Eva Decroix, Ph.D., MBA, MPA

–

Příspěvek přednesený v Poslanecké sněmovně PČR dne 21. dubna 2026:

Předně poděkuji všem kolegyním za možnost to časově zorganizovat. A já si dovolím opravdu být krátká. Já mám totiž pocit, že my jsme tuhletu diskusi už vedli v minulém volebním období, takže my si ji tady zopakujeme. Já předně hned na úvod jak jménem našeho poslaneckého klubu, tak jménem všech opozičních poslaneckých klubů vznáším veto na projednání v devadesátce.

Ačkoliv jsme to projednali a diskutovali opakovaně, tak já si opravdu nemyslím, že by trestní legislativě, žádné trestní legislativě slušelo to, abychom to projednávali a přijímali v prvním čtení. Co mě k tomuto vede? A možná to i dokládá, že se opravdu snažím pochopit a více porozumět to, proč tak spěcháme, tak je i odpověď, kterou mi poslal zde přítomný pan ministr spravedlnosti, kde jsem se dotazovala, jaké podklady, analýzy, studie vedly k přijetí tohoto zákona, anebo jednoduše: jakým způsobem máme zanalyzovány dopady té údajně nevhodné trestní legislativy, která platí od 1. 1. 2026. A je opravdu smutné, že ta odpověď zní, že takové dopady nemáme zanalyzovány vůbec.

My v zásadě přijímáme nebo máme přijímat do konce v prvním čtení legislativu nějaké tři – dobře s účinností po sedmi měsících po přijetí původní legislativy, aniž bychom věděli, proč tak činíme. Rozumím, jsme v Poslanecké sněmovně. Rozumím, že to má aktuální vládní koalice ve svém programovém prohlášení. A dokonce rozumím i principu většiny. Takže rozumím, že zřejmě některé naše argumenty nebudou vyslyšeny.

Ale i přesto si myslím, pokud se zde všichni chceme zaštiťovat nějakou ochranou dětí, pojďme vést v rámci standardního legislativního procesu tu diskusi a hledat opravdu ty instrumenty, které k tomu pomohou. Mě k tomu vede mnoho, mnoho otázek, na které nemám odpověď.

Já si dovolím drobně poupravit, prostřednictvím pana předsedajícího, svoji ctihodnou kolegyni ohledně toho úmyslu a neúmyslu. Nyní platná, to znamená ta platná právní úprava od 1. 1. 2026, počítá s nedbalostním neplacením. To znamená nově má být zaváděno a trestáno pouze úmyslné neplacení. Já jsem nikdy neříkala, že jsem trestař, jak říkáme my právníci, ale dovolím si říci, že z logiky věci vyplývá, že nemusím-li prokazovat úmysl, tak je to mnohem jednodušší. Vy zavádíte zpřísnění těch podmínek. Tak je to takové trošičku překvapivé pro mě.

Nicméně já vlastně nerozumím mnoha těm ohledům, k čemu toto má vést. Chceme-li se bavit o tom, že to má vést k větší ochraně dětí nebo k větší ochraně těch rodičů, těch, kteří zůstávají venku a nedostali zaplaceno výživné, ano, to je určitě společenský problém, který trápí nás všechny. Ale prosím to, co vy přijímáte, je jakási kosmetická a spíše politická úprava, která nezmění zásadním způsobem žádnou ochranu. Ano, nebude tam ta kvalifikovaná skutková podstata, že děti vystavujete nebezpečí nouze.

Ale prosím, jakým způsobem má být dítě ochráněno a jakým způsobem má být zlepšena pozice toho rodiče samoživitele, je-li neplatič výživného ve vězení? Asi bych předpokládala, že začne hradit své dluhy. Ale prosím, opravdu předpokládáme, a já jsem se na toto výslovně dotazovala i v té interpelaci, že někdo je schopen hradit své dluhy z vězení? Pan ministr mi argumentuje tím, že v průběhu výkonu trestu dochází ke srážkám ze mzdy.

Opětovně, asi všichni tušíme, a pokud netušíme, tak ne všichni vězni pracují. A my nemáme žádnou možnost lidově řečeno donutit vězně, aby pracovali. Pokud pracují, tak jejich příjmy jsou omezeny nařízením vlády a rozhodně nejsou vysoké. A i kdybychom přijali, že někteří z nich pracují za ty nízké částky, tak zase prosím nezapomeňme, jaké náklady následně vězeň musí ještě hradit právě třeba Vězeňské službě. Co tam zůstává na to výživné?

Chceme opravdu argumentovat tím, že lidi uvězňujeme pro to, aby začali pracovat a hradit výživné? Není toto, lidově řečeno, příliš drahá legrace? Když víme, že denně nás vězeň, a děkuju panu ministrovi za upřesnění těch aktuálních údajů, stojí 1 873 korun, to znamená, že stát stojí neplatič, neplatič výživného měsíčně, prosím podržme se, 58 000 korun. Opravdu je ten stát tak hloupý, že místo toho, aby toho neplatiče uvěznil, tak nechce dát ty peníze přímo těm dětem? Nebylo by to mnohem efektivnější? Nemáme se třeba tedy bavit o tom, že zde máme nějaký institut, ne zcela domyšlený, ne zcela dopracovaný, zálohovaného výživného? Takže my máme venku toho rodiče, který nedostává výživné, jemu se strhává, když má hodně štěstí, nějaká minimální částka, stát platí 58 000 korun měsíčně. A říkáme, že pomáháme dětem?

Mě velmi překvapila, když ještě hovoříme o tom, a to je celá ta alfa omega, jak je nyní tento návrh předkládán, že chceme pomáhat dětem, tak ale my prosím zcela zapomínáme o tom, že dětství není jenom o výživném. Ano, samozřejmě, bez výživného se špatně hradí škola, bez výživného se špatně hradí kroužky. Ale dětství je taktéž o nějakém pocitu bezpečí a o vytváření nějakých rodinných vazeb.

Prosím, mnoho z vás, i mé ctěné kolegyně zde byly v minulém volebním období, když se zde konal seminář s asociací, která podporuje rodiče a především děti vězněných rodičů. A my víme, jak negativní dopady má rozdělení rodin. My víme, jak negativní dopady má to, že tomu dítěti ze dne na den někdo zmizí z života. My víme, jak složité je udržovat každý měsíc… (Poslankyně Malá nesouhlasně vrtí hlavou.) Paní kolegyně, vím, že se to špatně poslouchá, ale to je jenom realita a pan ministr to potvrdí, protože Vězeňská služba se tímto zaobírá denně, aby byla schopná udržet kontakt mezi dítětem, které je venku, a mezi rodičem, který je takzvaně za mřížemi.

Tam dochází k přerušení nějakého rodičovského pouta a samozřejmě to má negativní efekt nejenom finanční, ale v rámci té celé rodiny. Já kdokoliv z vás prosím kdykoliv potkal nějakého otce a většinou je to stále ten případ, který byl opravdu uvězněn za neplacení, a ví, jak složité bylo následně vracet se do té rodiny, tak opravdu bude vážně pochybovat, zda je dost cesta správným směrem.

Já zde jenom krátce odcituji, protože jsem to slíbila a nechci tady působit jako paní kolegyně, která vždycky říká: Lidé mi píší. Ale tento e-mail přišel dnes a pan Jiří mě požádal, abych ho odcitovala a musím říct, že to bolí, bolí, protože pan Jiří tady popisuje, že v okamžiku, kdy se rozváděl, tak to pro něj mělo opravdu závažné psychické následky, složil se z toho, nebyl schopen reagovat. Následně to vedlo k tomu, že se pokusil o sebevraždu. A nyní cituji: Detence se stala důvodem, aby bylo s odepřením obhájce zahájeno další trestní stíhání a paradoxně pokus o sebevraždu soud využil k tomu, aby mě poprvé pro neplacení výživného odsoudil.

Opravdu si myslíme, že tahle rodinná situace se vyřešila tím, že byl neplatič ve vězení? Nikomu z nás se tady nikdy nestalo, že by čtyři měsíce byl ve složité životní situaci? Upřímně, sáhněme si do svědomí. Já mám stále pocit, že bychom se mnohem více měli věnovat tomu, jakým způsobem prevenčně, a zde souhlasím s paní kolegyní, prevenčně předcházet těmto situacím. Ad jedna. A pokud opravdu nastane ta situace, že někdo neplatí ať už nedbalostně nebo úmyslně, tak ale následně musíme být schopni systémově taktéž přijmout taková opatření, abychom byli schopni ty pachatele resocializovat. A tady jsem jako opravdu smutná z toho, že mi Ministerstvo spravedlnosti odpoví, že vlastně není schopno vyčíslit, jaké by byly takové resocializační náklady. Vždyť jste sami škrtali některé některé dotace, které vést k tomuto.

Prosím jestli budeme pojímat celý systém trestní justice a nebudeme vůbec zohledňovat, že trestní justice nekončí okamžikem otevření té brány věznice, tak se opravdu neposuneme nikam dál a rozhodně to není systémový přístup. A už jsem to komentovala na tiskovce, co mně přijde poté ještě horší, pokud mně ministerstvo odpovídá, že některým dětem se dokonce uleví, že jejich rodič bude za neplacení výživného uvězněn. Prosím, to potom ale řešíme zcela jiné sociální aspekty než neplacení výživného a opětovně je otázka, jestli toto je systémový přístup.

Mně obecně, když to shrnu, je to návrh zákona, který je uspěchaně a nevím jak se zde cítí pan ministr, když to připravuje jeho ministerstvo a předkládají to poslanci, asi se pod to pan ministr nechce podepsat, protože léta pracoval ve vězeňství, musí mu být zřejmé, že část z toho, co tady říkám a jsme právníci, tak určitě nebude souhlasit se vším, má své ratio. Že přistupujeme k něčemu, co se více tváří jako politická úlitba, ale rozhodně ničemu nepomáhá. Nemáme data paní kolegyně nemáme data o tom, jakým způsobem tato legislativa dopadla a zda zvýšila počet neplatičů či snížila.

Tady si vás opravdu dovolím znovu odkázat i na odpověď ministerstva, které samo říká, že toto není nyní možné zhodnotit. Že jediné, z čeho ministerstvo vychází v oblasti hodnocení toho takzvaného prevenčního efektu, že se ti lidé budou bát, tak já vám to odcituji. Ministerstvo vychází, že to bude, že lidé budou více platit výživné a ten podklad k tomuto je reflexe konkrétních životních zkušeností osob. Jako nezlobte se na mě, ale opravdu tady máme instituty kriminologie, opravdu zde máme možnost spolupráce s Vězeňskou službou, opravdu zde máme aktivní neziskový a občanský sektor, abychom byli schopni a ano, nejde to v rámci tří měsíců, tomu rozumím, zhodnotit, zda je tam nějaký negativní efekt. Jestli se nám aktuálně dočasně zvýšil nějaký počet neplatičů, tak je to poměrně logické právě v důsledku toho, co jsem říkala před chvilkou. Pokud jsme k 1. 1. propustili 300 osob, takhle jsme otevřeli dveře věznice a nespolupracovala s nimi ani probační, ani mediační, těm lidem jsme nepomohli najít práci, nepomohli jsme jim vrátit se do těch rodin, tak je pochopitelné, že neplatí výživné. Protože velmi často nemají kde bydlet, velmi často je ty rodiny ani nepřijaly nazpátek. Tak potom je velmi logické, že za další tři měsíce by se tam dostali ať už na základě našeho návrhu nebo vašeho návrhu. A abychom si to upřesnili a já vím, že politika se vždycky dělá na základě symbolů, ale náš návrh nebyl dekriminalizace, náš návrh byla pouze změna kriminalizace výživného. Ale rozumím, že z tohoto se novinové titulky neudělají.

Když se paní kolegyně tady – a já jsem za to ráda – zmínila o instrumentech občanského práva, prosím, pojďme se věnovat v rámci celé té legislativní debaty tomu, abychom hledali právě ty instrumenty v oblasti civilního práva. Jak pracovat s těmi, kteří buď nemají práci nebo jsou ve složité sociální situaci nebo z důvodu složitého rozvodu nebo z důvodu toho, že prostě to výživné platit nechtějí, tak ho neplatí.

Pojďme jim zkusit nabízet taková řešení, která zvýší civilní vykonatelnost práva a která s nimi budou pracovat tak aby opravdu ty peníze se dětem dostávaly. Ale pak v tom prosím respektujme. Že trestní právo má být vždycky až to poslední. Až ultima ratio. A toto tento návrh ne úplně respektuje. A možná ani ne tak ten návrh, ale jako ta obecná diskuse okolo něj.

Já v zásadě a zase pokud říkáme, že celé to má být k tomu, protože když zavřeme toho neplatiče, tak z vězení bude platit, vy ale současně sami přiznáváte, že vězení má být použito až jako poslední. Že mezitím mají být využívány domácí tresty. Ale k tomu nepotřebujete změnu legislativy. To je možné již nyní. Anebo je možné přijmout pouze tento paragraf a není potřeba měnit ty sazby. Ale zase, pokud, já jsem pro, pojďme se věnovat více domácímu vězení, ale je zřejmé, že pokud nebude fungovat probační a mediační, pokud nebudou fungovat všechna navazující opatření, tak to samo o sobě nestačí. Protože ten, kdo bude v domácím vězení, tak celé domácí vězení prosedí doma. A my potřebujeme opravdu velmi aktivní, spolupracující justici, která se tomuto bude věnovat.

Poslední, v oblasti toho civilního práva, jestli se něco povedlo a já jsem za to opravdu moc ráda, pojďme si udělat ty dopadové studie. Pojďme si udělat ty analýzy, jestli instrumenty, které jsme přijali, to jest zvýšení úroků z neplaceného výživného, to jest postoupení pohledávky na výživném, jestli to není ta cesta, kterou máme jít. Protože ad jedna stát nestojí nic a ad druhé opravdu může rovnou pomoci těm dětem, aby dostávaly ty peníze v čase a místě, kdy je potřebují a ne až někdo vyleze z vězení a ne až se někdo dostane do exekuce.

Já vám za to děkuji. Dopředu avizuji a prosím, omlouvám se za to dopředu, že za chvilinku se budu muset na chvilinku vzdálit. Říkám to jenom proto, že nechci aby to bylo vnímáno tak, že tady nebudu až na mě budou paní kolegyně reagovat. Ráda si to s nimi následně vyříkám, a nemyslím to ve zlém, v dalších výborech v rámci dalšího legislativního čtení. Děkuji.