Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

–

„Oba rodiče sice souhlasili s úpravou tzv. školního a neškolního rodiče, nicméně… rodiče nejsou schopni se dohodnout prakticky na ničem.“

Ústavní soud je ve výrokových anketách Střídavky už známá firma a letošní rozvrhová „škatulata hejbejte se“ zamíchala složením senátů tak, že ve věci školní docházky jednoho dítěte v asymetrické střídavce rozhodovali Tomáš Lichovník, Jaromír Jirsa a Vladimír Sládeček. Asi není úplně přesné použít slovo rozhodovali, neboť pánové se podle zaběhaného zvyku stížností věcně nezabývali a odmítli ji hned z fleku se slovy, „že se stěžovatel de facto domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží“. Kdo by to byl řekl, že stěžovatel se domáhá změny? Už někdy na Ústavním soudu přistálo podání, které by žádnou změnu nechtělo? Podstatou stížnosti je, že někdo chce něco změnit, jinak by to nebyla stížnost. S touto logikou by mohli naši soudci vyřídit dvěma větami jakoukoliv věc.

Mohli bychom diskutovat, k čemu Ústavní soud v České republice máme. Párkrát do roka je třeba rozhodnout nějakou kompetenční žalobu mezi státními orgány a jinak by soudci mohli mít klídek na vedlejšáky a vlastní propagaci. Ale zákonodárce vytvořil zdání právního státu natolik rafinovaně, že každý občan se může po rozhodnutí odvolacího soudu obrátit ještě do Brna.

Občas se tudíž musí nějaké stížnosti vyhovět, protože stoprocentní použití fráze o dalším instančním přezkumu by logicky zpochybnilo existenci soudu a hlavně platů patnácti soudců. Proto sem tam v novinách čteme o nějakém nálezu. Občaně si naivně pomyslí, jak spravedlnost funguje, a zkušenější už vědí, že ani úspěšná stížnost nezakládá změnu. Ústavní soud většinou nic nepředjímá, nižší soudy mohou rozhodnout nezávisle, s během času se v případu promění okolnosti, a hned je důvod rozhodnout jinak.

V rodičovských sporech bývá Ústavní soud většinou pasivní, zejména po odchodu Kateřiny Šimáčkové na lepší flek k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ta na předstírání rodičovské rovnosti budovala dojem pečlivé a uvážlivé soudkyně, a proto jsme párkrát ročně četli o jejích nálezech v novinách. Prezentace se jí povedla, image v médiích pomohla do Štrasburku a téma je uzavřené.

Pány Lichovníka, Jirsu a Sládečka rodičovská rovnost nezajímá a pro své další cíle ji nepotřebují. A tak budou pár dalších let stěžovatelé číst stále dokola, jak jen polemizují s rozhodnutími soudů, která jsou jinak bezvadná, odůvodněná a tradičně odpovídající zájmu dítěte. Ústavní soud ze své božské výše nebude řešit nějaké detaily, které si občané přečetli v ústavě.

Nedělám si iluze, že při tisících podáních se mohou soudci osobně seznamovat se spisy. Podle statistiky Ústavního soudu bylo v roce 2021 doručeno celkem 3.532 přípisů, z toho naprostou většinu představovaly stížnosti. Plenárních věcí pro celé osazenstvo bylo loni jen 43. Při 15 ústavních soudcích tak statisticky každý z nich dostane ročně 235 spisů, tj. 20 měsíčně, když nepočítáme dovolené.

Těžko říct, kolik stránek může mít průměrná stížnost, ale jistě nejde o pár listů papíru. Minimálně obsahuje prvoinstanční a odvolací rozhodnutí, k tomu samotnou stížnost. Má-li být stížnost věcně projednána, musí se k ní vyjádřit dotčené nižší soudy, v rodičovských sporech ještě druhý rodič a opatrovník. Odhaduji, že pod 30 stran to nebude nikdy, a často může být i mnohem více. Trestní spisy musí obsahovat spousty důkazů, obžalobu, výslechy, apod. I s těmito počty je nabíledni, že soudci by spisy sami nečetli, ani kdyby se soustředili pouze na svou funkci. A to oni rozhodně nedělají.

Pan Sládeček k ústavnímu soudcování v Brně zvládá ještě působit na Právnické fakultě v Praze, pan Jirsa je trvalým členem expertních komisí při Ministerstvu spravedlnosti pro civilní proces a k tomu se dlouhodobě zabývá lektorskou, přednáškovou, pedagogickou a publikační činností pro Justiční akademii, Českou advokátní komoru, Exekutorskou komoru ČR, Jednotu českých právníků, Soudcovskou unii, Unii podnikových právníků a další subjekty. Kromě toho zvládá podle stránek soudu systematickou péči o vzdělávání vyšších soudních úředníků, justičních čekatelů a asistentů soudce – jako lektor, pedagog a autor řady odborných textů a učebnic. Aby toho nebylo málo, působí v Praze na katedře práva Vysoké školy manažerské informatiky, ekonomiky a práva. Vedle něj je pan Lichovník docela skromný, protože k soudcování pouze působí jako lektor pro Justiční akademii a pracovníky sociálně právní ochrany dětí či dětských domovů a píše pro různá odborná periodika i denní tisk.

S těmito fakty je jasné, že rozhodnutí Ústavního soudu, který občané naivně vnímají jako nějakou pojistku demokracie či snad právního státu, připravují nikým nevolení asistenti, které si soudci do práce přivedli a jejichž autorství se nikdy nedozvíte. Soudci si pak vybírají jen lákavá témata, kterými by se mohli veřejně profilovat a vystupovat v médiích. Asistentům je při jejich anonymitě lhostejné, co do nálezů napíší, a díky metodě nejmenší námahy se dočítáme i zjevné protimluvy, jako například zde v rozhodnutí I. ÚS 2815/21.

Tam se v jednom bodě dočteme, jak se rodiče dohodli na časové úpravě péče při školní docházce, a dále se dozvíme, že se prakticky na ničem dohodnout nedokáží, a tak to musí v zájmu dítěte rozhodnout moudrý nižší soud. A jak jinak, než podle přání matky. Přitom by stačilo tak málo. Dohodnutou úpravu školního a neškolního rodiče po pololetích nebo celých ročnících prohodit. Ale proč by to soudci a jejich asistenti dělali? Takový případ v médiích nikoho nezaujme, do přednášek se nehodí, na plat a honoráře nemá vliv, a tak milí občané, neotravujte a nepište nám. Když to přece jen uděláte, něco tady do odpovědi překopírujeme ze starších případů a nazdar! Váš Ústavní soud.

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do soboty 20. února 2022. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu vždy v úterý (zde je jejich přehled).