Stridavka.cz

–

Jak jsme informovali v minulém týdnu, ministryně Jana Maláčová (ČSSD) ve vládě prosadila návrh na vyplácení tzv. náhradního výživného za neplatiče. Zákon tak nyní bude postoupený k hlasování do Poslanecké sněmovny.

Návrh komentoval v Lidových novinách Petr Kamberský v článku „Synku, táta je stát. Proč se člověk nezná ke svým dětem?“. Uvádí zde mimo jiné jeden z hlavních argumentů proti náhradnímu výživnému:

„…vědomí, že „stát se postará“, vytváří kromobyčejný morální hazard. Budoucí matky po schválení návrhu již nebude nic nutit, aby si k početí vybíraly otce jakžtakž spolehlivého. Budou vědět, že finanční část otcovských povinností vezme na sebe báťuška stát. Tak proč přemýšlet, proč se starat? Chci dítě, budu ho mít. S kýmkoli.“

K tomu jen dodáváme, že matky po schválení návrhu ztratí i finanční motivaci zůstávat s otci relativně spolehlivými, ale málo vydělávajícími. Dosud to společně nějak zvládají, ale kdyby se rozdělili do dvou domácností, zvedly by se jim ještě víc životní náklady. Do budoucna se ale, milá matko, rozchodu bát nemusíš – i když bude znamenat zhoršení možností otce zabezpečovat děti, zaplatí to stát.

Morální hazard spojený s těmito podporami podrobněji rozebral Aleš Hodina ve svém dřívějším komentáři “Proč nepodporovat samoživitelky“.

Stokrát opakovaná lež

Komentář Petra Kamberského obsahuje i jednu naprosto nehoráznou větu, která je však ve veřejném prostoru v různých podobách omílaná stále dokola: „Dítě nemůže za to, že jej otec (ano, drtivá většina neplatičů jsou muži) opustil.“

Nehoráznost tkví především v paušálním svalování viny za rozpad rodiny na otce. Skutečnost je přitom taková, že dvě třetiny návrhů na rozvod podávají ženy, u rozchodů je iniciátorem žena také častěji. Matky pak ve většině případů chtějí pouze svou výlučnou péči a dítě tak odstřihnou od běžného života s otcem. Někdy se i beztrestně odstěhují stovky kilometrů daleko. Daleko blíže obvyklé praxi by tedy bylo tvrzení: „Dítě nemůže za to, že s ním matka odešla od jeho otce.“

Druhá nehoráznost je na první pohled méně zřejmá. Spočívá v tvrzení, že „drtivá většina neplatičů jsou muži.“ V absolutních číslech tomu tak je, ale je to dáno pouze tím, že k placení výživného jsou odsouzeni v naprosté většině případů právě jen otcové. Pokud však nahlédneme do statistik, zjistíme, že mezi ženami povinnými platit výživné je větší procento neplatiček než mezi muži.

Požáry se „řeší“ zakládáním dalších

V závěru komentáře pak Kamberský připomíná, že vládní návrh vyžaduje od žadatelů „dosti úmornou proceduru pravidelného dokazování, že žijí v chudobě a že se snaží po biologickém otci vymoci peníze klasickými prostředky skrze soudy a exekuce.“

Nutit žadatelky k podávání exekučních návrhů ale způsobí jen další škody. A to zejména za situace, kdy je výživné u našich soudů stanovováno bez jasných a spravedlivých  pravidel. Někdy i svévolně a neúměrně vzhledem k příjmům povinného, např. na základě tzv. fiktivního příjmu. Tedy toho, kolik by otec mohl vydělat, kdyby měl lépe placenou práci. On ji ale nemá… Náklady exekuce jej pak ještě víc zatíží a na děti zbude ještě méně.

Určitě proto nelze souhlasit s konstatováním na konci komentáře: „Fajn, škody uhašeny.“ Naopak – vládní návrh jen další způsobí. Morální i finanční. Jednoznačně se však podepisujeme pod výzvu v úplném závěru: „Teď pojďme přemýšlet, proč ty požáry vůbec vznikají.“