PhDr. Jana Nováčková, CSc.
12. Ve stresu lze ze sebe vydat naučené, ale nelze se učit nové
V životě se dostáváme do různých zátěžových či dokonce stresových situací. Samozřejmě chceme, aby se v nich naše děti, až jednou dospějí, nehroutily, aby je uměly zvládat co nejlépe. Je dost rozšířeným mýtem, že děti nejlépe na stres připravíme, když jim poskytneme něco jako trénink ve stresových situacích. Od této mylné představy je jen krůček k tvrzení, že škola má být místem, které má poskytovat dostatek příležitostí ke stresovým zážitkům. V psychologii existuje pojem racionalizace. Jde o dodatečné „logické“ zdůvodnění chování či nějaké události, které nejsou v nějakém ohledu správné, abychom ukonejšili naše svědomí. Lidově bychom řekli „lhát si do kapsy“. Náš dnešní mýtus o užitečnosti stresu ve škole je vlastně něčím takovým.
Přiměřená zátěž není stresem
Již několikrát jsme narazili na nejasnosti v pojmech. Někdo označuje nesprávně pojmem stres již skutečnost, že dítě se má (ba pro svůj zdárný vývoj přímo musí) setkávat s přiměřenou zátěží a s dostatkem podnětů. Mezi podněty počítáme samozřejmě i ty nepříjemné, které rovněž aktivizují dítě k jejich překonání, odstranění či vyrovnání se s nimi.
Co je tedy stres
Stres v jeho skutečném významu znamená, že podněty svou přemírou a nepříjemností vyvolávají již tzv. stresovou reakci, při níž v těle nastávají chemické a fyziologické změny. Ty se vytvořily u živočichů proto, aby se organismus v ohrožení života mohl bránit, vesměs bojem nebo útěkem. U člověka (a také u vyšších savců) se za stresové pokládají i situace psychické a sociální zátěže, při nichž život ohrožen není. Stresorem je tedy také neuspokojení našich lidských potřeb – potřeby bezpečí, lásky, začlenění do skupiny, projevů přijímání od druhých lidí, sebeúcty a seberealizace. Mechanismus reakce na ně, tj. vyplavování množství hormonů do krve a zablokování myšlenkových pochodů, však zůstává stejný. Myšlení je totiž časově náročný pochod a v situaci ohrožení, kdy je třeba reagovat rychle, by mohl živočicha stát i život. A tak, i když by nám myšlení prospělo v řešení situace, stres naše myšlení ochromuje.
Když jsme ve stresu, nemůžeme se učit
Škola je místem, kde má probíhat učení. Z uvedeného vyplývá (a mnoho výzkumů mozku to potvrzuje), že pokud se cítíme ohroženi (tedy jsme ve stresu), nemůžeme se učit, protože učení je spojeno s myšlením, a to je zablokováno. V těchto situacích jsme zaměřeni především na to, abychom se z ohrožení dostali. Tato reakce je vlastně výdej, nikoliv příjem. Ve stresu se můžeme vypnout k výkonu, vydat ze sebe již naučené, ale velmi omezeně či spíše vůbec se můžeme učit něco nového. Čím více ohrožení děti ve škole pociťují, tím hůře nastává proces učení. Efektivní přitom je, aby se děti naučily co nejvíc přímo ve škole, nikoliv ve svém volném čase a za pomoci rodičů.
Nedostatek i přemíra podnětů stresují
Škola, ve které by se toho moc nedělalo, by byla pro děti také stresující. Je naprosto mylná představa, že by se dětem v takové škole líbilo. Svědčí o tom i zkušenost z jedné třídy, kam přišly shodou okolností po ránu dvě návštěvy. Po krátkém rozhovoru s druhou návštěvnicí se na ni děti prosebně obrátily, aby diskusi s nimi zkrátila, protože ony by se už chtěly učit. Bylo to v druhé třídě na škole s netradiční výukou.
Paradoxně tradiční škola stresuje děti obojím – i přemírou podnětů (zahlcení informacemi, jež není čas vstřebat), i nedostatkem podnětů (např. při zkoušení před tabulí, kdy se ostatní nudí, monotónní výklad, kdy je těžké udržet pozornost atd.). Vraťme se však k rozšířené představě, že nejlepší přípravou na něco je pokud možno co nejčasnější vystavení dítěte dané situaci či přímo „trénink“ v ní. Kdybych tvrdila, že nejlepší přípravou toho, aby dítě nemělo potíže v první třídě se čtením, je, že je budeme učit číst od dvou či tří let, oprávněně nebudete souhlasit. Vždyť na zvládání čtení připravujeme dítě jinak, zejména tím, že rozvíjíme jeho zrakové i sluchové vnímání, smysl pro rytmus a také tím, že dítěti hodně čteme a vytváříme pozitivní postoj ke knize.
Ne všechno se dá trénovat jako hra na klavír či sportovní výkony, kde platí, že čím více se cvičí, tím lepší výsledky. Čím je daný jev složitější, tím méně se dá jednoduše natrénovat. To platí i o zvládání stresu. Podle některých autorů je nejvážnější působení těch stresorů, které ohrožují naše „já“, jádro naší osobnosti, tedy naši sebeúctu. Vysoká sebeúcta je naopak spojena se spontánním chováním, ujasněnou motivací, s pocity bezpečí, klidu, energie. Posilování sebeúcty je tedy jedním z nejlepších způsobů, jak připravovat děti na zvládání stresových situací.
Měli bychom tedy po škole žádat nikoliv, aby produkovala stresy a tím děti na ně připravovala, ale aby zhodnotila celé své působení z hlediska rozvíjení sebeúcty dětí a cíleně a s plnou zodpovědností odstranila vše, co tomu brání.
Vytváření bezpečného klimatu ve škole, péči o dobré vztahy ve třídě nepovažuji za jakousi „nadstavbu“ či luxus, ale za základní předpoklad pro větší efektivitu výuky. I Rámcový vzdělávací program uvádí „vytváření pohody prostředí, zdravého učení a otevřeného partnerství jak mezi žáky a učiteli, tak mezi učiteli a vedením školy“ jako první položku ve výčtu psychosociálních podmínek pro realizaci změny ve vzdělávání.
Okomentovat