Stridavka.cz
–
III.ÚS 2514/24
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š. P., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2024 č. j. 100 Co 261/2023-1194 a výrokům I. až V. a VII. až IX. rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. července 2023 č. j. 7 Nc 123/2021-616, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilého A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Okresní soud v Benešově („okresní soud“) napadeným rozsudkem svěřil nezletilého pro dobu za trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče otce (výroky I. a IV.). Stěžovatelce uložil povinnost s účinností od 1. 8. 2023 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého částkou 3 000 Kč měsíčně (výroky II. a V.). Určil harmonogram běžného styku nezletilého se stěžovatelkou a současně otci uložil povinnost nezletilého ke styku připravit (výrok III.). Okresní soud zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na určení lékaře (výrok VI.). Dále nařídil výkon rozhodnutí specifikovaných ve výroku VII. rozsudku a uložil stěžovatelce pokutu ve výši 20 000 Kč. Současně vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I. rozsudku s tím, že lhůta k plnění běží již od doručení rozsudku povinnému účastníkovi – stěžovatelce (výrok VIII.). Rozhodl též o nákladech řízení (výrok IX.).
2. K odvolání stěžovatelky proti výrokům I. až V. a VII. až IX. prvostupňového rozhodnutí ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze („krajský soud“), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil ohledně výroku o výživném, a to tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého až s účinností od 22. 9. 2023 (výrok I.). Krajský soud změnil rovněž harmonogram běžného styku stěžovatelky s nezletilým a nově upravil harmonogram zvláštního styku v době vánočních prázdnin (výrok II.). Jinak rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV., VII. a VIII. potvrdil (výrok III.). Rodičům nařídil na dobu tří měsíců rodinnou terapii (výrok IV.).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv (jakož i práv svého nezletilého syna) a ústavních principů zaručených čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatelka nesouhlasí se svěřením nezletilého do výlučné péče otce s širokým, tj. dokonce téměř rovnoměrným stykem pro nerezidentního rodiče (stěžovatelku), a to na úkor judikaturou obecně preferované střídavé péče. Má za to, že soudy fakticky nastolily rovnoměrnou střídavou péči, kterou však formálně považovaly za nemožnou, což odůvodnily mj. tím, že stěžovatelka není ochotna nezletilého předávat otci. V tomto ohledu uvádí, že „pokud by stěžovatelka mařila výkon napadených rozhodnutí, bylo by zcela bez významu, zda by otci nepředala dítě v režimu střídavé péče nebo v režimu styku.“
5. Vymezuje se vůči povinnosti hradit měsíční výživné, navzdory téměř shodnému faktickému rozsahu péče o nezletilého. Uvádí, že soudy dostatečně nezohlednily, že péči otce suplují prarodiče a další členové jeho rodiny. Stěžovatelka nesouhlasí s předběžnou vykonatelností výroku o péči bez toho, aby soudy obdobně rozhodly ve vztahu k výroku o styku s nezletilým. Vymezuje se vůči výkonu předběžných rozhodnutí uložením pokuty. Má za to, že soudy rezignovaly na povinnost zvážit účelnost jiných opatření.
III.
Splnění podmínek řízení
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
9. Okresní i krajský soud při rozhodnutí o svěření nezletilého do péče otce přihlédly nejen k tomu, že vztah mezi rodiči je natolik nefunkční, že negativní postoj matky vůči otci dlouhodobě styk otce s nezletilým narušuje, či dokonce fakticky znemožňuje. Zohlednily především skutečnost, že stěžovatelka otci neumožnila styk s nezletilým od 26. 10. 2022 až do 2. listopadu 2023, ačkoliv k tomu byla zavázána předběžným opatřením, dohodou uzavřenou s otcem i samotným meritorním rozhodnutím, v rámci jehož výkonu byl nezletilý matce odebrán za součinnosti policejních orgánů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 52). Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka nezletilého otci nepředala ani na krátký čas v rámci asistovaného styku (tamtéž, bod 85). Tato zásadní okolnost odůvodnila též rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti výroku okresního soudu o svěření nezletilého do výlučné péče otce (tamtéž, bod 74).
10. Platí přitom, že je-li jedním ze základních práv dítěte právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči a znemožňuje-li jeden z nich dítěti dlouhodobě takové právo vykonávat, obecné soudy musí učinit vše v jejich kompetenci, aby se ochrana ústavně zaručených práv dítěte nestala pouze teoretickou či iluzorní, nýbrž aby byla praktická a účinná (srov. např. nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20, bod 99). Této své povinnosti okresní i krajský soud v nyní posuzované věci dostály. Stručně řečeno, při rozhodnutí o svěření nezletilého do péče otce soudy zohlednily předchozí protiprávní chování matky, což Ústavní soud považuje za zcela opodstatněné. Ústavní soud nepřehlédl hodnocení krajského soudu (srov. napadený rozsudek, bod 65), že „za dobu jeho dlouholeté praxe se jedná o jeden z nejextrémnějších případů bránění ve styku či péči o dítě, který si mj. vyžádal i zcela výjimečné realizování výkonu rozhodnutí odebráním dítěte rodiči a předáním do péče rodiče druhého.“ Soudy vyhodnotily otce jako rodiče s lepšími výchovnými předpoklady, u něhož též zohlednily, že je schopen respektovat práva druhého rodiče na péči o nezletilého (otec umožnil již druhý den po převzetí nezletilého do své péče jeho několikahodinové setkání s matkou v domácnosti svých rodičů, a ani v době následné styku nezletilého s matkou nebránil – srov. rozsudek krajského soudu, bod 52). Vypořádaly se rovněž s účelovou argumentací stěžovatelky poukazující na tvrzené závadné chování otce vůči nezletilému (tamtéž, bod 63).
11. Soudy navíc napadenými rozhodnutími zajistily, aby radikální změna primární pečující osoby nebyla pro nezletilého neúnosně traumatická. Nyní tříletý nezletilý s otcem (nikoliv jeho vinou) netrávil dostatek času a „překotná“ změna prostředí by pro něj mohla být nepřiměřeně zatěžující. Právě z tohoto důvodu zajistily, že kontakt nezletilého se stěžovatelkou zůstane zachován v širokém rozsahu, a to navzdory jejímu excesivnímu chování. Stěžovatelka je totiž pro nezletilého nepochybně osobou vztahově velmi důležitou s nezastupitelnou rolí v jeho životě (srov. rozsudek krajského soudu, bod 70).
12. Pro Ústavní soud je současně podstatné, že napadená rozhodnutí z hlediska úpravy poměrů rodičů a nezletilého nejsou definitivní či absolutně neměnná (srov. např. usnesení ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 4143/18). Podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že opatrovnický soud má zákonnou povinnost změnit rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu tehdy, změní-li se poměry. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí v nyní posuzovaném případě mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stěžovatelkou preferovanou formu péče (zejména excesivní, zcela nekooperativní chování stěžovatelky, která dlouhodobě vyloučila otce z péče o nezletilého), jejichž změna je nicméně v budoucnu zcela reálně možná.
13. Rozporuje-li stěžovatelka závěry soudů týkající se výše vyměřeného výživného, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že napadená rozhodnutí dostála ústavnímu požadavku, jenž ostatně zmiňuje i stěžovatelka, že obecné soudy jsou povinny při určení výše výživného zohlednit rozsah styku (spojený s osobní péčí a náklady) dítěte s nerezidentním rodičem, tj. výživné se musí poměrově snižovat s prodlužující se délkou styku (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 59). Krajský soud vzal tento požadavek v potaz. Výslovně vysvětlil, proč ve svých úvahách přistoupil ke snížení výživného matky z 5 000 Kč na 3 000 Kč, přičemž uvedl, že „při zohlednění toho, že bude [stěžovatelka] na základě rozsudku pečovat o nezletilého v rozsahu téměř jedné poloviny celkového času a bude mít tedy nezanedbatelné výdaje spojené s péčí o nezletilého, pak je nutné toto zohlednit a nastavit výživné ve výši odpovídající podílu matky na péči o nezletilého“ (srov. rozsudek krajského soudu, bod 81).
14. Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivou ani námitku, že se na péči o nezletilého podílí rovněž prarodiče z otcovy strany (srov. shora cit. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 53). Zcela odůvodněné a ústavně souladné jsou též závěry týkající se výkonu předběžných rozhodnutí formou ukládání pokut (srov. rozsudek krajského soudu, body 85-87).
V.
Závěr
15. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům obecných soudů nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy kladly důraz především na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilému, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Okomentovat