Stridavka.cz

–

Když spolu dva lidé žijí v manželství a vychovávají děti, stát jim do jejich rodinných financí nemluví. Nikdo nekontroluje, kolik peněz utratí za jídlo, zda dítěti koupí značkové boty, nebo jestli raději peníze ušetří na horší časy. Vše je založeno na autonomii rodiny a jejich vzájemné dohodě.

Jakmile se však partneři rozvedou, situace se dramaticky mění. Do hry vstupuje soud, který jednomu z nich (často i proti jeho vůli) autoritativně nařídí, kolik musí měsíčně na dítě platit. Z pohledu právní logiky a principu rovnosti se však nabízí provokativní, ale legitimní otázka: Není toto státem řízené určování výživného formou diskriminace rozvedených rodičů oproti těm sezdaným?

Zde jsou hlavní argumenty, které tomuto pohledu dávají za pravdu:

1. Ztráta ekonomické autonomie a presumpce viny

Sezdaní rodiče mají plnou svobodu v tom, jak naloží se svými příjmy. Stát automaticky předpokládá, že své děti milují a dají jim to, co potřebují – i kdyby to znamenalo, že rodina žije skromně.

U rozvedených rodičů (respektive u rodiče, kterému je výživné vyměřeno) stát uplatňuje opačný princip – jakousi presumpci viny. Automaticky předpokládá, že by rodič bez soudního příkazu své dítě finančně zanedbával. Rozvedený rodič je tak zbaven ekonomické svobody a je mu zákonem diktováno, jakou část svého příjmu musí odevzdat, což je zásah do osobních práv, jakému žádný sezdaný rodič nečelí.

2. Kritérium „potenciálního příjmu“ (Dvojí metr)

Jedním z nejkontroverznějších prvků při určování výživného je, že soudy často nevycházejí ze skutečného výdělku rodiče, ale z jeho potenciálního příjmu. Pokud rozvedený rodič odejde z otupující, ale dobře placené práce, aby dělal něco smysluplnějšího za méně peněz, soud mu může výživné vypočítat z původního (vyššího) platu s argumentem, že se „vzdal příjmu bez vážného důvodu“.

• Sezdaný rodič může kdykoliv změnit profesi, začít podnikat, nebo dokonce zůstat nějakou dobu doma a kariéru přerušit. Je to interní rozhodnutí rodiny.
• Rozvedený rodič je v podstatě vázán ekonomickým nevolnictvím. Nemá svobodu změnit svůj život, protože mu nad hlavou visí hrozba exekuce nebo vězení.

3. Kontrola nad využitím peněz

V sezdaném manželství mají oba rodiče přehled o tom, za co se rodinné peníze utratí. Pokud jeden koupí věc, kterou druhý považuje za zbytečnou, mohou si to vyříkat u stolu.

U nuceného výživného tato kontrola mizí. Rozvedený rodič musí poslat pevnou částku na účet ex-partnera, ale nemá žádné právní nástroje, jak zkontrolovat, zda tyto peníze skutečně skončily u dítěte (v novém oblečení, kroužcích, kvalitním jídle), nebo zda z nich byl zaplacen leasing na auto nového partnera. Rozvedený rodič má povinnost platit, ale je diskriminován v právu rozhodovat o účelu vynaložených prostředků.

4. Vytváření umělého standardu na úkor nového života

Soudy při určování výživného často trvají na tom, že dítě má právo sdílet životní úroveň obou rodičů. Pokud se však rozvedený rodič znovu ožení/vdá a má nové děti, jeho finanční závazek vůči prvnímu dítěti zůstává často prioritou, která může ekonomicky znevýhodnit jeho novou, současnou rodinu.

Stát tím v podstatě říká, že děti z prvního (rozvedeného) vztahu mají v některých ohledech silnější finanční nároky než děti narozené do fungujícího manželství, což zakládá další vlnu nerovnosti.

Srovnání postavení rodičů

Závěr: Kdyby se stát choval ke všem stejně…

Pokud by stát aplikoval stejnou logiku na sezdané páry, musel by každý měsíc úředník kontrolovat výpisy z účtů všech rodin a nařizovat jim, kolik procent z platu musí odložit stranou výhradně pro potřeby dětí. To je samozřejmě absurdní představa.

Skutečnost, že rozvodem člověk ztrácí status autonomního a důvěryhodného rodiče a stává se objektem soudní regulace, ukazuje na hlubokou systémovou diskriminaci. Moderní rodinné právo by mělo namísto plošného diktátu spíše podporovat dobrovolné dohody a mediaci, čímž by rozvedeným rodičům vrátilo stejnou důstojnost a odpovědnost, jakou mají ti sezdaní.