JáRodič.cz

–

Zaskočil vás název článku? Přemýšlíte, o čem bude, proč se jako obvykle nepíše o tom, že kázeň dnešních děti není vůbec dobrá a že učitelé nemají moc možností, jak problémové žáky usměrnit? Na toto téma jsme psali již několikrát, a to například v souvislosti se smlouvami s rodiči. V dnešním příspěvku se však na školu podíváme z druhé strany, z pohledu žáků a jejich rodičů. A přidáme i jeden příběh, ze kterého trochu mrazí.

Začátek příběhu

Malý školák, říkejme mu Honzík, se na začátku školního roku nesmírně těší do školy. Ví, že po třech letech s výbornou paní učitelkou, která naprosto bravurně zvládala skutečnost, že její vesměs klučičí třída je poněkud živější, a tomu přizpůsobila způsob výuky, dostane novou paní učitelku. Prvního září proběhne, Honzík není úplně nadšený, ale rodiče se domnívají, že si nastavil vysokou laťku z předchozích let a že si na novou paní učitelku i způsob vyučování musí zvyknout.

Jenže ani po pár týdnech se situace nelepší. Honzíkovi se do školy evidentně nechce (přitom nepatří k těm, co by měl kázeňské ani vzdělávací problémy), neustále nosí zvláštní domácí úkoly, doma píše výpisky z přírodovědy a vlastivědy, protože to prý ve škole nestihli. Mezitím proběhne první třídní schůzka, kde část rodičů projevuje nesouhlas s některými „výchovnými“ metodami paní učitelky. Paní učitelka však jasně řekne, že cokoliv se ve třídě stane (přestože to učiní jen jeden žák), bude posuzováno kolektivně a trest dostanou všichni. Důvodem je to, aby se třída zklidnila a ti hodní apelovali na ty problémové (z mého dnešního pohledu mi to připadá poněkud zvláštní: jak mají poměrně malé děti zvládnout něco, co se zřejmě nedaří ani paní učitelce).

V tuto chvíli náš příběh přerušíme. Kdyby se vám doma dělo něco podobného, měli byste pocit, že se ve škole děje něco špatného, anebo byste si říkali, že děti si jen potřebují zvyknout na změnu a během pár týdnů se vše upraví? Podnikli byste nějaké kroky? Jaké? Nebáli byste se, že poškodíte své dítě?

A náš příběh pokračuje. Týdny ubíhají a není dne, aby se doma neřešila škola, respektive paní učitelka. Jednou se stane, že dětem shodí penály, na zem, protože je nemají zavřené, jindy kopne do aktovky, protože nevisí na háčku, příště Honzíkovi „pochválí“ obrázek větou typu: „To by i má tříletá dcera namalovala lépe“, následuje kontrola, zda jsou mobilní telefony vypnuty (s tím samozřejmě souhlasíme), a k tomu nechybí poznámka na kvalitu mobilního telefonu, který Honzík předkládá. Je toho více a více, ale není asi účelné vypisovat vše. A je třeba ještě dodat, že tyto a podobné poznámky jsou směrovány i na ostatní žáky, nejen na Honzíka.

Zamyšlení: jsou rodiče Honzíka přecitlivělí, když považují chování učitele za nevhodné, občas snad dokonce za chování s prvky zesměšňování? Anebo si myslíte, že tohle by se ve škole rozhodně dít nemělo? Kde je ta hranice, za kterou by učitel neměl jít? A kdy pohár trpělivosti a přeteče a rodiče by neměli celou záležitost nechat plavat? A ještě poslední věc k zamyšlení – rodiče tyto informací z velké části získávají zprostředkovaně přes své dítě. Jak moc mají tuto skutečnost řešit? Honzík sice určitě nelže, ale některé situace může vnímat jinak než dospělý.

V tuto chvíli opustíme náš příběh úplně a podíváme se na několik zajímavých čísel, která o základních školách leccos vypovídají.

Co si rodiče a děti přejí?

Z výzkumu společnosti STEN/MARK, který proběhl v roce 2009, vyplynulo, že většina rodičů je s úrovní našeho školství spokojena (75 % dotázaných). Žáci dnes od školy očekávají, že je naučí sociálním dovednostem, rodiče upřednostňují znalosti. Rodiče mají ovšem pocit, že školy zaostávají ve výchovném působení.

A jaký by tedy učitel měl být? Z odpovědí dotázaných vyplývá, že žáci by asi chtěli něco trochu jiného než jejich rodiče. Hlavně si (kromě minima domácích úkolů) přejí, aby byl učitel přátelský, spravedlivý a jeho výklad poutavý. Pro rodiče je podstatné to, aby se děti ve škole něco naučily, neměly kázeňské problémy a podobně. Na čem se ale nejspíše shodnou, je to, že by měl být učitel dobře odborně připraven, spravedlivý, přátelský, lidsky kvalitní, pro děti by měl být autoritou a měl by být schopen děti nejen něco naučit (a to nejlépe za pomoci moderních způsobů výuky s využitím techniky), ale zároveň řešit nepříjemné situace, které se objeví. Podstatná je i komunikace s dětmi a s jejich rodiči nebo individuální přístup.

Jak je vidět, nároků je skutečně hodně a není vůbec lehké je splnit.

A jaká je skutečnost?

Z odpovědí dotázaných lze vyvodit, že školy se pohybují mezi dvojkou a lepší trojkou. Nejlépe jsou hodnoceny odborné znalosti učitelů a jejich morální kvality. Výhrady se týkají organizace školy a kvality řízení. Žáci také nejsou vždy úplně spokojeni s metodou výuky, se spoluprací mezi učiteli a školáky a další.

Co říci závěrem

Je jisté, že práce učitelů není vůbec jednoduchá. Častokrát se snaží, aby fungovala spolupráce s rodiči i žáky, aby výuka probíhala zajímavě a děti se dozvěděly množství zajímavých informací, a to třeba i za cenu, že to není oceněno. Na druhou stranu ovšem nelze nezmínit ani to, že situace není všude ideální, že i mezi učiteli (stejně jako v jiných profesích) existují osoby, které rozhodně nejsou přínosem. Spíše naopak.

Milí rodiče, přejeme vám i vašim potomkům, aby je učili jen dobří učitelé a škola byla tím místem, kam děti chodí rády. Zároveň se těšíme na vaše příběhy, rady a zkušenosti, které mohou pomoci i ostatním rodičům. A předem za ně děkujeme.

(Redakce JáRodič.cz si práce kvalitních učitelů nesmírně váží. Domníváme se, že je to velmi těžká práce, že jí člověk musí vykonávat proto, že ho baví, protože finanční ani společenské ocenění není vždy odpovídající. Na druhou stranu však musíme připustit, že stejně jako v jiných zaměstnáních, tak i ve školách se vyskytují lidé, kteří svou práci dělají špatně. Zrovna v této profesi je to však o to horší, že tím jsou poznamenány děti, a to často na dlouhou dobu, někdy dokonce na celý život. Proto si myslíme, že je vhodné o tomto problému diskutovat.)

Autor tohoto článku působil jeden rok jako učitel na druhém stupni základní školy (poté se rozhodl pro jinou profesi). Příklady použité v tomto článku jsou skutečné, přihodily se na jedné základní škole. Převzato z webu JáRodič.cz