PhDr. Jana Šilhavá

–

Rodiče při výchově často stojí před problémem, zda být přísní, nebo shovívaví, neustupovat či ustupovat, vyžadovat kázeň, nebo dopřávat svobodu. Vztahy k dětem se obvykle stávají jakýmsi zápasem o moc, ve kterém se obě strany snaží zvítězit. Podle úspěšného vychovatele Jana Boska je však autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo…“ dobré nahradit vzájemnou úctou a spoluprací.

Situace, do kterých se jako rodiče dostáváme dnes a denně, vypadají na první pohled nevinně, ale už v raném dětství se rozhoduje o tom, jestli se náš domov stane bojištěm.

Kdo tady poroučí?

Tříletá Anička se jako vždycky houpe na židli a shodí salát na stůl. „Ukliď to, Aničko,“ říká maminka. Holčička se zašklebí a rozhodně odpoví: „NE!“ Ani se nehne.

„Ale no tak, holčičko, honem, ukliď to!“ opakuje maminka, už trochu nazlobená. Anička se na ni podívá s hrdostí svých tří let a řekne: „Ne.“ Co může maminka dělat?

V tomto případě jasně prohrála bitvu o moc. Jestli dcerku přinutí, třeba pořádným pohlavkem, bude se cítit hluboce pokořená, protože sama dobře ví, že bít tříletou holčičku je k ničemu. Navíc se bude muset vypořádat s manželovým: „Ty ji biješ? No to je mi pěkná výchova!“

Jestliže to nechá být a před triumfálním a hrdým pohledem své dcery sama očistí ubrus, znamená to, že holčička zvítězila na celé čáře. A manžel si samozřejmě přisadí: „Ještě jí nejsou ani čtyři roky, a už tady poroučí ona?“

Aniččina maminka se pustila do nebezpečného zápasu, který je založen na principu „uvidíme, kdo tady poroučí“. Jeho výsledkem bude pouze stálé zraňování a pokořování. Rodiče, kteří s dětmi vstoupí do konfliktu, jsou nuceni používat jeden trest za druhým. Děti pak svoje vztahy k rodičům chápou taky jako boj, ve kterém chtějí zvítězit. Když rodiče vnucují svá rozhodnutí autoritativně, děti je snášejí špatně, bouří se, rebelují, trucují, uzavírají se a vyhýbají se jim. Výsledkem jsou jen stále zlobivější děti, které v podstatě smýšlejí takto: Máš-li právo zraňovat ty mě, pak i já mám právo zraňovat tebe!“

Musíme si uvědomit, že vnucovat dětem svou vůli je k ničemu. Když rodiče křičí, nadávají a fackují, zříkají se tím pozice zralých vůdců a snižují se na úroveň vzteklého, rozzuřeného dítěte. Pak jde jen o to, kdo dovede křičet silněji a déle. To je výsledek trestů. Děti jsou bohužel mnohem tvrdohlavější a odolnější než dospělí. Rodiče se postupně dostanou do stavu, kdy už nejsou schopni situaci dál snášet, svěsí hlavu a zoufale volají: „Nevím, co mám dělat!“

Spolupráce vede k harmonii

Právě v takových situacích, které jsou si zdánlivě tolik podobné, je možné se inspirovat osvědčenou zkušeností známého vychovatele. Jan Bosko (1815–1888) ve svém pojednání O trestech v salesiánských domech píše: „Víte v jak těžké době žijeme a jak snadno může i malá neopatrnost způsobit velké následky… Systém, který běžně používáme, se nazývá preventivní. S jeho pomocí s žáky jednáme tak, že se bez jakéhokoli vnějšího násilí podřídí naší vůli. Chci vám tím říci, že nikdy nesmíme používat donucovacích prostředků, ale pouze přesvědčování a lásky.“

Myšlenka Jana Boska je prostá, tresty a autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo…“ je potřeba nahradit vzájemnou úctou a spoluprací. Děti potřebují vedení, ale ne kaprály a důstojníky. Dobrý vedoucí svoje svěřence inspiruje a stimuluje k tomu nejvhodnějšímu řešení situace. Podobně to mohou dělat i rodiče. Děti naše vedení přijmou, budou-li vědět, že je respektujeme jako rovnocenné lidské bytosti. Když je dítě bito, je hluboce uraženo ve své důstojnosti, a stejně tak ztrácí na důstojnosti matka. Jeden ze základních principů Preventivního systému zní: „Kdykoli se rodiče dostanou s dětmi do konfliktu, ať odpouštějí.“

Aniččina maminka by získala mnohem víc, kdyby se z konfliktu stáhla a raději simulovala spolupráci a rodící se odpovědnost holčičky. Mohla třeba říci: „No vidíš, co se stalo. Tak co s tím teď uděláme?“ Žádný boj o moc by nenastal. Holčička s největší pravděpodobností uzná, že musí ubrus utřít. Dům se tak nestane bojištěm, ale příjemným místem, kde bude vládnout spolupráce a harmonie.

Neporoučí nikdo

A na dokreslení malý příběh: Zeptal jsem se jedné holčičky: „Kdo doma poroučí?“ Je zticha a pozoruje mě. „No tak řekni, kdo u vás poroučí – tatínek, nebo maminka?“ Holčička se na mě dívá a neodpovídá.

„Tak ty mi to nepovíš? Kdo je u vás pánem?“ Znovu se na mě dívá celá zmatená. „Nevíš, co to znamená poroučet?“ Ovšemže to ví. „Nevíš, co znamená slovo pán?“ Dívá se na mě a mlčí. Je snad němá, chudinka? Pak se rozběhne a uteče až na okraj louky. Tam se obrátí, vyplázne na mě jazyk a se smíchem zavolá: „Neporoučí nikdo, protože se máme rádi.“ Gianni Rodari

Připraveno podle knihy Bruna Ferrera „Šťastní rodiče“, převzato z webu Manželství.cz