Pavel Rusý

Aleš Hodina

–

Závěr rozhovoru s předsedou LIBERI, odborové organizace RNDr. Pavlem Rusým.

Kritizujete otce, kteří se nechtějí o děti starat?

Kritika není to správné slovo. Pokud prosazujeme minimalizaci zásahů do rodin, pak rozdělení péče a výdělku mezi rodiče je výsostně na jejich rozhodování. Lze samozřejmě poukázat na právo dítěte na péči rodiče, z něhož vyplývá lepší naplnění práv dítěte, pokud se do péče zapojí oba rodiče. Ale na druhé straně je tu povinnost státu respektovat odpovědnost rodičů dítěte a zasahovat do ní pouze, je-li to nezbytné pro blaho dítěte. I to je právo dítěte. Tedy pokud to není nezbytné pro blaho dítěte, je třeba respektovat zvolený výchovný model v rodině, ale na druhé straně zohlednit nerovnováhu v péči kompenzací v oblasti finanční.

Říkal jste, že na to, jak nezájem o péči o dítě dopadá na výši příjmů pečujícího rodiče, zapomínají i soudy. Měly by tedy vyměřovat v takovém případě vyšší výživné?

Ono to má dvě strany. Ano, pokud jeden z rodičů nemá zájem o péči ve všední dny a prakticky ponechá veškerou všednodenní péči na druhém rodiči, pak by se to mělo odrazit ve výši výživného. Pokud se ale rodič starat chce, a je tlakem druhého rodiče z péče vyloučen, pak není kompenzace na místě. Druhá strana mince je ale v situaci, kdy do rozpadu vztahu je model rodiny postaven na tom, že jeden rodič pečuje a druhý rodič vydělává, tedy dosahuje vyššího příjmu. A po rozpadu rodiny se na péči mají zájem podílet oba rodiče. Pak soudy zapomínají na to, že s převzetím všednodenní péče dochází velmi často k významnému snížení příjmu na straně rodiče, který dosud plnil zejména tu roli výdělečného zajištění rodiny. Na druhé straně se dříve pečujícímu rodiči otevírá možnost vyššího výdělku. Pokud s tímto soud nepracuje a stanoví výživné podle příjmů z doby úplné rodiny, významně tím poškodí rodiče, který v úplné rodině převážně zajišťoval finanční prostředky, a zvýhodní rodiče dříve zajišťujícího převážně péči o děti. Je třeba prostě brát do úvahy proměnu z nějak fungující úplné rodiny na odlišně fungující dvě nové rodiny.

Odkud čerpáte své zkušenosti a doporučení ve sporech o děti?

Ačkoliv naše organizace vychází z politické práce v oblasti důchodů a daní spravedlivých z hlediska výchovy dětí, po zapojení do opatrovnické problematiky se na nás obrací řada rodičů, kteří mají problém s ochranou svých práv a práv svých dětí. Ve snaze jim pomoci jsme pak tyto naše členy zastupovali a zastupujeme v soudním řízení, to je jeden z nejdůležitějších pramenů poznání. Dalším jsou rešerše soudních rozhodnutí, kdy mapujeme rozhodování okresních i krajských soudů v konkrétních oblastech (předběžná opatření, rozhodování o péči), ale i rozhodování Ústavního soudu. Dalším zdrojem zkušeností jsou pohovory s dětmi, koučink rodičů ke zvládání rodinné krize a mediační sezení s rodiči.

Co považujete za největší úspěchy v této vaší činnosti?

Jak jsem říkal, za největší úspěch považuji vypracování návrhu reformy důchodového systému se zohledněním výchovy dětí a nastartování růstu daňového zvýhodnění na děti pro pracující rodiče. Ale asi jste měl spíš na mysli úspěchy v opatrovnických sporech. Nejcennější pro mě je vždy situace, kdy se podaří dovést rodiče k dohodě. Tím nemyslím jen o uspořádání péče a výživy po rozchodu, ale i obnovení soužití rodičů. V jednom případě po našem působení došlo u malinkého dítka po nevěře otce k obnovení soužití rodičů, svatbě a početí dalšího dítěte. I když obnovení soužití není typickým výsledkem naší práce, několik takových výsledků máme. Jiné hodnotné výsledky jsou v případech, kdy rodič za mnou přijde v situaci eskalovaného konfliktu. Vzpomínám třeba na situaci, kdy se rodiče tvrdě soudili, proběhlo i matčino obvinění otce ze zneužívání dítěte, a s naší pomocí se podařilo dojít k dohodě rodičů a stažení všech žalob. Tedy obrazně řečeno, vytáhli jsme rodinu ze spárů opatrovnické mašinérie. Takové případy pak dodávají sílu pro potýkání se s jinými bolestnými případy.

Jako úspěch na poli právním si pak nejvíce cením nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1079/17, kdy jsme prokázali porušení ústavních práv Krajským soudem v Praze. Přestože se správnímu soudnictví prakticky nevěnujeme, dosáhli jsme i zrušení nezákonných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m. Prahy Nejvyšším správním soudem (6 As 153/2020). Za úspěch považuji i případ, kdy se na mě obrátilo nezletilé dítě, které chtěl OSPOD dostat z péče matky do ústavní výchovy. Podařilo se dosáhnout jmenování mé osoby opatrovníkem dítěte Krajským soudem v Ústí nad Labem místo OSPOD a vrácení dítěte z ústavní výchovy zpět do péče matky.

Blíží se konec roku, tedy bilancování…..

Letošní výsledky jsou rozporuplné. Je řada těžkých případů rozpracovaných, tvrdý boj proti OSPODům a bohužel i soudům, ale z letos pravomocně skončených věcí se výsledky jeví mírně pozitivně. Šest dětí svěřeno pravomocně do střídavé péče, z toho dvě těsně pod tři roky. Dvě děti do péče otce. Přestože naším zásadním cílem je zachování péče obou rodičů, v tomto případě sama matka střídavou péči vyloučila nastolením značné vzdálenosti a odmítnutím střídavé péče s částečnou domácí výukou u ní. Přesto je dostatečný kontakt dětí s matkou zajištěn třemi víkendy za čtyři týdny a výrazně větším podílem prázdnin. Dvě další děti byly ponechány v péči matky. Otec se domáhal jejich předání do své péče nebo do péče střídavé poté, co je matka odstěhovala do značné vzdálenosti, měsíc nedávala do školy, byla přinucena se vrátit zpět. Důvod ponechání v péči matky: není změna poměrů a děti chtějí být u matky. Velmi nespravedlivé a vadné rozhodnutí poškozující děti, kdy soud ponechal děti v péči agresivního a manipulujícího rodiče.

Celkově ale můžete být spíše spokojen, nebo ne?

Bohužel, ke spokojenosti mi hodně chybí. Stále musí rodiče neuvěřitelně a nesmyslně bojovat se státním aparátem, aby se mohli o děti starat stejně jako druhý rodič. Stále se objevují naprosto nepochopitelná rozhodnutí popírající elementární smysl pro spravedlnost. Nemohu nezmínit případ řešený na Moravě, kde soud a OSPOD naprosto šíleným způsobem manipulují dítětem i celým řízením, jen aby odvrátily „hrozbu“ střídavé péče. Naštěstí se otce a dítěte zastal krajský soud a hodil to okresnímu soudu na hlavu. Řízení není skončeno, soud nařídil znalecký posudek, čímž řízení protáhl o další dva roky. Další dva roky dítěte v moci matky s omezeným stykem s otcem. Nejsmutnější jsou ale případy, kdy dítě jednoho z rodičů zcela zavrhne. A soudy přes konkrétní návrh postupu nekonají a nechají dítě v moci programujícího rodiče.

Ale abychom nekončili takto pesimisticky, naději mi dává změna probíhající napříč společností, kdy se mění postoj k péči obou rodičů jako k něčemu, co je normální a ve prospěch dítěte. O tom hovoří ve svém výzkumu i Mgr. Petr Fučík, PhD. z FSS MU Brno. I on se ale pozastavoval nad mírou předsudečnosti odborníků včetně sociálních pracovníků a soudců. Nadějí jsou i výsledky výzkumu VÚPSV (Stabilita rodiny a porozchodová péče o děti ve veřejném mínění). Nadějí je maminka, která se na mě obrátila s pomocí s hladkým přechodem z její výlučné péče o dítě na péči střídavou na přání dítěte. Nadějí jsou i nové nálezy Ústavního soudu, zejména I. ÚS 3065/21. Nadějí je každá dohoda a rozhodnutí, které zachovávají dítěti oba rodiče. Nadějí je každé šťastné dítě obklopené láskou obou rodičů a jejich rodin.