Predskolaci.cz

–

Aleš Hodina je zakladatelem a ředitelem Mezinárodního ústavu pro rodinu a dítě. Zabývá se především porozvodovou péčí o děti, založil a provozuje i tematický webový portál Střídavka.

Co vás k této aktivitě přivedlo?

Osobní zkušenosti. Tak jako mnoho jiných jsem si dříve myslel, že když už jeden z rodičů bude chtít rozbít rodinu a rozvést se, pak vás aspoň nemůže – pokud sám nebudete chtít – připravit o děti a vzít jim vaši péči. Teprve když jsem se s touto situací setkal osobně, poznal jsem, jak hluboce jsem se mýlil. Připravit druhého rodiče – obzvláště otce – o dítě, udělat z něj jen občasného „stykače“, který smí být se svým potomkem jen minimum času a někdy ani to ne, je u nás až příliš snadné. Soudy a sociálky místo aby tomu bránily a chránily tak vazby dětí k oběma rodičům, často naopak sobecké rodiče v tomto podporují. Zjistil jsem také, že když už musíte bojovat o to, abyste se vůbec mohli dál podílet na výchově svého dítěte, není tu prakticky nikdo, kdo by vám pomohl. I mnoho advokátů této problematice dostatečně nerozumí nebo žije v zažitém klišé „dítě matce – otci výživné“. Dokonce vás namísto pomoci sami zrazují od toho, abyste usilovali o jedno ze základních práv svých i dítěte – o možnost o něj pečovat.

Opravdu je situace tak špatná? Někteří otcové se po rozvodu připravují o své děti sami, nemají zájem je vychovávat…

A víte proč? Ano, někteří se péče o děti bojí nebo jim dokonce vadí. Ale byl proveden průzkum a zjistilo se, že nejčastějším důvodem k tomu, že otcové o péči neusilovali, bylo jejich přesvědčení, že v soudním řízení o svěření dětí nemají šanci uspět, a proto svůj boj o děti raději předem vzdali. To je přece strašné. Více než polovina otců to vzdala právě z těchto a podobných příčin (dalšími podobnými důvody byly negativní zkušenosti jiných otců se soudy nebo třeba i nátlak matky, soudu, sociální pracovnice či advokáta). A statistiky jim v tomto dávají bohužel zapravdu. Zhruba polovina otců o péči o dítě po rozvodu nějakou formou usiluje, přes všechny uvedené tlaky, ale získá ji jen asi každý pátý z nich. Ať už formou výlučné, nebo střídavé péče o dítě.

To opravdu není mnoho. Pokud ovšem získá výlučnou péči otec, dítě ztratí naopak péči matky. Považujete to za správné?

Myslím, že dítě by nemělo ztratit ani jednoho. Proto preferuji střídavou nebo společnou péči obou rodičů.

Jaký je mezi nimi rozdíl?

Při střídavé péči jsou určené intervaly, kdy se o dítě stará otec a kdy matka. Při společné péči toto určené není a rodiče proto musí být schopni vždy se domluvit, kdo se kdy bude starat. Mimochodem, v mnoha případech jsou rodiče skutečně schopni se takto domlouvat a o péči se nějakým způsobem dělit. Přesto bývá i v těchto případech naprosto nešťastně, snad ze zvyku, situace upravena formou výlučné péče jen jednoho z rodičů.

O společné péči skutečně téměř není slyšet, zato se v poslední době mnoho mluví o péči střídavé. A jsou k ní různé výhrady…

Určitě mohou být výhrady ke konkrétnímu uspořádání střídavé péče – například rozdělení týden a týden opravdu nemusí být vyhovující ve všech případech. Nikde ale není psáno, že střídavá péče musí vypadat právě takto. Intervaly mohou být v různých případech různé, třeba i asymetrické, přizpůsobené potřebám dítěte i rodičů. Důležitá je jen jedna věc – aby oba rodiče dál měli významný podíl na péči, aby dítěti zůstala zachovaná péče obou. A pokud má někdo výhrady i k tomuto, pak bych jej rád upozornil, že se jedná o jedno ze základních práv dítěte, garantované Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o právech dítěte. Jen upřesňuji, že se samozřejmě bavíme o normálních rodičích, kteří mají každý své chyby, ale dítěti neubližují. Takových je ovšem naprostá většina, i když si to třeba jeden o druhém v době rozchodu nemyslí.

Jednou z častých výhrad proti střídavé péči ale je, že dítě je baťůžkářem, musí se neustále stěhovat.

A jaká je lepší alternativa? Nemůžeme srovnávat situaci, kdy rodina byla pohromadě – ta už je většinou nenávratně pryč – se situací, kdy se rodiče rozejdou. Bohužel tu není společenská vůle bránit rozvodům, a tak nám potom nezbývá než hledat, co bude pro dítě nejlepší v této nové, porozvodové situaci. A zde tvrdím, že větším baťůžkářem než ve střídavé péči je dítě ve výlučné péči jen jednoho rodiče! Jistě, že dítě můžeme nechat neustále jen u jednoho rodiče, druhého nebude nikdy ani navštěvovat, a prakticky tak potomka odřízneme od něj i od jeho poloviny rodiny. Pokud ale uznáme, že toto je nelidské jak pro toho rodiče, tak především pro dítě, pak přicházejí na řadu jiná řešení. Nejčastějším stále je, že dítě je svěřeno do výlučné péče jednoho rodiče a druhý má stanoveno takzvané právo styku. Může si třeba dítě vzít jednou za čtrnáct dní na víkend a k tomu jednou v týdnu na odpoledne. Může, ale nemusí, není ani povinen dítěti vytvářet nějaké zvláštní zázemí, zajišťovat oblečení a podobně – to musí dělat rodič, který má dítě v péči (druhý rodič mu na to přispívá výživným). Dítě pak tedy při tzv. styku putuje mezi rodiči třeba i dvanáctkrát v měsíci s baťůžkem svých věcí… Zatímco při střídavé péči mají oba rodiče stejnou povinnost o něj pečovat a zajišťovat jeho potřeby. Takže si dítě toho tolik přenášet nemusí, protože u obou by mělo mít, co potřebuje. Kdo je tedy větší baťůžkář?

Dobře, ale střídavá péče se také někdy nedoporučuje, pokud jsou mezi rodiči konflikty, při větší vzdálenosti mezi nimi a podobně.

Tady více než jinde platí, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Najdeme tak celou řadu účelových výhrad, které jsou proti střídavé péči. Při bližším zkoumání pak zjistíme, že prakticky žádné z těchto problémů nesouvisejí se střídavou péčí, ale vyplývají z rozchodu rodičů jako takového. Střídavá péče sama o sobě situaci nijak neztěžuje, často ji naopak zlepšuje. Tak je to i s problémy s dojížděním. O těch jsme ostatně hovořili před chvílí, kdy dítě musí přejíždět při výlučné péči stejně jako při střídavé péči, někdy i častěji. A co se týče konfliktů mezi rodiči, ty se mohou vyskytovat i při výlučné péči a navíc dítě může být „masírováno“ nepravdami o druhém rodiči a toho pak nakonec i zcela zavrhnout, protože nemá dost času si jeho pokřivený obraz napravit při kontaktu s ním. Před tímto jej tedy střídavá péče – v případě konfliktního vztahu mezi rodiči – docela dobře chrání.

Prosazoval byste tedy střídavou péči ve všech případech rodičů žijících odděleně, třeba i u ročního dítěte?

Znovu opakuji, že právo na péči obou rodičů je jedním z nejzákladnějších práv dětí v každém jejich věku, tedy i u těch nejmenších. A toto právo lze naplnit pouze v právní formě společné nebo střídavé péče. K určitému nepochopení může dojít, pokud si někdo představí pod střídavou péčí pouze rozdělení týden a týden, což například u kojence opravdu není rozumné. Proč by ale o něj nemohl pečovat tatínek třeba dvakrát denně po třech hodinách mezi kojením? Střídavou péči lze takto přizpůsobit věku dítěte, potřebě školní docházky i dalším faktorům. Vzájemného práva na péči bych proto dítě a rodiče zbavoval pouze v případech, kdy by bylo dítě takovému rodiči odňato i z úplné rodiny, například z důvodu týrání. Není důvod do tohoto práva zasahovat intenzivněji jen proto, že se rodiče rozešli.

K takovým zásahům však dnes v opatrovnických sporech dochází zcela běžně. Co se proti tomu dá dělat?

Chtěl bych hlavně povzbudit rodiče, aby se tak snadno nevzdávali svých dětí. Dnes už soudy nemají ze zákona rozhodovat, komu dítě svěří do výchovy, ale jak o něj bude každý (!) z rodičů napříště pečovat. Toho by se tedy měli oba rodiče domáhat – třeba i proti zkostnatělé soudní mašinérii. Nejlepší samozřejmě je v tomto duchu se vzájemně domluvit, ať už sami, nebo s pomocí odborníků, a nechat si jen okresním soudem schválit dohodu. Jestliže tomu ale jeden rodič brání a chce mít dítě prakticky jen pro sebe, je třeba trvat na svém podílu péče v rámci soudního řízení. V případě zamítnutí podat odvolání, při neúspěchu odvolání ústavní stížnost… A jestliže ani pak nebude Česká republika respektovat vaše základní práva, můžete na ni podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. To vše není nic až tak složitého a ve srovnání s lety ztracenými ve vztahu k dětem to je skoro to nejmenší, co pro sebe a své děti můžete udělat. Pomoc v tom nabízejí i dobrovolní poradci Střídavky nebo její Právní poradny, kam můžete přijít na půlhodinovou konzultaci zdarma.

A pokud se rodiče chtějí dohodnout?

To je jedině dobře, pak jim rádi pomůžeme s formulací a uzavřením dohody.

Převzato z webu Předškoláci