
Aleš Hodina
–
Pokračování rozhovoru s předsedou LIBERI, odborové organizace RNDr. Pavlem Rusým.
Co když se rodič o dítě starat nechce?
To je soudy zcela tolerováno a akceptováno, místo aby zde soudy vedly rodiče k plnění povinností. Případně nařídily znalecký posudek na to, jak motivovat takového rodiče, aby se o dítě staral, tedy plnil své povinnosti jako naplnění práva dítěte na jeho péči.
Tento převrácený přístup korunuje i Ústavní soud, který definuje kritéria pro svěřování dětí do střídavé péče, místo aby definoval kritéria pro svěření dítěte pouze do péče jednoho rodiče. Tím vysílá signál, že vhodnost střídavé péče je nutné prokazovat, což ovšem ze zákona platilo pouze do roku 2013. Místo toho by soudy měly prokazovat, že je zde vážný (ve smyslu ochrany nějakého ústavního práva dítěte) důvod pro svěření dítěte do péče jen jednoho rodiče nebo třetí osoby. Aktuální zákonná úprava ukládá soudům rozhodovat, jak bude každý z rodičů o dítě napříště pečovat.
Je otázka úpravy péče jedinou oblastí, kde vidíte nesprávnost přístupu soudů?
Za principiálně zcela nesprávnou považujeme úpravu výživného a proces, který je s tím spojen. Protistrany se navzájem prohrabují v účtech, majetku, firmách, zákaznících a dalších velmi citlivých a zneužitelných informacích. Rozvádějící se rodič se tak dostává opatrovnickým sporem k informacím, k nimž měl v době fungujícího vztahu zamezený přístup. Rodiči je určováno, kolik peněz ze svého příjmu má na dítě vynaložit, dokonce že je musí předat druhému rodiči, aby je vynaložil za něj. Jde o absurdity, které ale už připadají všem snad normální.
Navíc vyživovací povinnost je vztah mezi dítětem a rodičem, je tedy zcela proti logice věci, aby do vyměřování výživného zasahoval druhý rodič, ale řešení této otázky by se měl účastnit pouze povinný rodič a opatrovník dítěte. Vada je i v důvodu pro vyměření výživného, kdy postačuje „nedohoda rodičů o plnění vyživovací povinnosti“, aby soud výživné vyměřil. Přitom důvodem pro vyměření výživného by měla být situace, kdy rodič neplní vyživovací povinnost přiměřeně k potřebám dítěte, nikoliv k očekávání druhého rodiče. A bohužel výživné se tímto stává jedním z motivů a hlavních cílů boje rodičů o dítě.
Boje trvajícího, dokud není rozhodnuto, jak by se rodiče o děti měli starat?
Jde o další oblast, ke které soudy zpravidla přistupují zcela opačně, než by bylo žádoucí. Do rozhodnutí soudu platí obecná právní úprava, shodná rodičovská práva a právo dítěte na péči obou rodičů. Tedy ani jeden z rodičů není oprávněn určovat rozsah péče druhého rodiče. Pokud tomu tak je, pak by se měl vytěsňovaný rodič obrátit na soud s návrhem na předběžné opatření, aby soud ochránil práva jeho a dítěte. Pokud ale rodič navrhne předběžnou úpravu, která má charakter střídavé nebo srovnatelné péče, pak soudy s oblibou takový návrh zamítají s odůvodněním, že nemůže předjímat rozhodnutí ve věci. Ale jsou schopné obratem na návrh druhého rodiče, zpravidla matky, předat dítě do její péče a vytěsňovanému rodiči upraví velmi omezený rozsah styku. Přitom v tomto rozhodnutí ze záhadných důvodů předjímání rozhodnutí ve věci samé nespatřují, a omezený styk odůvodní tím, že předběžným opatřením lze poskytnout pouze nezbytnou ochranu práv. Přitom jde o nesmysl, předběžné opatření by naopak mělo poměry upravit s pouze nezbytným zásahem do práv.
Takovým nesprávným a jednostranným rozhodnutím tak soudy prakticky rozhodnou celý případ, protože dítě si na nové uspořádání zvykne, vytvoří se uměle nové poměry a jimi se pak odůvodní konečné rozhodnutí. Poslední změna zákona dokonce usiluje o omezení možnosti navrhnout změnu předběžné úpravy, tedy ještě silněji fixuje úpravu provedenou prvním předběžným opatřením.
Ale víme, že často ani rozhodnutí o péči nebo styku nebývá dodržováno. Co s tím?
Nejde jen o nedodržování rozhodnutí o péči nebo styku v průběhu řízení, tedy provedené úpravy předběžným opatřením, ale stejný problém nastává při nedodržování již pravomocného rozsudku. Zde lze zmínit hned několik vad. V první řadě často trvá dlouho, než soudy proti takovému jednání zasáhnou. Jsou známé případy, kdy soud desítky návrhů na výkon rozhodnutí v průběhu řízení několik let vůbec neřešil a rozhodl o nich až rozsudkem o péči. Což zcela postrádalo účinek výkonu rozhodnutí pro donucení k plnění povinností.
Druhá vada spočívá v tom, že zákon vůbec nezná možnost nařídit výkon rozhodnutí uložením umožnit styk nebo péči v náhradním termínu. Jde o otázku, která při určité interpretaci zákona skutečně výkon rozhodnutí uložením náhradního termínu neumožňuje. Pokud by povinnost umožnit styk nebo péči byla vnímána jako povinnost sestávající se z rozsahu povinnosti a termínu povinnosti, nesplnění povinnosti v konkrétním termínu by nezbavovalo povinného nutnosti umožnit styk nebo péči v termínu náhradním. Což odpovídá drtivé většině ukládaných povinností, včetně třeba výživného. Není-li splněno v termínu, je třeba ho uhradit v termínu pozdějším. Soudy ale takto styk a péči nevnímají, považují zmařený styk a péči za zmařený jednou provždy. To by zakládalo přípustnost výkonu rozhodnutí uložením povinnosti styk nebo péči umožnit v náhradním termínu, ale ani to není dle judikatury možné. Věci by velmi pomohlo, pokud by se změnilo pojetí povinnosti umožnit styk nebo péči na povinnost, kterou je třeba při nesplnění plnit v náhradním termínu. Pokuta by měla sloužit jako donucení k poskytnutí pozdějšího plnění, nikoliv jako sankce nebo pouhý drobný odpustek za definitivně zmařený styk.
Třetí závažnou vadou je to, že soudy přistupují k výkonu rozhodnutí jako k nalézacímu řízení, tedy zkoumají, zda se styk či péče měl nebo neměl z nějakého důvodu neuskutečnit. Přitom se jedná o vykonávací řízení a soud je v takovém řízení vázán rozsudkem nebo předběžným opatřením a nemá právo ho zpochybňovat. Může pouze zkoumat, zda byl nebo nebyl dodržen a podle toho volit příslušné zákonné řešení výkonu rozhodnutí.
Čtvrtým a možná nejzávažnějším nešvarem je to, že soudy nedostatečně zohledňují maření styku či péče v rozhodování, komu dítě má být svěřeno do péče. A to přesto, že je to přímo zákonem předvídaným kritériem, ale i součástí kritérií daných Ústavním soudem, tedy míra zachování rodinných vazeb při svěření dítěte do péče toho kterého rodiče. Rodič, který styk maří, pak takové kritérium naplňuje hůře a mělo by to být rozhodně promítnuto do rozhodnutí o péči. Ukazuje se totiž, že právě ochota umožňovat a podporovat styk a péči druhého rodiče je jedním z rozhodujících faktorů při poškozování vztahu dítěte k jednomu rodiči.
Pokračování za týden
16. 11. 2022 at 11:02
To vše, co pan Rusý zmiňuje, by měli před soudy namítat právní zástupci nezletilých dětí. Těmi musí být, podle platných mezinárodních dohod, pouze advokáti. V Česku ale nezletilé děti zastupují místo advokátů sociální pracovnice bez právního vzdělání. Podle ÚS je vinklaření, tedy neoprávněné poskytování právních služeb osobami, které k tomu nemají patřičnou kvalifikaci, nepřípustné. U dětí to tak nějak nevadí, resp. se k tomuto problému ÚS zásadně nevyjadřuje. Nechali byste své dítě operovat lékařem bez příslušného vzdělání a praxe? Prošlo by operujícímu něco takového bez trestního postihu? Určitě ne. Ale zastupování dítěte před soudem babou z Národního výboru nikomu divné nepřijde.
S tím souvisí tzv. přenesená působnost. Za právní ochranu mateřství a péči o rodinu a děti, je dle kompetenčního zákona odpovědné MPSV. Sociálně-právní ochranu dětí ale vykonávají města a obce, což jsou samosprávy, požívající na rozdíl od MPSV nezávislosti, a to i v rozhodování. Postavení nezávislého subjektu je založené na právu nakládat s majetkem obce dle vlastní úvahy, což se SPOD nemá vůbec nic společného. Přenesením působnosti dochází také k přenesení odpovědnosti, a přenesením odpovědnosti na subjekt (do jisté míry) nezávislý, dochází (ve stejné míře) ke zmaření kompetenčním zákonem dané odpovědnosti MPSV za sociálně-právní ochranu dětí. V principu je to stejné, jako když se vyhýbáte povinnosti tím, že firmu se závazky přepíšete na bezdomovce. Pane doktore Rusý, co si o tom myslíte?
16. 11. 2022 at 11:25
Není to tak jednoznačné. Zastupovat účastníka v řízení mohou i fyzické osoby bez právního vzdělání. Právo na právní pomoc je právem, nikoliv povinností (naštěstí). Tedy pro prosazení zastoupení dítěte advokátem by bylo potřeba, aby se toho dítě domáhalo, tedy byla by nutná souhlasná vůle obou rodičů nebo nahrazení vůle jednoho soudním rozhodnutím, případně přiznána způsobilost dítěte o advokáta požádat. Takže to je problém. Otázce se věnujeme, máme teď tři kauzy, kde dítě nechtělo zastoupení OSPODem, pouze v jednom případě bylo dítěti vyhověno (KS Ústí nad Labem), zatímco KS Plzeň a MS v Praze se tomu brání jak čert kříži.
Ohledně přenesené působnosti – ano, je to také problém, přednesu to na MPSV k řešení. Pokud chcete, můžete mi napsat na liberi@post.cz
16. 11. 2022 at 16:01
Výbor ministrů Rady Evropy v pokynech o justici vstřícné k dětem uvádí:
„Ve všech soudních i mimosoudních řízeních nebo jiných intervencích by děti měly být chráněny před újmou, …“ (str. 22)
„35. Měly by být odstraněny jakékoli překážky přístupu k soudu, jako jsou náklady řízení nebo absence právního zástupce.“ (str. 27)
„37. Děti by měly mít právo na svého vlastního právního zástupce a zastoupení, svým vlastním jménem, v řízeních, v nichž nastal nebo by mohl nastat střet zájmů mezi dítětem a rodiči nebo jinými zúčastněnými stranami.“ (str. 27)
„39. Advokáti zastupující děti by měli být proškoleni a mít znalosti v oblasti práv dětí a související problematiky, průběžně absolvovat důkladná školení a být schopni komunikovat s dětmi na jejich úrovni chápání.“ (str. 27)
„42. V případech, kdy mají rodiče a děti protichůdné zájmy, by měl příslušný orgán jmenovat buď procesního opatrovníka, nebo obdobného NEZÁVISLÉHO zástupce, který bude zastupovat názory a zájmy dítěte.“ (str. 27)
„46. … Uplatňování zásad právního státu ve vztahu k dětem vyžaduje mimo jiné výkon práva … na spravedlivé řízení, včetně NEZÁVISLÉ právní pomoci, …“ (str. 52)
„89. Tyto prvky justice vstřícné k dětem by měly být uplatňovány ve všech řízeních: občanských, trestních i správních.“ (str. 67)
„105. … Mělo by se však zamezit kombinování funkce advokáta a procesního opatrovníka do jedné osoby kvůli potenciálnímu střetu zájmů, který může nastat,“
„…Příslušný orgán by měl v určitých případech jmenovat buď procesního opatrovníka, nebo jiného NEZÁVISLÉHO zástupce, který bude zastupovat názory dítěte.“ (str. 72)
„103. … Je rovněž důležité, aby náklady na advokáta dítěte nebyly, přímo či nepřímo, k tíži rodičů. Pokud advokáta platí rodiče, zejména v případech střetu zájmů, neexistuje žádná záruka, že advokát bude schopen NEZÁVISLE hájit názory dítěte.“ (str. 72)
V ČR samosprávy vykonávají zákonné kompetence MPSV, na zaměstnavateli ZÁVISLÉ sociální pracovnice bez právního vzdělání si hrají na advokáty, jsou ve střetu zájmů, když vykonávají současně funkci advokáta a procesního opatrovníka, náklady na advokáty v opatrovnických řízeních jdou běžně k tíži rodičů, ale české soudy a politici v tom žádný problém nevidí.
21. 11. 2022 at 10:03
Dítě nebo rodič by měli požádat soud o bezplatné ustanovení advokáta dítěti dle čl. 37 (2) LZPS (Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy… , a to od počátku řízení.) Profesionálně a se zárukou odbornosti právní pomoc smí poskytovat jen advokáti. Opatrovnický soud bude muset žádost vyřídit a nejspíš ji zamítne. Rozhodnutí ve věci pak můžete napadnout žalobou pro zmatečnost dle OSŘ § 229 (1) c) (účastník řízení neměl procesní způsobilost … a nebyl řádně zastoupen.) OSPOD je totiž de iure ustanoven výslovně jen kolizním opatrovníkem, nikoli právním zástupcem. Absence právního zastoupení nezletilého je podstatná právní vada, způsobující porušení práva na spravedlivý proces. Uspěl byste, kdyby se opatrovnické soudy zákony řídily.
21. 11. 2022 at 10:12
problém je v tom, že podat žádost o ustanovení advokáta může pouze dítě, kterému soud musí přiznat způsobilost pro tento úkon. Pokud by se toho domáhal rodič, jde o otázku zastoupení dítěte, a soud bude namítat nepřípustnost zastoupení rodičem pro střet zájmů a ustanoví opatrovníka pro řízení o žádosti o přidělení advokáta. Opatrovník za dítě prohlásí, že na přidělení advokáta netrvá, a soud je krytý. Jedině by museli rodiče jednat v souhlase, tedy oba nechtít OSPOD, ale advokáta, to je ale iluzorní.
21. 11. 2022 at 12:48
Soud je povinen ustanovit dítěti advokáta i bez návrhu. Než je ustanoven opatrovník, jsou právními zástupci oba rodiče a oba můžou navrhnout. I po ustanovení opatrovníka stále zůstávají právními zástupci dítěte, a stále můžou navrhovat. Soud je povinen zjistit, zda s návrhem souhlasí dítě a druhý rodič, ale rozhoduje jen o tom, zda dítě bude zastupovat konkrétní navrhovaný advokát. Když v návrhu konkrétní uveden není a navrhne se jen zastoupení advokátem, kterého určí soud, pak to soud prostě musí udělat. Tedy podle zákona musí. OSPOD pak zůstává opatrovníkem, ale k němu přibude právní zástupce = advokát dítěte. Hlavní výhoda je, že tím OSPOD připravíte o možnost dávat k soudu jménem dítěte návrhy nebo dělat jiné úkony směřující proti Vám. A taky můžete žádat soud o výslech opatrovníka, což nejde, když je současně právním zástupcem dítěte.
21. 11. 2022 at 20:22
Máte k tomu nějaké rozhodnutí? S ministrem Jurečkou jsem věc dnes projednal, budeme pokračovat. Kolizi sociálně právní ochrany, opatrovnictví a právního zastoupení dětí právě řeší.
16. 11. 2022 at 13:52
Tak tady se nam rodi uzasne napsany serial, s pravnim povedomim (pravdepodobneji vzdelanim), napsany s hlubokou znalosti prava a hlavne zazitych praxi. Skvele popsane, jak je pravo (zvykove) ohybano, pripadne i navrzene, kde by zmena zakona treba byla.
Tohle by mel mit za domaci ukol nastudovat a zamyslet se nad tim KAZDY, kdo v celem systemu opatrovnickeho soudnictvi jakkoli figuruje.
17. 11. 2022 at 22:54
Děkuji za Váš článek. Před čtyřmi lety by mi velmi pomohl. Nyní jej budu aspoň sdílet. S úctou
22. 11. 2022 at 10:13
Rád pomůžu. Jaké rozhodnutí (ohledně čeho) nebo co k tomu potřebujete? Ke kolizi jsou nejlepší zdroj zmíněné pokyny o justici vstřícné k dětem https://rm.coe.int/16806a452e