jsem odhrnula na ten nájem. Jo? Vím, že se to nesmí. Vím, že musím rodičák použít na to dítě, ale já nemám ten prostor, abych to použila na to dítě.“ Upíná se na to, že vyhraje-li soud a vyřeší exekuce, bude moci začít znova chodit do práce a legálně mít příjem. Našla si rekvalifikaci, učí se řemeslu, které by pak chtěla vykonávat. Současná situace je pro ni peklo. „Hlavně jako ten pocit, že mě musí dotovat stát. Jako v podstatě stát mě dostal do týhle situace, ale zase stát mě musí takhle… Ta hrdost jako trpí strašně. Strašně jako. Tam jsem smířila už s takovejma věcma, že už asi snesu cokoliv. To prostě v životě jsem po nikom nic nechtěla, že jo, jako nebo takový… člověka to zdegraduje strašně. (…) Navíc já fakt nemůžu prostě někam dojit a říct – zaměstnejte mě. Protože v ten moment nedostanu ani první výplatu, že jo, protože exekuce.“ Nejvíce se ovšem bojí toho, že by se synem skončila na ulici, nebo by jí byl ze sociálních důvodů OSPODem odebrán. “Dřív jsem měla, měla jsem byt, měla jsem auto, úplně všecko jsem měla, prostě práci jsem měla, parádní život jako. Dneska nemám nic… (…) Já nejsem ten člověk, který by něco chtěl, aby jako to zneužil. Já jsem prostě úplně jak v Jiříkově vidění, kamkoliv dojdu, tak prostě všichni mě… i na tom pracáku, tam mě všichni berou nebo ze začátku brali jako prostě další póvl prostě, jo? To je takové to stigma, co je… to bylo hodně těžké jako přežít.“

Co jí pomáhalo a pomáhá všechen stres zvládat? Pravidelný kontakt s psychologem a psychiatrem, které před lety kontaktovala na doporučení psychiatrické nemocnice, kde byla hospitalizována po svém kolapsu ze ztráty zaměstnání. Hlavní motivací jí byla její odpovědnost nejprve vůči svému psovi a později vůči dítěti.

Na svoji rodinu se o podporu obracet nemůže. Dospívala bez otce i matky, nevídá se s nimi, stojí mezi nimi minulost. Sestra je vážně nemocná, bratr žije daleko. Přežívá díky podpoře dvou cizích lidí, kteří v době, kdy byla těhotná a neměla peníze na jídlo pro sebe, natož pro svého psa, reagovali na její žádost o pomoc na Facebooku. Prosila o granule pro psa. Když pak zjistili, že čeká dítě, začali ji podporovat a podporují dodnes. Jak finančně (úhradou oblečení a potřeb pro syna, nebo objednáním a zaplacením dovozu nákupu), tak psychicky. „Takže bez těchhle dvou lidí já bych to… určitě bych to nezvládla, jako stoprocentně ne, skončila bych někde v azyláku s tím, že tam je furt to riziko prostě jako skončit na ulici. Jo?“ Tito dva lidé a její psycholožka a psychiatr jí tak nahrazují rodinu, kterou nemá.

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie “Neúplné rodiny” vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.