JUDr. Daniela Kovářová

–

Z rozpravy dne 27. května 2026 k návrhu skupiny senátorů na změnu rodinného práva

Ještě jednou, hezké odpoledne, kolegové, kolegyně, už vás tady moc nezbylo. Paní navrhovatelka už řekla, že jsme ten rozsáhlý návrh změny občanského zákoníku projednávali loni, bylo to přesně 3. července a nevím, jestli si vzpomínáte, že já jsem k této změně, k tomuto návrhu, který nám předkládala a vysvětlovala bývalá paní ministryně Eva Decroix, dlouze vystoupila, ale nehlasovala jsem pro něj, a možná si vzpomenete, že jsem tehdy říkala: Vážení přátelé, dávám vám čestné slovo, že justice takovou změnu nepotřebuje, protože ti průměrní a ti nejlepší soudci, tj. ta většina justice, ti průměrní a nejlepší advokáti a sociální pracovníci už se naučili pracovat s nálezy Ústavního soudu. Osud té loňské novely bedlivě sledovala celá justice, protože o ní věděla celý rok. A toho 3. července, kdy jsme ten návrh odsouhlasili, tak se celá justice, všichni opatrovničtí a rodinní soudci, všechny OSPOD, všichni advokáti začali intenzivně školit. Školení probíhala v celé vlně a probíhá dosud. Mnohá školení jsem se účastnila. Dnes vám byl do senátních kanceláří, nám všem doručen Bulletin advokacie, když nalistujete poslední stránky se semináři, které Česká advokátní komora pořádá, tak jenom na červen jsou tam tady na tu novelu, a má to správně zajíždět do praxe, jenom pro advokáty věnována dvě školení. Jsem přesvědčena, že všichni soudci se s tou novelou naučili pracovat, a to bylo zásadně důležité, protože kromě těch mediálně sledovaných otázek, které ve veřejném prostoru se opakovaly, tak ta novela ve skutečnosti přinesla obrovské změny, které jsme možná, jak už to tak u zákonů bývá, nevěděli před tím, než vjely do praxe a než se jimi začali soudci zabývat.

Pokud bychom dnes poté, co celý rok se ta justice připravovala na ty nové změny, schválili novelu, která je před námi, tak se vrátíme o 30 let zpátky, vážení kolegové. Řeknu vám aspoň bodově tu největší změnu, kterou přivedla na svět ta loňská novela. Až do loňského roku, až do letošního 1. ledna mohlo teoreticky existovat, že dítě bylo svěřeno do péče jednoho rodiče (matky) velmi často. A otec, otci byl stanoven styk. V naší terminologii otec byl tzv. stykařem. A to byly právě ty příběhy, které v mnoha případech skončili u Štrasburského evropského soudu pro lidská práva, protože matky často zmanipulovaly dítě a odřízly ty otce tak, že ačkoliv soud rozhodl o tom, že otec má právo se stýkat o víkendu s tím dítětem, tak ho to dítě nepřijalo. To byla největší revoluce z mého odborného pohledu, která nastala 1. ledna letošního roku. Už neexistují dnes žádní stykaři, ten pojem slangový neexistuje ani formálně, ani fakticky. Dnes v důsledku třicetileté praxe Ústavního soudu je úplně jasné, že otec i matka mají nedělenou rodičovskou odpovědnost, neexistuje už ani střídavá péče a u soudu nastává situace, kdy soudce vykládá těm rodičům, těm rodičům bez právního zástupce, tzn. těm matkám, které chtějí výlučnou péči nebo těm otcům, kteří chtějí střídavou péči, tak jim ten soudce vysvětluje, heleďte se, od 1. ledna platí nový občanský zákoník, ten říká, že vy, otec i matka pečujete o to dítě a staráte se, protože vy jste je zrodili, a já soud mám za úkol rozhodnout o tom, když už jste se rozešli, jak o to dítě budete pečovat. A najednou v rozsudcích už není dítě se svěřuje do péče matky, otec má právo v tom omezeném rozsahu, a každý muž, prosím, který tady sedíte, tak si zvažte, nakolik by dnes pro vás bylo dostačující, že si vyzvednete dítě v pátek a v neděli vrátíte. Většina otců dnes chce o to dítě pečovat tak, že bude mít vliv na jeho život. A to se zásadně změnilo 1. ledna, protože dnes rozsudky vypadají tak, že je tam napsáno: Matka pečuje o dítě od do ve dnech těch a těch a otec pečuje o dítě od do ve dnech těch a těch. Což má paradoxně, vidíme to v těch jednacích síních, zklidňující efekt. Matky už nemají o co bojovat, protože výlučná péče není. Otcové už nepotřebují tu střídavou péči, o kterou volali a nicméně nechtěli. A soud podle okolností, podle přání, podle situace dítěte, podle stáří dítěte rozhoduje, jestli se to pečování střídá po třech a po čtyřech dnech, po pěti dnech, jestli je poměrné nebo paritní a v jaké výši. To byla ta zásadní změna.

Ta loňská novela nebyla ideální. Přiznejme si a přiznávám tady, že obsahuje formální nedostatky, např. jeden formální nedostatek zní, že v té loňské novele bylo řečeno, že při podání odvolání v opatrovnické věci, např. když se odvoláte jenom do výživného nebo jenom do nějakého drobného výroku opatrovnického soudu, tak se vybírá soudní poplatek. To bylo novum. Ale protože formulačně v té novele to bylo řečeno špatně, tak když se odvoláte proti všem výrokům, tak se ten soudní poplatek vybírá třeba pětkrát, když těch výroků je pět. A to je špatně, a proto Jeroným Tejc už od okamžiku, kdy nastoupil, věděl, že musí připravit, říkala jsem tomu tehdy technická novela občanského zákoníku. To je to, o čem dnes, co představoval a o čem hovořil a je vysoce pravděpodobné, že do té technické novely zahrne i další věci, nedostatky, drobnosti, které se tam objevily. V každém případě bych vás velmi prosila, abychom se nevraceli do toho stavu, kdy jsem já začínala v roce 1989 vykonávat advokacii, kdy tedy děti byly šmahem svěřovány matkám a otcové ostrouhali, zejména když ta matka byla naštvaná a to dítě odřízla a nebo když se přestěhovala na druhý konec republiky. Justice po těch změnách, které loni byly přijaty, nevolala. Ty si vymysleli politici. Já jsem se zúčastňovala všech těch jednání ve Sněmovně, všech těch fází, kdy si na sněmovním ústavně-právním výboru Eva Decroix předvolala v dobré víře soudkyně okresních a krajských soudů, aby ji podpořily v tom návrhu. Všichni soudci, Soudcovská unie, Spolek rodinněprávních a opatrovnických soudců, všichni říkali: My tu změnu nechceme, my už to umíme, proboha, nemluvte nám do toho, my už jsme se nějak zaběhli. Ale dobře, ta změna přišla a justice do toho, a to myslím ta širší justice, investovala ohromné prostředky finanční na proškolení, IT na změnu petitů, protože není vůbec jednoduché, když změníme zákon, vymyslet, jakým způsobem advokáti mají podávat návrhy, jakým způsobem soudci mají definovat ta jednotlivá rozhodnutí. Jak říkala paní navrhovatelka, už na podzim se ale začala vytvářet skupina, která volala po změně.

Vážení kolegové, zejména ti, co jste podepsali ten návrh, dívám se do vašich tváří, vidím ten seznam. Všechna ta jména jsou lidé velmi citliví, emocionální, potkávám se s vámi, vím, že chcete pomoci dětem. Ale prosím, nenastupujte na obrovský mediální boom, který je způsobený hraničními případy, které nastanou vždycky a které se legislativně prostě nedají, tomu se nedá předcházet tak, jako nikdy nepředejdete vraždám. Ať uděláte jakýkoli trestní zákoník, ať zavedete tresty smrti, neexistuje společnost, ve které by se občas výjimečně nějaká vražda nestala.

Byla bych velmi opatrná při hodnocení těch akcí, které se odehrály od podzimu, protože ty akce byly vedeny emotivním duchem nespokojených matek. Nebývá časté, aby si třeba chirurgové, kdyby pořádali lékařskou konferenci nebo konferenci o dobrém vlivu očkování, zvali na své konference jako vystupující pacienty. Tady v tomto případě je prakticky vždycky součástí debat a kulatých stolů emocionální vystoupení matek, které jsou nespokojené s tím, jak rozhodnou soudy. Vážení kolegové, nespokojené matky tak jako nespokojení otcové tady budou vždycky. Ale buďme velmi opatrní u mediálně sledovaných případů. Vzpomínám si, že na jednom z těch kulatých stolů, které se na podzim odehrály, zazněla kauza Bertík a slova v kauze Bertík. každý z vás jste dostali loni maily na podporu toho případu. Dneska je ten případ už dávno vyřešený, uzavřený. Ukázalo se, že matka si vymýšlela znásilnění, pohlavní zneužití. A je dokonce trestně stíhaná za křivé obvinění. Zatímco média dostala ťafku za neobjektivní zpravodajství, že nedopřála sluchu druhé straně. Je velmi jednoduché vytvořit mediálně sledovaný případ, u kterého řekneme, že pochybil soudce nebo že pochybil OSPOD. Je to složité proto, že OSPOD a sociální pracovníci mají povinnost mlčenlivosti a na rozdíl od matek, které vám řeknou svou verzi, do toho do médií vstoupit nemohou a nemohou říci, kde je vlastně pravda.

Jedna drobná zmínka ke změně, kterou tady popisovala paní navrhovatelka. Změna předběžných opatření na prozatímní rozhodnutí. Zase vám musím říct zkušenost po čtyřech měsících, a k tomu je třeba říct, prosím, a k mé prosbě, abychom, a možná i k prosbě pana zpravodaje, abychom nespěchali s unáhlenou změnou něčeho, co platí teprve čtyři měsíce. Předběžná opatření byl institut, ve kterém mohl kdykoli kterýkoli z rodičů podat návrh. Ten soud měli velice rychle povinnost, do sedmi dnů, rozhodnout. A účastník mohl podat odvolání. Takže v případě vysoce konfliktních rodičů ta situace vypadala tak, že otec i matka podávala předběžná opatření jako na běžícím pásu, soud o nich rozhodoval, oni se odvolávali a ta věc pendlovala mezi okresním a krajským soudem. Jinými slovy nemohlo dojít k definitivnímu skončení kvůli tomu, že jeden nebo oba rodiče tak dlouho obtěžovali soudy, že soud nemohl skončit a ten spis pořád někde putoval. Proto loňská novela zvedla prozatímní rozhodnutí. Ten termínový rozdíl zavedla naschvál, aby se to nepletlo. A tam není možnost odvolání. Projevilo se to výborně, protože rodič, který chce prozatímní úpravu, tj. nějakou tu, teď, například jaká bude péče v období prázdnin nebo jak bude vypadat Štědrý den, tak podá jeden návrh, soud rozhodne a tak ta situace 90 dní je zakonzervovaná. A soud může rozhodnout definitivně. Skončil ten ping pong nahoru dolů na odvolací soud a zpátky.

Jestliže teď paní navrhovatelka apeluje, abychom se vrátili k předběžným opatřením z loňského roku, tak se nám zase bude prodlužovat doba, kdy soudy budou rozhodovat. A komu to budeme dávat za vinu? Soudům. Ale soudy za to přitom nebudou moci, protože to jsou ti kverulující účastníci, ti zmanipulovaní, ti zpsychopatizovaní tím soudním sporem nebo tou nenávistí jeden ke druhému. A podávají návrhy, protože se nechtějí spokojit s tím, jak status quo vypadá.

Takže chceme se vrátit zpátky do situace, kdy děti budou svěřovány matkám a otcové budou stykači? Po 146 dnech účinnosti? Kdybyste náhodou v mediální sféře slyšeli, že loňská novela způsobila nevratné škody na dětech, to už jsem si také přečetla, tak je to, prosím, nesmysl. Za 140 dní nemohlo ani skončit žádné to soudní řízení, žádná katastrofa na dětech nevznikla.

Loňský zákon akutně potřebný nebyl. Ale dnešní návrh je prostě omyl, je to špatně. Ráno jsme tady plédovali, přesvědčovali paní ministryni, aby stáhla ze sněmovny novelu stavebního zákona a aby tu novelu probrala řádnou legislativní cestou. A teď s občanským zákoníkem ve věcech rozhodování o dětech to chceme rychle uplichtit senátním návrhem? To nám ty děti nestojí za tolik jako ty baráky? Nespěchejme, prosím. Nespěchejme také proto, že ministr Juchelka chystá změnu v ochraně dětí a chce zavést ÚROD, takový zvláštní úřad pro ochranu dětí, která přece také napomůže dětem právě proto, že právě pod ministra Juchelku spadají opatrovníci, kteří jsou často tolik kritizovaní. Mimochodem o tom, proč jsou opatrovníci kritizovaní, bychom tady mohli udělat veřejné slyšení, protože je tam obrovská fluktuace a oni, než se to naučí, tak odejdou za lepším, což se zase dá řešit třeba advokátním zastoupením, ale to je úplně jiné téma.

Podrobně jsem si přečetla důvodovou zprávu a se vší vážností advokátky, která opatrovnickou agendu dělá od roku 1989, musím říct, že jsou tam věci, které tam prostě nemají být, které nemají oporu v realitě. Jsou tam nesmysly. Například každá změna, kterou si pamatuji od roku 1989, má v důvodové zprávě řečeno, že právě tato změna zmenší konfliktnost mezi rodiči a urychlí dosažení dohody. Žádná zákonná změna nesníží konfliktnost. Prostě dnes se lidé soudí, někteří jedinci, právě o to, co jim je nejdražší. Ale prosím, těch sporných věcí a zavedením loňských rychlých rozvodů odpadly všechny dohodnuté rozvody, všechny dohodnuté opatrovnické věci. A rodinní a opatrovničtí soudci už soudí jenom ty vysoce konfliktní rodiče. A těch je 5 %. Takže většina rodičů se rozejde ve shodě a v pořádku.

Důvodová zpráva obsahuje například tvrzení, že přijetím tohoto zákona se nepředpokládají žádné přímé náklady. To si ani nedovedete představit, co by ta změna způsobila v justici. Jaké změny softwaru, rejstříků, které vytváří ministerstvo spravedlnosti, kolik nových školení by to znamenalo. Nedovedete si ani představit, jak by soudy rozhodovaly o odvoláních. Tady ten návrh, který jste podepsali určitě v dobré víře a protože jste měli na mysli děti, neobsahuje žádné přechodné ustanovení. To znamená vůbec se tam neřeší, podle kterého zákona by se projednávaly ty věci, které se letos rozběhly. Podle toho starého, nebo podle toho nového? Jak byste vysvětlovali rodičům, že něco, co jim soudce vysvětloval a říkal, jak rodičovská péče bude fungovat, tak se zase vrací zpátky do výlučné péče?

Předkladatelka tady říkala, že v zákoně chybí definice nejlepšího zájmu dítěte. Ale my ji tam nepotřebujeme, když máme úmluvu o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte je součástí našeho ústavního pořádku, je na úrovni ústavních zákonů. Je to mezinárodní smlouva, kterou jsme ratifikovali. My nepotřebujeme přepisovat definice vyšších zákonů, z předpisů vyšší právní síly do těch nižších. Je to prostě zbytečné.

Určitě se tady bude opakovat, vidím za sebou přihlášené navrhovatele, že kdyby ta změna měla pomoci jedinému dítěti, jediné Viktorce, tak stojí za to ji přijmout. Já se obávám, že to nepomůže a že kdybychom tady ten návrh přijali, tak to jen způsobí strašný zmatek v justici, protože kvůli jakým soudcům ve skutečnosti děláme všechny ty změny zákona? Ne kvůli výtečným a průměrným soudcům, ale kvůli menšině soudců špatných.

A myslíte si, že ti se to naučí rychle, že ti si nějakou změnu rychle osvojí? Neměli bychom být rádi, že se vůbec takového školení zúčastnili? Neměli bychom naše síly napřít na vzdělávání a osvětu spíš než na precizování jednotlivých paragrafů, abychom někam jedno slovíčko přidali? Soudci domácí násilí a vztahy mezi účastníky a bezpečí dětí zohledňují už dnes. Mají zohlednit. A jestli to nějaké pako soudce neudělá, tak to ale neudělá ani po přijetí té novely. To si nedělejme žádnou naivní představu.

Paní předkladatelka říkala, že vám vysvětlila všechno. Tak já vám ještě řeknu, co vám nevysvětlila. V § 907 se novelou doplňuje nový odstavec 5, podle něhož soud vždy přihlédne k názoru dítěte. Kolegové a kolegyně, to je strašné ustanovení úplně nové. Tomu, že dítě má právo se obecně vyjádřit, tomu říkáme participační právo dítěte. To tady samozřejmě máme. Máme to už mnoho let v tom, čemu říkáme nový občanský zákoník, ale který je tu od roku 2012. A před mnoha a mnoha lety vám ho tady představoval můj kolega Jiří Pospíšil. A tam je řečeno, že dítě má právo se vyjádřit ke všem věcem, které se ho týkají. Což dnes, jak jsem vám zase vysvětlovala před rokem, se realizuje někdy i tak, že se ptáme dítěte, kterému je pět šest let, na to, do jaké školy nebo školky má jít. Všichni jsme rodiče. Každý z vás měl dítě. Každý z vás věděl, jak to dítě motivovat (zmanipulovat), aby to dítě šlo tam, kam chcete a dělalo to, co chcete. U extrémně sporných rodičů a rozvádějících se rodičů manipulují rodiče všichni. Unie rodinných advokátů v loňském roce uspořádala konferenci na participační právo dítěte. A jestli chcete vědět, jak se participace nemá dělat, tak je tady k dispozici sborník a mám ho i v elektronické podobě. Řekněte mi, já vám ho dám. V žádném případě nikde na světě není řečeno, že soud musí přihlédnout k názoru dítěte. Právě proto, že víme, že stačí, když matka přivede dítě k soudu, k výslechu a to dítě říká to, co chce matka, stačí, že víme, že když otec přivede dítě na psychiatrické a psychologické vyšetření, tak říká to dítě to, co chce ten otec. A teď tady máme nové ustanovení, že „soud vždy přihlédne“. Dnes soud vždy vezme ten názor v úvahu. Ale že by měl rozhodovat podle toho, jak to dítě chce, to přeci není v zájmu dítěte. Dítě má okamžitá přání. Dítě nedokáže vyhodnotit, co bude v budoucnu. Nemyslí na zítřek. Za něj mají myslet rodiče. A když to nedokážou, mají za něj myslet soudci a opatrovníci. A nemají automaticky převzít to, co dítě chce.

Naopak o kladném dopadu novely už hovoří kdekdo. Zase jako důkaz tady mám Bulletin advokacie, který vám všem byl doručen. Je tam jeden z dílů seriálu paní docentky Renáty Šínové, je to vysokoškolská učitelka na olomoucké právnické fakultě a mimochodem držitelka posledního titulu Právníka roku, udělované všemi právnickými institucemi. A ta tam říká, jak dobře se justice vzdělala, jak dobře změny aplikuje a jak dobře, mimochodem tady ta část zrovna dopadá na předběžná opatření nebo na prozatímní rozhodnutí, tak jak dobře se s nimi pracuje a jak vlastně to zrychluje řízení.

Já budu hlasovat proti tomu návrhu. A navrhuji, aby byl zamítnut. Věřím, že jste se také pozeptali svých známých. Já jsem se v minulém týdnu zúčastnila řady setkání se spolkem rodinně-právních opatrovnických soudců a s vedením Soudcovské unie a všichni oslovení soudci jako jeden muž říkali, bylo to přesně minulý týden v úterý, kdy byl do našeho senátního systému načten tento návrh skupiny senátorů, tak ho všichni měli před sebou, dívali se na něj, rvali si hlavu a říkali: „Proboha svatého, zastavte tu cestu, my v justici si vůbec nedovedeme představit, co by se stalo, kdybychom tímto způsobem zatáhli za záchrannou brzdu.“

Prosím vás, mysleme na standardní otce a standardní matky a standardní rodiče. Neupravujme kvůli několika excesům zákon. Počkejme si na to, co nám předloží pan ministr Tejc a uvidíme. Třeba se dobré nápady a dobré návrhy dají implementovat do jeho návrhu. Podle zpráv ze soudní síně se vlastně to zklidňování sporů s novými definicemi daří mnohem lépe. Nevracejme se tedy zpět do minulosti.

Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.