Eva Decroix
–
5.9 Cíle reformy rozvodového práva
5.9.1 Ochrana práv slabších
5.9.1.1 Nejlepší zájem dítěte
Nejlepší zájem jako vůdčí pravidlo rodinného práva je kritizován pro svou neurčitost a výkladové problémy, které přináší, ale také opakovaně vyzdvihován jako stěžejní principiální východisko ochrany práv dětí. Vychází z článku 3 Úmluvy pro práva dětí, nicméně už při překladu tohoto ustanovení do českého právního řádu byl použit jen termín „zájem dítěte“. Judikatura i komentářová literatura se shodují s odkazem na originální znění úmluvy na nesprávnosti tohoto překladu a právní doktrína se drží používání termínu s přídavným jménem „nejlepší“. (461) Předmětem obdobných diskuzí je také použití termínu „přední hledisko“, což je možno na jedné straně chápat tak, že nejlepší zájem dítěte má být používán ve smyslu zájmu a práva postaveného před všechna ostatní, nebo na straně druhé, že se jedná o jeden z předních zájmů, a byť „mu musí dán větší význam než ostatním vyvažovaným zájmům, nemusí mít za všech okolností prioritu“. (462)
Výbor OSN pro práva dětí vymezil nejlepší zájem dítěte jako tzv. trojjediný koncept, který je současně hmotným právem, základním interpretačním principem Úmluvy práv dětí a procesním právem. (463) V hmotněprávní rovině je vnímám nejlepší zájem dítěte jako mozaika složená z jednotlivých práv a svobod dítěte, které se poměřují a vyrovnávají mezi sebou. (464) Použití nejlepšího zájmu dítěte v případech, kdy může být přímo či nepřímo dotčeno právní postavení dítěte, poté vyžaduje identifikaci jednotlivých dotčených práv a svobod a za respektování procesních práv dítěte hledání rovnováhy mezi nimi. (465) Jedná se o koncept neurčitý a univerzální, ale založený na subjektivní situaci dítěte. Výbor opakovaně varuje, aby aplikace tohoto principu nevedla k nějaké univerzální pravdě o nejlepším zájmu dítěte a snaze prosadit či upřednostnit představy dospělých o tom, co by mělo být nejlepším zájmem dítěte na úkor subjektivního nejlepšího zájmu dítěte. Určení nejlepšího zájmu dítěte současně vyžaduje sloučení respektu k aktuální situaci dítěte a jeho zájmu na šťastném dětství s jeho zájmem na stabilní a podnětný vývoj do dospělého věku. „Nejlepší zájem dítěte souvisí s nalézáním proporcionality (přiměřenosti) mezi jednotlivými základními právy a svobodami dítěte (hmotněprávní rovina nejlepšího zájmu dítěte) a s dodržením základních principů procesní spravedlnosti (férovosti) při tomto nalézání (procesní rovina nejlepšího zájmu dítěte).“ (466)
Nejlepší zájem dítěte na jedné straně pramení ve své podstatě z potřeby větší ochrany dětí založené na tzv paternalistickém přístupu k dětským právům, avšak současně je nutné při jeho výkladu zajistit, aby moc dospělých nad dítětem nebyla na úkor jeho vidění světa, jeho zájmů, názorů, tedy jeho autonomie. Proti sobě či vedle sebe zde stojí tři pojetí dětských práv z hlediska lidskoprávní roviny. Pojetí dětských práv paternalistické je založené především na ochraně dítěte jako osoby dosud nevybavené plnou rozhodovací schopností, schopností vytvořit si názor a sdělit jej, a tedy vyžaduje ochranu a péči. Toto pojetí bylo v minulosti úzce spojeno s pojetím represivním, kdy je možné, vhodné a nutné dítě v jeho zájmu chránit ukládáním trestů. Na směrování dítěte prostřednictvím paternalistického přístupu, tedy hodnocení, co je pro dítě dobré, a donucovacími prostředky jej vést k plnění této představy, byla založena původně otcovská, později rodičovská moc, ze které se postupně vyvinula rodičovská odpovědnost. (467) Třetím pojetím je autonomie vůle dítěte založená na respektování nejlepšího zájmu dítěte vyjádřeného jako kompromisu ochrany, pokud by jednání či vůle dítěte mělo dítěti ublížit či mu přinést ujmu, a respektu k rozvíjejícím se schopnostem dítěte vyjádřit svou vůli. V rámci autonomie dítěte je nutné respektovat i právo dítěte na špatný názor, pokud tento není zásadním způsobem v rozporu s potřebou jeho ochrany. Princip rozvíjejících se schopností současně zakládá právo dítěte svůj názor a postoj k situaci v průběhu času měnit. Vývoj v chápání postavení dítěte, v němž byla průlomovým okamžikem Úmluva o právech dětí, nejlépe charakterizuje Dušková v komentáři k Úmluvě o právech dětí: „Zranitelnost dětí, vyplývající z jejich nízkého věku, zatím nezískaných znalostí a životních zkušeností, již nezakládá povinnost dětí podřídit se dospělým, nýbrž povinnost dospělých poskytnout dětem veškerou pomoc a podporu, kterou tyto potřebují pro to, aby mohly svá lidská práva a svobody realizovat na rovnoprávném základě s ostatními.“ (468)
5.9.1.2 Participační právo dítěte
„Zásada nejlepšího zájmu dítěte stanoví cíl, zatímco participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej dosáhnout.“ (469) Jakkoliv toto tvrzení myšlenkově vystihuje souvztažnost dvou ze čtyř základních principů dětských práv, tedy nejlepšího zájmu dítěte a práva dítěte být slyšeno, není pojmově úplně správné a je nutno jej upřesnit. Jak již bylo uvedeno výše, nejlepší zájem dítěte je princip, který v sobě obsahuje i procesní složku zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Výkon participačního práva dítěte je součástí zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Jinak to lze taktéž vyjádřit tak, že princip nejlepšího zájmu dítěte nemůže být při rozhodování vnímán izolovaně od ostatních principů, což konstatoval i Nejvyšší soud. (470) Participační právo se poté neomezuje jen na právo dítěte být slyšeno v řízeních, které se jej přímo či nepřímo dotýkají. Participační práva dětí obsahují podle Králíčkové čtyři skupiny práv, a to právo být informováno (§ 867 odst. 1 OZ), právo vyjádřit svůj názor a své přání (§ 867 odst. 1 OZ), právo svým názorem ovlivnit rozhodnutí (§ 867 odst. 2 in fine) a právo svým názorem zcela určit rozhodnutí. (471)
Výbor OSN pro práva dětí shrnuje participační práva a procesní záruky nejlepšího zájmu dítěte velmi široce s tím, že jejich součástí musí být: a) právo dítěte vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej dotýkají; b) náležité zjištění skutkového stavu; c) rozhodování bez zbytečného odkladu a revize rozhodnutí; d) zapojení kvalifikovaných odborníků; e) právní zastoupení; f) odůvodnění rozhodnutí; g) právo na opravné prostředky a h) mechanismus posuzování dopadů na práva dítěte. (472)
Skutečnost, že „právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost“, připomněl také nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018 a shrnul, že toto právo také „zahrnuje další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto a jak byl zohledněn jeho zjištěný názor“. (473) Vymahatelnost poslední části participačního práva, tedy podání informace dítěti o tom, jak bylo rozhodnuto, je však v praxi velmi nízká, a to i přes doporučení Výboru OSN pro lidská práva obsažená v obecném komentáři k Úmluvě o právech dětí č. 12. Dítě často není přímým účastníkem řízení; rozhodnutí se mu nedoručuje, případně se doručuje pouze soudem jmenovanému opatrovníkovi dítěte. Nemám informace o tom, že by opatrovník po vydání rozsudku konzultoval s dítětem obsah rozhodnutí nebo možnost odvolání. Praxe v tomto ohledu rozhodně nenaplňuje zcela literu zákona. V občanském řízení dospěl Ústavní soud k povinnosti doručovat rozhodnutí nejenom opatrovníkovi, ale také dítěti v tzv. kauzách „jízdy na černo“ a stanovil, že „z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je tak nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Zároveň však musejí být děti od jisté věkové hranice (která, jak vyplývá z nynějšího případu, nemůže být vyšší než 16 let) do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Ať již se zapojení zákonných zástupců dětí bude dít postupem podle § 22 nebo 23 OSŘ, je třeba, aby soud doručoval i takto zastoupenému nezletilému účastníkovi, aby tento mohl vykonávat své právo participovat na řízení, které se jej dotýká.“. (474)
Participační práva lze rozlišovat na práva ve vztahu k soudu a ve vztahu k rodičům v rámci rodičovské odpovědnosti (§ 875 OZ). (475) S ohledem na úzký vztah mezi rodiči a dětmi a s ohledem na skutečnost, že jsou to rodiče, kteří nejlépe znají své děti, by výkon participačních práv v rámci vztahu rodič–dítě měl mít přednost před participačními právy dětí uplatněnými vůči soudu. V tomto ohledu může nastat několik možných variant. Předně je to situace, kdy rodiče přijímají rozhodnutí, které se týká dítěte, ve shodě a dítě má dostatečnou rozumovou vyspělost. Poté jej společně informují, sdělí vše potřebné, aby si mohlo vytvořit názor, názor dítěte rodiče vezmou při rozhodování v úvahu. Tato varianta může nastat v případě tzv. nesporných rozvodů, během kterých jsou rodiče a děti ve shodě ohledně budoucího uspořádání poměrů v rodině. Z výslovného znění tohoto ustanovení vyplývá, že rodiče by měli podávat informace a zjišťovat názor jen u dětí nadaných rozumovou vyspělostí. V souladu se závěry a doporučeními Obecného komentáře č. 12 Výboru OSN pro práva dětí se domnívám, že v tomto ohledu je formulace ustanovení neobratná. Děti jakkoliv nízkého věku mají právo podílet se, jakkoliv jejich vyjádření názoru nemusí být slovní a jejich chápání situace nemusí být komplexní. Jiná situace může nastat, jsou-li rodiče ve sporu ohledně přijímaného rozhodnutí. V takovém případě jejich povinnost informovat dítě trvá, ale podání informace by mělo být učiněno pokud možno neutrálně, tak aby dítě nebylo v situaci, kdy bude muset být arbitrem sporu rodičů nebo bude ovlivňováno jedním z nich.
Za zmínku také stojí koordinace participačního práva dítěte vůči rodičům a vůči soudu. Bylo-li dítě řádně informováno a sdělilo svůj názor rodičům, může soud tento názor převzít a považovat jej za zjištěný? Opět se domnívám, že odpověď záleží na tom, zda rodiče v daném případě jsou v konfliktu zájmů vůči dítěti a při převzetí rodiči zjištěného názoru dítěte by mohlo dojít ke zkrácení práva dítěte na to, být vyslechnuto soudem. V případech, kdy z obsahu spisu ani vyjádření rodičů nevyplývá spor mezi rodiči ani mezi jedním z rodičů a dítětem, názor zprostředkovaný rodiči a zjištěný postupem dle § 875 OZ může být adekvátním zohledněním zájmů dítěte, pokud dítě netrvá na tom, být vyslechnuto soudem, nebo soud nemá jiné důvody proč k tomuto výslechu přistoupit. Participační právo je založeno na svobodě jeho výkonu a výslech dítěte za situace, kdy tento nepřinese v rámci zjišťování jeho nejlepšího zájmu nic nového, pouze dítě zatíží psychologicky náročnou přítomností u soudu. V souladu s dynamikou sebeurčení by však dítě mělo být povzbuzováno, aby se aktivně k věcem, které se ho týkají, vyjadřovalo a podílelo se na rozhodování. Současně by jakýkoliv názor dítěte neměl být vnímán jako konečný a dítěti by mělo být umožněno jej změnit. Opět mám za to, že aktivní přístup k této zásadě dynamického sebeurčení je možný především v rámci rodinných vztahů, neboť rodiče jsou nejlépe a průběžně seznámeni s vývojem názorů a postojů dítěte, měli by je motivovat k jejich vyjadřování a sami je průběžně zohledňovat.
Pokud není možný „výslech dítěte“ soudem (který není ve smyslu procesním výslechem, ale spíše pohovorem s dítětem), soud vyslechne dle § 867 odst. 2 OZ osobu, která je schopna ochránit zájmy dítěte. Ustanovení je kritizováno z důvodu nejasností jak v hmotněprávní, tak procesněprávní rovině z toho důvodu, že není zřejmé, o jakou osobu by se mělo jednat, ani není určeno, podle jakých procesních pravidel by takový výslech měl proběhnout. (476) Domnívám se však, že tato zákonná úprava je legitimní, pokud zohledníme, že se mohou vyskytnout okolnosti, za kterých se výslech dítěte jeví jako nevhodný, či dokonce škodlivý. (477) Výslech dítěte „nesmí představovat absolutní povinnost, ale vždy musí být pečlivě zvážen“. (478) Zjištění situace dítěte prostřednictvím vhodně zvolené osoby, jejíž zájmy nejsou ve střetu zájmy se zájmy dítěte, se může za určitých okolností jevit jako užitečné, byť zákon stanoví možnosti využití takového výslechu vhodnou osobou pouze na případy, kdy dítě není schopno si názor vytvořit nebo jej sdělit, přičemž se má za to, že dítě starší dvanácti let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit ( § 867 odst. 2 OZ). Tímto zákon odkazuje na tři substantivní podmínky výkonu participačních práv dítěte, kterými jsou rozumová schopnost dítěte utvořit si vlastní názor, zralost dítěte a věk dítěte. (479)
Jakou váhu má ale názor dítěte? Je určujícím hlediskem nebo jedním z aspektů zohledněných v rámci rozhodování, ať již rodičů, nebo soudů? Míra zohlednění názoru vyjádřeného dítětem je předmětem diskuzí, a především by vždy měla být předmětem individuálního posouzení. Na straně jedné lze citovat nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, dle kterého „i když postoj nezletilého není jediným hlediskem (…) je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu“. (480) Nebo na straně druhé nález starší ze dne 10. 5. 2006 stanoví, že i když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. (481) Obecné soudy ve smyslu ustanovení § 100 odst. 3 občanského soudního řádu tedy vyslechnou nezletilého, ale k názoru nezletilého přihlíží právě s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost nezletilého. S vyjádřením Ústavního soudu, dle kterého náleží soudům „korigovat“ názor dítěte, se neztotožňuji. Názor dítěte či jeho přání nemohou být z principu vnímány jako něco chybného, vhodného ke korekci, neboť tímto přístupem zcela popíráme autonomii práva dítěte a jeho rozvíjející se schopnosti. Soud může pouze v rámci testu proporcionality podrobit názor dítěte a jím vyjádřený zájem další zájmům v rámci zjišťování nejlepšího zájmu dítěte. Přístup Ústavního soudu založený na nutné korekci názoru dítěte a vhodnosti názoru dítěte je vyjádřením paternalistického přístupu k právům dítěte, v rámci kterého je dítě objektem rodičovské či systémové ochrany, ne aktivním účastníkem. V případě, kdy přijaté rozhodnutí není v souladu s názorem vyjádřeným dítětem nebo jeho přáním, je soud povinen řádně odůvodnit, jaké jiné zájmy, ať již dítěte, nebo třetích osob, jej vedly k tomuto rozhodnutí, a to dle prizmatu „maximální prospěch dítěti a minimální újmu ostatním“. (482)
Opravdu účinné uplatnění participačního práva dítěte ale vyžaduje, aby dítěti byl umožněn aktivní a účinný přístup ke spravedlnosti a její výkon. S tímto souvisí právo dítěte na odpovídající procesní nebo právní zastoupení v řízení, které se jej dotýká, jak to vyplývá mj. i z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. (483) Požadavek na právní zastoupení dítěte v řízeních, která mají dopad do právní situace dítěte a hrozí konflikt zájmů s ostatními účastníky řízení, je přitom výslovně zmiňován Výborem OSN pro práva dítěte, případně i vedle ustanoveného opatrovníka. K začlenění práva dítěte na právní zastoupení byla Česká republika vyzvána také v rámci periodického přezkumu v roce 2021. (484) Ústavní soud dospěl k závěru o nezbytnosti zajištění právního zastoupení v civilních sporných případech. (485) V tomto ohledu se jeví jako přelomové rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí z 15. května 2023. (486) V daném případě byly děti ve věku 13 a 15 let předběžným opatřením na návrh OSPOD odebrány z rodiny a svěřeny do ústavní péče. Výbor OSN pro práva dětí vytkl v prvním rozhodnutí vydaném proti České republice nedostatečné posouzení nejlepšího zájmu dítěte, neboť odebrání z rodiny má být vždy až ultima ratio opatřením, kterému má předcházet odpovídající práce s rodinou. Ale především Výbor konstatuje porušení participačních práv dětí, které nejenomže nebyly v této věci vyslechnuty, ale o vydaném rozhodnutí se dozvěděly až v okamžiku jejich odebrání z rodiny. OSPOD se navíc v této věci ocitl ve střetu zájmů, a přestože ve věci vystupoval jako opatrovník dětí, současně podal jménem dětí odvolání proti původním zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato okolnost vedla Výbor OSN pro práva dítěte ke konstatování, že práva dětí vyplývající z článku 12 Úmluvy byla porušena, a vyzval Českou republiku, aby přijala odpovídající opatření zajišťující dětem právní zastoupení, a to i vedle zákonného opatrovníka, pokud tento může být ve střetu zájmů. Výbor také negativně zhodnotil skutečnost, že opatření o odebrání z rodiny nejsou časově omezená a nedochází k pravidelnému přezkumu situace v rodině, tedy opět jde o nerespektování participačních práv dítěte. (487)
S řádným výkonem participačních práv dětí souvisí také otázka způsobu výslechu, který by měl být pro dítě přívětivý. Ideálně by k němu nemělo docházet v soudní místnosti. Neměl by být manipulativní, ale tolerantní a svobodný. Obecně způsob výslechu a práce justice s dětmi souvisí s konceptem přívětivé justice „child friendly justice“, se kterým pracuje jak Rada Evropy v rámci svých doporučení, tak Evropská Unie. (488, 489)
(461) KORNEL, Martin. Nejlepší zájem Dítěte. Disertační práce, Masarykova univerzita, 2011/2012: „Český překlad Úmluvy hovoří pouze o zájmu dítěte. Oproti tomu francouzské nebo španělské originální znění Úmluvy používá termín nejlepší nebo nadřazený zájem dítěte (l’intéręt supérieur de vl’enfant, el interés superior del nińo) a anglické znění nejlepší zájmy dítěte (the best interests of the child). Domnívám se, že superlativ „nejlepší“ přitom není v textu úmluvy bez opodstatnění, když má ukazovat na základní cíl úmluvy, kterým je dosažení maximálního blaha dítěte“
(462) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 1409.
(463) UN CRC, GC č. 14, 2013, CRC/C/GC/14, odst. 6.
(464) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-683-2.
(465) V nejlepším zájmu dítěte tak bude takové opatření na ochranu jeho zájmů (práv a svobod), které bude splňovat: a) požadavek vhodnosti, tj. opatření musí být objektivně způsobilé vést k naplnění sledovaného cíle – zajištění respektu, ochrany či naplnění zájmu dítěte; b)požadavek potřebnosti, tj. sledovaného cíle – zajištění respektu, ochrany či naplnění zájmu dítěte, není možno ve stejné nebo podobné míře dosáhnout jinými prostředky, které méně zasahovaly do jiného zájmu dítěte; a c) požadavek proporcionality v užším smyslu, tj. závažnost zásahu do zájmu dítěte je v dané konkrétní situaci vyvážena významem sledovaného cíle, neboli oběť přinesená v podobě omezení zájmu dítěte se nedostává do nepoměru s užitkem (zajištěním respektu, ochrany či naplnění jiného zájmu dítěte), který omezení přineslo srov. nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 1587/15.
(466) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-683-2.
(467) Termín rodičovská odpovědnost byl uzákoněn v roce 1998. Viz ZUKLÍNOVÁ, Michaela in: DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016-. ISBN 978-80-7552-187-3. s 111.
(468) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-683-2.
(469) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 1410.
(470) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. R 102/2012.
(471) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 35.
(472) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-683-2.
(473) Nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II.ÚS 725/18.
(474) Nález Ústavního soudu ze dne 4.12. 2014, sp.zn. I. ÚS 1041/14.
(475) RADVANOVÁ, Senta. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Beckova edice právní instituty. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-578-7, s.31.
(476) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Beckova edice komentované zákony. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1, s. 878.
(477) Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie Aguirre – Zarragora, sp.zn. SDEU C-491/10 PPU.
(478) Nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2014, sp.zn. I. US 2643/2013.
(479) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 1413.
(480) Nález Ústavního soudu ze dne 20. 1 2015, sp. zn. II. ÚS 2919/24.
(481) Nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 288/04.
(482) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7.
(483) Sdělení č. 54/2001 Sb. m. s., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
(484) Views adopted by the Committee under the Optional Protocol to the Convention on the Rights of the Child on a communications procedure, concerning communication No. 139/2021, ze dne 13. 5. 2023. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CRC%2FC%2F93%2FD%2F139%2F2021&Lang=en
(485) Nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp.zn. I. ÚS 3304/13
(486) Rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí: CRC/C/93/D/139/2021, [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/treatybodyexternal/SessionDetails1.aspx?SessionID=2616&Lang=en
(487) Více k tomuto rozhodnutí: DECROIX, Eva. Práva dětí v soudním řízení. Porušení sui generis nebo systémový problém? Úvaha nad rozhodnutím Výboru OSN pro práva dětí. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/prava-deti-v-soudnim-rizeni-poruseni-sui-generis-nebo-systemovy-problem-uvaha-nad-rozhodnutim-vyboru-osn-pro-prava-deti-116645.html
(488) Viz webové stránky Rady Evropy. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/children/child-friendly-justice
(489) Viz webové stránky Evropské Komise. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://commission.europa.eu/strategy-and-policy/policies/justice-and-fundamental-rights/rights-child/child-friendly-justice_en
Okomentovat