Stridavka.cz

–

Praxe obecných soudů při určování výživného se v České republice až příliš často opírá o koncepci tzv. potenciálního příjmu. Podle této logiky soud nerozhoduje na základě toho, kolik rodič reálně vydělává, ale kolik by teoreticky vydělávat mohl, pokud by pracoval v nejlépe placeném oboru odpovídajícím jeho vzdělání či předchozí praxi.

Ačkoliv je smyslem tohoto institutu ochránit dítě před rodiči, kteří se účelově vyhýbají práci, mechanické a plošné uplatňování této doktríny naráží na zásadní lidskoprávní limity. Pokud soud ignoruje svobodnou volbu povolání a stanoví výživné z neexistujícího příjmu, dochází k závažnému porušení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod i mezinárodních úmluv.

1. Porušení svobody volby povolání (čl. 26 Listiny)

Listina základních práv a svobod v čl. 26 odst. 1 garantuje každému právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Pokud soud stanovením výživného fakticky přikáže rodiči, že musí vykonávat nejvýnosnější možnou práci (např. zůstat v korporátním managementu namísto přechodu do školství, neziskového sektoru či zahájení vlastní výdělečné činnosti), dochází k přímému zásahu do tohoto ústavního práva. Člověk se stává „vězněm své kvalifikace“ – stav, kdy mu stát skrze soudní rozhodnutí odpírá možnost změnit životní směr, věnovat se méně stresující práci nebo přijmout nižší plat výměnou za osobní rozvoj či zdraví.

2. Nepřímá nucená práce  (čl. 9 Listiny a čl. 4 ECHR) a dluhová past

Podle čl. 9 odst. 1 Listiny a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ECHR) je zakázána nucená práce nebo služba.

Pokud je výživné vyměřeno z teoretického příjmu, který rodič reálně nemá, dochází k vytvoření právní fikce. Rodič je pak stanovenou částku povinen hradit pod hrozbou exekuce nebo dokonce trestního stíhání za zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku). Tím se dostává do nepřímého ekonomického nátlaku:

• musí opustit práci, kterou si svobodně zvolil, a přijmout zaměstnání, které mu diktuje výpočet soudu, nebo
• bude generovat dluh na výživném, což vede k likvidaci jeho majetku, exekucím a potencionálnímu odnětí svobody.

Tento nepřímý nátlak dosahuje intenzity zásahu do osobní svobody a konstituuje formu ekonomicky vynucené práce.

3. Zásah do autonomie vůle a práva na soukromý život (čl. 2 Listiny)

Podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR platí zásada autonomie vůle: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Právo utvářet svůj vlastní život, měnit kariérní dráhu, snížit pracovní úvazek ze zdravotních či rodinných důvodů patří k jádru lidské svobody a práva na soukromý život (čl. 8 ECHR). Stát nemá právo diktovat občanovi ekonomickou maximalizaci jeho života. Povinnost rodiče živit své dítě neznamená povinnost obětovat veškerou osobní autonomii ve prospěch dosažení teoretického maximálního zisku.

Právní rámec: Co říká zákon a kde soudy chybují?

Soudy při argumentaci potenciálním příjmem obvykle vycházejí z § 913 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.):

„Při určení rozsahu výživného se přihlíží k tomu, že se některý z rodičů vzdal bez vážného důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu…“

Klíčovým pojmem je zde však slovní spojení „bez vážného důvodu“. Klíčová chyba obecných soudů spočívá v tom, že za „vážný důvod“ považují téměř výhradně zdravotní překážky. Změna profese z důvodu vyhoření, touhy po smysluplnější práci, péče o duševní zdraví nebo startu nového podnikatelského záměru je soudy často neprávem označována za svévoli.

Dále § 913 odst. 1 občanského zákoníku jasně stanoví, že určující jsou „schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného“. Tyto možnosti musí být reálné, nikoliv fiktivní.

Klíčová judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu

Limity stanovování fiktivních příjmů opakovaně zdůraznily naše nejvyšší soudní instance:

1. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2324/17 (ze dne 18. 4. 2018)

Tento nález je klíčovým judikátem přímo řešícím střet mezi majetkovou potencialitou a svobodou volby povolání. Ústavní soud výslovně konstatoval:

• Posuzování potenciálního příjmu nesmí vést k nepřiměřenému omezení základního práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
• Soudy nemohou z rodiče činit „rukojmí“ jeho dřívějších vysokých příjmů. Pokud rodič změnil zaměstnání z legitimních důvodů a nejedná se o úmyslné vyhýbání se vyživovací povinnosti, nelze mu výživné vyměřovat ze starých nebo teoretických částek.

2. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2173/23 (ze dne 24. 1. 2024)

Ústavní soud zdůraznil potřebu vycházet z reálné hospodářské situace povinného rodiče. Určení výživného v neudržitelné výši na základě fiktivních předpokladů vede k vytváření nedoplatků a uvržení rodiče do dluhové pasti, což je v rozporu s principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

3. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 204/2012

Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím stanovisku uvedl, že za potenciální příjem lze považovat pouze takový příjem, který odpovídá reálné nabídce na trhu práce v daném místě a čase a fyzickým i duševním schopnostem rodiče. Nelze vycházet z teoretických průměrných mezd v oboru bez ohledu na konkrétní situaci jednotlivce.

Závěr

Ochrana nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) je významným právním principem, avšak není absolutním právem, které by stálo nad ostatními ústavními právy. Smyslem výživného je sdílení životní úrovně rodiče a dítěte (§ 915 občanského zákoníku), nikoli vytváření závazku, který neodpovídá reálnému životu rodiče.

Stanovení výživného z teoreticky dosažitelného platu bez ohledu na reálnou profesní volbu představuje neústavní zásah do svobody volby povolání, autonomie vůle a ochrany před nucenou prací. Soudy jsou povinny zkoumat individuální motivaci rodiče a akceptovat jeho životní a profesní rozhodnutí, pokud nebyla učiněna s přímým úmyslem poškodit dítě.