Luboš Meszner
–
Naše volné sdružení rozvedených otců se otázkou určování výživného zabývá už 15 let. Bohužel však po celou dobu čelíme bezprecedentnímu vytěsňování z diskuse na toto téma či úplné ignoraci, přestože právě rozvedení otcové jsou nejčastějšími plátci výživného. Na místo toho jsou k diskusi zváni všelijací hochštapleři (např. Vaše výživné), kteří v údajném zájmu dětí nechutně parazitují na jejich neštěstí. Od takových lidí pak rozhodně nelze očekávat snahu o systémové změny ke spravedlivějšímu určování výživného.
V přiložené analýze se překvapivě objevují doposud neslýchané pokrokové myšlenky (např. zohlednění míry osobní péče o dítě nebo nezbytné životní minimum plátce výživného). Všechny tyto pokrokové myšlenky jsme však již před více jak 10 lety zakomponovali do našeho návrhu zákona o výživném. Jednalo se o výběr z německých a francouzských tabulek výživného. Přesněji z prováděcích předpisů k těmto tabulkám upravených na naše poměry. Samotné tabulky jsou totiž bez prováděcího předpisu absolutně bezcenné. Návrh zákona o výživném si od nás převzali např. senátorka Syková, poslanec Foldyna a dokonce i sám současný premiér Babiš (tehdy ve funkci ministra financí). Tím však jakákoliv další spolupráce skončila. Na druhou stranu se v analýze objevují citace jedné osoby, která veškeré svoje znalosti o výživném čerpala právě z otcovských spolků. Jediný rozdíl je v tom, že je ženského pohlaví.
Základ analýzy se stále opírá o zaběhnutou justiční praxi, která však brutálně ignoruje čl. 4 LZPS.
Listina základních práv a svobod
Článek 4
(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen “Listina”) upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Nový občanský zákoník stejně jako předchozí zákon o rodině formuluje vyživovací povinnost pouze v obecné rovině. Sebedokonalejší metodická pomůcka na určování výživného tedy nemůže splnit literu čl. 4 LZPS, pokud nebude vydána zákonem.
V analýze se bohužel opakují stále stejné zvrácenosti, jako je potencionalita příjmu či promítání životní úrovně povinného do výše výživného. Potencionalita příjmu je vůči rozvedeným rodičům tvrdě diskriminační, protože je zde tisíce rodin, kde třeba i oba rodiče nepracují, nechávají žít svoje děti v bídě a nikdo jim neurčuje, kolik mají vydělávat a ještě od státu dostávají štědré dávky. Jediný rozdíl je v tom, že se nejedná o rozvedené rodiče. Podíl dítěte na životní úrovni rodiče pak lze nejlépe dosáhnout jedině tím, že budou do péče o dítě zapojeni oba rodiče.
Ačkoliv muselo někomu dát hodně práce takovou analýzu připravit, jde o zcela marnou práci, protože opatrovnická justice je ekonomicky negramotná (viz. veřejné vystoupení předsedkyně opatrovnických soudců v ČT). Vyživovací povinnost je tak v rozporu s čl. 4 LZPS určována jen podle momentální nálady konkrétního soudce a čím více proměnných faktorů bude při určování výživného rozhodujících, tím více se to bude vzdalovat spravedlivému určení výživného.
Právě z výše uvedených důvodů jsme upustili od našeho původního záměru o zavedení tabulkového výživného a dnes se kloníme k jednotné zákonem stanovené minimální sazbě výživného např. na úrovni státem určeného životního minima dítěte (polovina pro každého z rodičů). O jiných zákonných povinnostech také nerozhodují soudy, ale jsou jasně dány zákonem (např. daň z příjmu, odvody na sociální a zdravotní pojištění). Kromě naplnění čl. 4 LZPS by to jako vedlejší efekt umožnilo zeštíhlit přebujelou justici, kdy máme více soudců, jak Japonsko se 100 milióny obyvatel.
Máme zásadní výhrady i k novému zákonu o náhradním výživném. Tím není řečeno, že stát by v některých případech neměl pomáhat potřebným dětem, ale lze to udělat způsobem, který by nezatěžoval státní rozpočet a hlavně nevedl rozvedené rodiče do války o každou korunu. Zrušením trestného činu zanedbání povinné výživy lze ze státního rozpočtu ušetřit až 34 000 Kč měsíčně za jednoho uvězněného neplatiče výživného. Z toho by bylo možné uspokojit nejen děti onoho neplatiče, ale případně i další děti, pokud by zrušením toho trestného činu případně došlo k větší neochotě rodičů řádně platit výživné. A to do toho nejsou započítány obrovské náklady státu na odstíhání a odsouzení neplatičů výživného.
Je rovněž potřeba udělat hloubkovou kontrolu samoživitelů, protože drtivá většina z nich žije normálním partnerským životem, což má pochopitelně zásadní vliv na schopnost podílet se výživě dětí.
Naše volné sdružení je připraveno spolupracovat na smysluplných systémových změnách v oblasti výživného. Legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti však musí zásadně změnit svoje myšlení. V opačném případě to bude trvat dalších deset let, než tento odbor dojde ke stejným závěrům jako naše sdružení.
Převzato z webu Adikia
17. 10. 2021 at 10:21
Za situace, kdy za „neplatiče výživného“ platí náhradní výživné stát, k žádné „společenské škodě“ zanedbáním povinné výživy dojít nemůže. Ukládání takových trestů je v rozporu i s platným TZ § 12 (2): Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
23. 10. 2021 at 20:09
Dost demagogické. Společenská škodlivost je v tom, že to neplatí stát, ale lidi odvádějící daně, kteří s tím dítětem nemají nic společného. Když už, tak by náhradní výživné měla hradit “domovská obec” neplatiče. Ta by si to spíš ohlídala.