Úvod

Rozvod je na území České republiky jediným způsobem zániku manželství za života obou manželů již od roku 1950, kdy byla zrušena dichotomie rozluky a rozvodu. (1)

Předmětem této práce je porovnání právní úpravy rozvodu v České republice a ve Francii. Komparace je v této práci použita jako prostředek k zodpovědění stanovené vědecké otázky, kterou je možnost zavedení notářského rozvodu do českého právního řádu. V souvislosti s touto základní vědeckou otázkou se práce věnuje úvaze o tom, zda a jak je vhodné či nutné české rozvodové právo reformovat. S ohledem na tyto základní vědecké otázky si práce klade za cíl osvětlit základní principy platných právních úprav obou zemí a jejich vývoj, kterým si prošly. Vedle deskriptivního pohledu na českou a francouzskou právní úpravu rozvodového práva, který je zaměřen především na úpravu těch typů rozvodu, které jsou tzv. nesporné, práce obsahuje analytickou komparaci obou právních úprav. Těžiště práce poté spočívá v její druhé části, která předkládá úvahy o možném vývoji českého rozvodového práva de lege ferenda a na jejich základě pak odpověď na výzkumnou otázku.

Cílem práce není jen popsat právní úpravy a porovnat je, ale také odpovědět na otázku, jakou roli má mít stát (ve smyslu veřejný subjekt např. v podobě orgánu veřejné moci) v oblasti vzniku a zániku manželství. Ke vzniku i zániku manželství je vždy na prvním místě třeba vůle účastníků, v případě vzniku vždy shodná vůle obou, v případě rozvodu je někdy dostačující vůle jednoho z manželů. Jakkoliv je však vznik i zánik manželství vyjádřením soukromé vůle, v zákonné úpravě se promítá i zájem veřejný, a to ochrana rodiny a snaha o stabilní rodinné prostředí. V odpovědi na otázku, jaká forma rozvodu je možná, se poté střetává společenský požadavek na ochranu institutu manželství a požadavek na realizaci svobodného rozhodnutí jedinců.

Stát je v okamžiku sňatku i rozvodu jen příjemcem rozhodnutí dvou účastníků vztahu. Stát v tomto ohledu nevyvíjí žádnou aktivní sílu k vytvoření nebo rozvázání svazku, jen konstatuje v případě splnění různých právních podmínek jeho vznik a zánik. Znamená to ale, že rolí státu je pouze pasivní přijetí rozhodnutí účastníků manželského vztahu o jeho vzniku a zániku? Nebo má stát oprávnění vyplývající z ústavních premis a založených na ochraně rodiny, která přesahuje pouhou vůli partnerů a manželů, zasáhnout do rozhodnutí manželství ukončit a za určitých okolností jej znemožnit? Je-li na jedné straně platná ochrana rodiny jako skupiny pokrevně nebo vzájemně si blízkých osob, jakým způsobem se tato vyvažuje s ochranou práva jednotlivce na soukromý život, práva na štěstí, práva žít si po svém a práva na sebeurčení? Pokud manželé vstupují do manželství svobodně a musí pouze splnit některé právní podmínky, mohou z něj za splnění zákonných podmínek také vystoupit. Má být rozhodující vůle nebo splnění zákonných podmínek, které tuto vůli mohou limitovat? Tyto otázky jsou přítomny na pozadí celé práce, která se primárně věnuje rozvodu, ale pro pochopení společenských a právních mechanismů, které ovlivňují tento způsob ukončení manželství, se zastaví i u širších souvislostí rodinného práva.

Úvahy zde obsažené, v druhé části této práce převážně povahy de lege ferenda, reagují na společenskou situaci, kdy s rostoucím individualismem, ekonomickým rozvojem, ale také i s postupnou emancipací žen ve společnosti se zásadním způsobem mění vnímání rozvodového řízení. Rozvod se ve společnosti destigmatizoval a je vnímán jako osobní právo manželů. Úvahy účastníků se neubírají směrem, zda a jestli rozvod soud vysloví, ale kdy a za kolik se tak stane. Okamžitá vůle po dosažení „manželské svobody“ není porušením slibu manželského, ale vyjádřením práva na sebeurčení, práva brát se o štěstí své a své rodiny a „práva na rozvod“.

Zatímco se tento společenský vývoj děje v důsledku sociologických procesů vlastních každé společnosti v každé době, procesní instituty a pravidla se však přizpůsobují obvykle jen těžkopádně od zažitých tradic a procesů. Proces rozvodu je v Evropě tradičně řízením, při kterém iniciativa leží na straně účastníků, avšak průběh a pravidla řízení, stejně jako konečné rozhodnutí a jeho podmínky, náleží výhradně soudu. Vůle účastníků se rozvést nemá bez soudního rozhodnutí právních účinků.

Některé právní řády tento společenský vývoj reflektují a posilují smluvní autonomii manželů v okamžiku rozvodu na úkor rozsahu a míry státní intervence. K poměrně reformnímu kroku, i přes původně značně nesouhlasné reakce ze strany právní doktríny, přistoupila francouzská právní úprava na konci roku 2016, když umožnila rozvádějícím se manželům na rozvodu se dohodnout a toto své vzájemné rozhodnutí oznámit státu prostřednictvím notářské evidence. Vložila tak do rukou rozvádějících se manželů konstitutivní (resp. dekonstitutivní ve vztahu k manželství) funkci při rozvodu a státní moc postavila do role pouhého zapisovatele rozhodnutí manželů. Česká republika – zatím – setrvává na tradičním pojetí. Česká právní úprava sice doznala v posledních letech jistých změn, avšak rozhodovací právo ponechala i nadále v rukou soudů. Navíc soudní pravomoc a dohled v určitém ohledu posílily, když byla účastníkům uložena povinnost se soudního jednání osobně účastnit, byť tito svou vůli vyjádřili již předtím písemně. Veřejná debata je však již o tzv. notářském rozvodu i reformě rozvodového práva směrem k větší liberalizaci vedena.

Ubírá se i přesto vývoj obou srovnávaných právních rozvodových úprav stejným směrem? Je česká úprava jen „pozadu“ v přijetí alternativních forem rozvodu? Jsou změny tímto směrem pro českou právní úpravu rozvodu potřebné? Je možné a žádoucí „notářský rozvod“ transponovat do české právní úpravy, nebo se nabízí jiné cesty splňující stejný cíl? Jaké zájmy je při úvaze nad možnou reformou českého rozvodového práva nutné zohlednit z pohledu teorie práva, sociologie či inspirace ze zahraničí? A co je nebo by vždy mělo být cílem rozvodové právní úpravy? Toto jsou výzkumné otázky, na které se pokusí odpovědět tato práce.

Motivací pro zpracování této práce byla nejenom aktuálnost tématu související s výše naznačeným společenským vývojem, ale také skutečnost, že problematika notářského rozvodu, ale ani francouzská právní úprava notářského rozvodu nejsou v české právní literatuře dostatečně pokryty. (2)

Výzkumným cílem této práce je shromáždit data umožňující odpovědět na výzkumnou otázku. Cílem práce je nejdříve popsat obě právní úpravy z hlediska jejich vývoje, následně s použitím analytické metody je prozkoumat, abychom mohli lépe porozumět vnitřním souvztažnostem, ale také zájmům a postavení jednotlivých účastníků. Práce je rozdělena na dvě části, přičemž této komparativní části se věnuje část I, obsahující tři kapitoly.

Část II této práce, opět rozdělená na tři kapitoly, formou syntézy nejdříve nabízí celkový pohled na zkoumanou problematiku. Popisuje východiska, ze kterých vychází další úvahy, cíle, ke kterým by měla legislativa směřovat, a také jsou popsány a prozkoumány základní pojmy a koncepty rozvodové problematiky. Deduktivně z těchto obecných tezí jsou nabídnuta samostatná řešení jednotlivých formulovaných výzkumných otázek, a to formou návrhu možné reformy českého rozvodového práva de lege ferenda, včetně odpovědi na to, zda mají mít v rozvodu místo notáři, případně jaké.

V rámci takto nastíněného celkového rámce práce je nutné si nejdříve ujasnit, jakým dějinným vývojem prošly právní úpravy na území České republiky a Francie a jaký je stav jak platného práva, tak společnosti, co se sňatečnosti a rozvodovosti týče v obou zemích. Ke komparaci obou právních úprav tato práce nejdříve přistupuje deskriptivním způsobem. Následně ale jsou obě právní úpravy analyzovány z pohledu postavení, práv a povinností jednotlivých účastníků rozvodového procesu. Z analýzy vyplynulé závěry jsou použity pro hledání řešení a cílů rozvodové legislativy v širším kontextu a umožňují tak předložit úvahy de lege ferenda o možných podobách reformy českého rozvodového práva. Zvažovány jsou všechny dostupné varianty a současně je tím odpovězeno na výzkumné otázky. Výsledkem této práce je návrh reformy rozvodového práva i odpověď na otázku transponovatelnosti francouzského notářského rozvodu do českého právního řádu.

Práce se snaží o praktický přesah, tak aby její závěry nebyly pouze akademické nebo teoretické, ale bylo možné je použít zákonodárcem k hledání řešení v oblasti rodinného práva.

Pokud jsme materiálně vymezili obsah této práce pozitivně, je nutné také doplnit, že jakkoliv tato práce pracuje s pojmem „právní úprava rozvodu“ nebo „právo rozvodu“, rozhodně témata rozvodové problematiky kompletně nevyčerpává a nepokrývá. Rozsah této práce a ostatně ani její důraz na rozvody založené na společného shodné vůli manželů neumožňují zahrnout velmi aktuální a důležitou oblast, a to problematiku domácího násilí a jeho řešení v právní úpravě rozvodového práva. Dále jsou jen okrajově dotčena témata týkající se problematiky opravných prostředků, řádných či mimořádných, výživného, následků rozvodu, majetkového práva manželů, rozvodů s mezinárodním prvkem. Detailně nebyly zpracovány ani jiné formy rodinného soužití, ať již se jedná o registrované partnerství, PACS ve Francii, nebo nesezdané rodiny.

(1) Stranou ponechávám zánik manželství v důsledku změny pohlaví dle § 29 občanského zákoníku.

(2) Výjimkou je v tomto ohledu disertační práce pana kolegy Mrázka (MRÁZEK, Miroslav. Rozvod v českém a francouzském právu. Praha, 2017. Dizertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva.Vedoucí práce doc. JUDr. Michaela Hendrychová – Zuklínová, CSc.) a odborné články věnující se jednotlivým institutům francouzského rodinného práva Davida Elischera (viz citace infra).

POKRAČOVÁNÍ