Agresorka.cz

Množství domácích násilnic, tedy žen, které dlouhodobě a systematicky fyzicky týrají své partnery, je dle veškerých sociologických studií z celého světa naprosto stejné jako množství mužů – domácích násilníků. Feministické organizace, čerpající stamiliony na dotacích na “boj proti násilí na ženách”, zneužívají tyto ohromné finanční prostředky k masivní nepravdivé propagandě. Tvrdí například lživě, že 95 % obětí domácího násilí jsou ženy.

Radikální feministické organizace jsou přitom státními orgány systematicky zapojovány do stíhání domácích násilníků. Ochranný systém pro oběti domácího násilí se tak transformuje na systém jednostranného zvýhodňování žen před muži. Výsledkem této deprivace je masivní zneužívání státních orgánů ženami v rozvodových situacích.

Citujme pana profesora Bocka z kriminologické fakulty na univerzitě v Mainzu: “Mezitím máme k dispozici špičkové vědecké práce, které odpovídající vědecké studie metodicky sjednotily, kriticky zhodnotily a shrnuly jejich výsledky. Britský vědec John Archer (“Sex differences in aggression between heterosexual partners: A meta-analytic review”; Psychological Bulletin 2000, S. 651-680) dochází přitom k následujícím výsledkům: “Agresivní chování se vyskytuje u žen a u mužů skoro stejně často. Rozdíly v měřících metodách, typu a velikosti vzorku obyvatelstva jakož i některé další rozdíly v celkem 82 studiích, které byly do analýzy začleněny, způsobovaly jen minimální odchylku od tohoto hlavního výsledku. U vnímaných poškození je mírná převaha žen (62 % případů).“ V Německu jsou známy výsledky pouze jedné studie: Wetzels, Petr: „Kriminalita v životě starých lidí“, 1995. V ní se udávají počty obětí 246.000 žen a 214.000 mužů.” (celý článek, převzatý ze serveru Českého svazu mužů: “SPOLEČENSKÉ TABU O NÁSILNÝCH ŽENÁCH”)

Lhaní o tom, že ženy jsou výlučnými obětmi a muži výlučnými pachateli fyzického násilí, vede k tomu, že se jednak násilí v rodinách nevyřeší a jednak budou všechna ochranná opatření masivně zneužívána ženami – agresorkami k tomu, aby byla z bytu vykázána jejich oběť – manžel. A nezřídka je to otec malých dětí, které pak nejen nemůže aktivně vychovávat, ale ani se s nimi stýkat.

Rozvodové situace

Je zřetelné, že celá státní ochrana obětí domácího násilí byla koncipována pod taktovkou radikálních feministek jako “rozvodová výpomoc pro ženy”. Ne náhodou se vyjadřují představitelky feministických organizací v televizních reportážích: “… jsme rády, že se s pomocí institutu vykázání podařilo dosáhnout toho, že mají ženy dost času a prostoru podat návrh na rozvod a na úpravu péče o děti po rozvodu”.

Období dvou až tří let kolem rozvodu je extrémní zátěží pro všechny zúčastněné. Z hlediska propukajících násilností mezi partnery tento životní úsek prozkoumal detailně německý sociolog profesor Amendt (Gerhard Amendt: Scheidungsväter, Campusverlag 2006). Závěry jeho rozsáhlých výzkumů lze shrnout do následujích faktů.

V plné třetině partnerství dojde před a během rozvodu k fyzickému násilí. V České republice je to kolem 11.000 rodin ročně! Sociologické průzkumy dokládají, že přitom v 64 % případů bije žena svého partnera jako první a většinou opakovaně, ve 21 % případů jsou násilní oba partneři stejnou měrou („italská domácnost“). Pouze v 15 % případů uhodí svou partnerku jako první muž, v převážné většině případů ale jen jednorázově, v afektu.

Protože extrémní fyzická agresivita žen v rozvodových situacích je systematicky zamlčována, a to i vůči příslušníkům policie, kteří mají v terénu domácí násilníky zjišťovat a zadržovat, je jen logické, že mezi stovkami a vbrzku tisícovkami vykázaných mužů je veliký podíl těch, kteří se v rámci rozvodových třenic pouze začali bránit proti fyzickým útokům své partnerky a nebo byli do partnerského násilí involvováni v rámci “italské domácnosti”, tedy vzájemných půtek.

Důsledky deprivace systému

Situace stovek neoprávněně vykázaných mužů je skutečně katastrofální – stanou se doslova ze dne na den bezdomovci, je jim bez možnosti se i jen vyjádřit k nepravdivým obviněním předběžným opatřením zakázán vstup do jejich bydliště, kontakt s rodinou, vyměřeno přemrštěné výživné, nezohledňující jejich přídavné náklady na ubytování (obvzláště v Praze je přitom financování dvou bytů finančně extrémní zátěží), kvalifikovaní muži ztrácejí vbrzku práci, protože soudy se informují u jejich zaměstnavatelů o jejich platu a udávají přitom, že muže stíhají pro domácí násilí. V důsledku toho je vbrzku policie obesílá v rámci stíhání dle § 213 pro “neplnění vyživovací povinnosti”.

Jakkoliv je situace nespravdlivě terorizovaných mužů tragická, je jen přechodná a většinou překonatelná (i když množství sebevražd je samozřejmě vysoké). Mnohem horší důsledky má tato situace ale pro děti. Radikální feministické organizace, které ženám návrhy na předběžné opatření o prodloužení vykázání až na 1 rok zdarma vypracovávají, integrují do návrhu standardně klausule typu: “Světová zdravotnická organizace považuje pouhou přítomnost dítěte při násilí v rodině za psychické týrání, z lékařského hlediska považuje psychiatr nezletilé dítě bezprostředně ohrožené ve svém citovém a mravním vývoji, pokud bylo svědkem nedůstojného, ponižujícího a násilného jednání otce vůči matce.” (feministická organizace Acorus, podzim 2007)

Cílem matky v následujícím rozvodovém řízení je pak naprostá izolace dětí od jejich otce. Veškeré pokrokové systémy porozvodové úpravy jako společná nebo střídavá výchova dětí jsou zablokovány. Jsou porušena základní lidská práva dětí na výchovu oběma rodiči.