Sylva Höhne a kol.

–

4. Rozchody rodičů s dětmi z pohledu resortu spravedlnosti

(Jana Barvíková, Tereza Frömmelová)

Občanský zákoník upravuje tři formy péče o dítě, o nichž může soud rozhodnout, nežijí-li rodiče společně. Výsledek soudního řízení může být podepřen dohodou rodičů, ke které dospějí sami nebo za pomoci odborníků (právníci, orgán sociálně-právní ochrany dětí, soudce apod.), a to již před samotným řízením nebo během něho.

Svěření do péče jednoho z rodičů / výlučná péče znamená rozhodnutí o tom, kdo z rodičů bude žít s dítětem ve společné domácnosti, převážně o něj pečovat a rozhodovat v jeho běžných denních záležitostech. V rozporu s přesvědčením značné části laické i odborné veřejnosti (Barvíková, 2019; Paloncyová et al., 2022; Rogalewiczová, 2019) a na rozdíl od některých jiných zemí nejsou v České republice rodičovská odpovědnost, povinnosti a práva druhého rodiče omezeny. Dítě zpravidla pobývá převážně u jednoho z rodičů, zatímco druhý (nerezidenční) rodič se s ním stýká v intervalech a v rozsahu dle dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu. U výlučné péče s rozšířeným stykem může být kontakt s nerezidenčním rodičem upraven tak, že se svým rozsahem blíží či rovná střídavé péči. Nerezidenční rodič je povinen hradit dítěti výživné ve stanovené výši.

Dítě svěřené do střídavé péče zůstává v péči obou rodičů, přičemž po určitém časovém úseku střídá bydliště rodičů, případně se rodiče střídají v jedné domácnosti u dítěte. Časové úseky, které dítě stráví s každým z rodičů, nemusejí být stejně dlouhé (asymetrická střídavá péče). Pravidla v organizaci péče a úhradě nákladů jsou obvykle specifikována v rozhodnutí soudu.

U společné péče není upraveno, kdy má který z rodičů o dítě pečovat, u kterého z nich má bydlet, ani kdo v jaké výši bude přispívat na jeho výživu. To klade vysoké nároky na schopnost rodičů komunikovat a kooperovat, soud proto nemůže dítě svěřit do společné péče bez souhlasu obou rodičů. Aby se předešlo případným budoucím rozepřím a nejasnostem, doporučuje se rodičům upravit pravidla pro organizaci péče a úhradu nákladů alespoň písemnou dohodou, například prostřednictvím rodičovského plánu.

Výsledky kvalitativních šetření (Barvíková, 2019; Lehmann & Barvíková, 2023) naznačují značnou různorodost v naplňování jednotlivých typů péče. Pod stejným označením se v realitě lze setkat se zcela odlišnými fungováními a mezi odlišnými typy s podobnostmi a vzájemnými překryvy. Někteří rodiče považují za důležité, aby byl ve výroku soudního rozhodnutí uveden určitý typ péče, ta však od počátku probíhá jinak. Jedním z důvodů je, že v období rozchodu a řešení péče rodiče mnohdy trpí obavami, že je ten druhý bude chtít o děti připravit, a pokoušejí se pojistit si svou pozici volbou typu péče, který jim z hlediska práva zajistí silnější postavení. Rovněž nelze pominout, že někteří rodiče volbou typu péče usilují o dosažení určitých pragmatických cílů, například vyměření vyššího/ nižšího či žádného výživného. Mnohdy se uspořádání péče mění v čase a tato změna často nebývá stvrzena či vyvolána novým soudním rozhodnutím, neboť tendencí rodičů je se dalším soudním přím spíše vyhýbat, neriskovat zhoršení vztahů, popřípadě výsledek soudního sporu, který by mohl být v rozporu s přáním rodiče (více viz Lehmann & Barvíková, 2023).

Tato kapitola ve své první části nastiňuje prostřednictvím judikatury střídavé péče a jejího vývoje základní vodítka a dilemata opatrovnických soudů při posuzování zájmu dítěte v jejich rozhodování mezi výlučnou a střídavou péčí. Její druhá část přináší souhrnný přehled o výsledcích opatrovnických soudních řízení na základě anonymizovaných dat Ministerstva spravedlnosti ČR, a to za každé dítě, u něhož došlo mezi lety 2008 a 2022 k ukončení opatrovnického řízení v případě rozchodu/rozvodu rodičů.

4.1 Právní úprava péče o děti a vývoj judikatury střídavé péče

Podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Instituty střídavé a společné péče se v české legislativě objevily v roce 1998 novelou tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a sice pod názvy střídavá výchova a společná výchova. Pojmy střídavá péče a společná péče zavedl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který oblast rodinného práva upravuje od roku 2014. Jsou zmíněny v pasáži věnované výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství. Podle § 906 a násl. občanského zákoníku před rozvodem manželství rodičů dítěte soud nejprve určí, jak bude o dítě po rozvodu postaráno. „Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.“ (23) Při svém rozhodování soud musí zvážit zejména zájem dítěte. (24) Jsou‑li stanoviska rodičů ve shodě, či předloží-li společnou dohodu, soud se od jejich stanoviska či dohody odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Je možno předpokládat, že rodiče nejsou schopni uzavřít a/nebo realizovat dohodu o úpravě poměrů svého nezletilého dítěte, respektive naplňovat jeho potřeby, v případech vysoce konfliktního rozvodu/rozchodu (25), domácího násilí a nadužívání návykových látek (Justiční akademie, 2022).

Rozejdou-li se rodiče, kteří nebyli sezdáni, jejich povinnosti a práva k dítěti nemusejí být upravena soudním rozhodnutím, pokud se dohodnou, jejich dohoda oběma vyhovuje a odpovídá zájmům a potřebám dítěte. Není-li dohoda mezi nimi možná, může kterýkoliv z nich podat návrh na zahájení soudního řízení ve věci úpravy poměrů ke společným dětem. V posledních letech se do úvah na případné legislativní změny promítají snahy proces úpravy péče po rozchodu/rozvodu o děti narozené v manželství u nesporných rozvodů, kde jsou rodiče schopni mimosoudní dohody, usnadnit a přiblížit praxi u nesezdaných rozcházejících se rodičů. Dalším podstatným motivem těchto úvah je hledání způsobů, jak ulevit přetíženým opatrovnickým soudům.

Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě (Justiční akademie, 2022). Množství faktorů, které mohou zájem dítěte ovlivňovat, je nevyčerpatelné, i proto je zájem dítěte předmětem nekonečného množství více či méně subjektivně zaujatých stanovisek matek, otců, neziskových organizací, psychologů, právníků a dalších odborníků, a v rozhodovací praxi soudů tak záleží zejména na tom, jaké vnímání má v dané věci konkrétní soudce (Trávníček, 2015). To přispívá k nejednotnosti rozhodovací praxe a nejistotě rodičů ohledně toho, jak soud v jejich případě rozhodne, což některé podněcuje k využívání konfliktních strategií v soudním sporu, které mají ve svém důsledku závažné dopady na děti, vztahy mezi rodiči a oslabují možnosti jejich kooperace v záležitostech dětí také do budoucna. Jak vyplývá i z výše uvedené citace občanského zákoníku, do společné péče soud dítě nesvěří bez dohody rodičů. Následující text se věnuje především střídavé péči, neboť její vnímání a rozhodování o ní soudy (střídavá péče vs. výlučná péče) přináší nepochybně nejvíce kontroverzí, a to i s ohledem na posuny v judikatuře Ústavního soudu, jejichž prezentace a interpretace v médiích vyvolala v uplynulých letech leckdy bouřlivou odezvu na straně odborné i laické veřejnosti

Změny v právní úpravě střídavé péče a jejím výkladu

Sama právní úprava problematiky střídavé péče je (záměrně) velmi obecná (26) a stručná, hlavním vodítkem při její interpretaci a při posuzování vhodnosti střídavé péče (zájmu dítěte) je proto judikatura soudů, zejména Ústavního soudu (27). Jedinou zásadní změnou v legislativní úpravě střídavé péče od jejího zavedení je, že občanský zákoník oproti zákonu o rodině postavení střídavé a výlučné péče zrovnoprávnil – již nepodmiňuje svěření dítěte do střídavé péče tím, že bude zajišťovat jeho potřeby lépe než výlučná péče. (28) Výrazný posun nicméně nastal v judikatuře soudů, zejména Ústavního soudu. Zpočátku například judikatura pokládala souhlas obou rodičů za jeden z nepřekročitelných předpokladů střídavé péče, což později názor Ústavního soudu změnil. Soudy také nemají jednotný přístup k řešení situací, kdy rodiče nejsou schopni komunikace, mají velmi vzdálená bydliště nebo by dítě mělo absolvovat základní školní docházku střídavě ve více školách atd. Několik zásadních rozhodnutí Ústavního soudu vyvolalo ve společnosti protichůdné reakce, zejména rozhodnutí, které média interpretovala tak, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiná řešení výjimkou, jež vyžaduje prokázání, proč je toto jiné řešení v zájmu dítěte. (29) V následných zpřesňujících rozhodnutích pak Ústavní soud toto pravidlo korigoval, konstatoval, že střídavá péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů, formuloval základní kritéria, kterými se soudy musejí při posuzování střídavé péče zabývat (tzv. čtyřstupňový test vhodnosti střídavé péče) a řadu okolností majících vliv na konečné rozhodnutí. Ústavní soud tak obecným soudům poskytl návod, jakým způsobem postupovat: Nejdříve je zapotřebí zjistit postoje rodičů. Má-li se vůbec uvažovat o střídavé péči, oba rodiče nejprve musejí projevit skutečný a upřímný zájem o péči o dítě. Teprve pak soud přistupuje k čtyřstupňovému testu. Naplňují-li rodiče jeho čtyři kritéria zhruba stejnou měrou, vychází se z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů (tzv. presumpce vhodnosti střídavé péče), a soud by měl zkoumat, nejsou-li v daném konkrétním případě okolnosti, které by vhodnost střídavé péče vylučovaly (Trávníček, 2015).

Kritéria čtyřstupňového testu jsou následující:

1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče;

2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče;

3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;

4. přání dítěte.

Do první skupiny okolností, které mají za následek, že čtyřstupňový test není splněn, vyskytují-li se na straně alespoň jednoho z rodičů či dítěte, patří tyto:

• jeden z rodičů byl v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody;
• jeden z rodičů se dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti;
• jeden z rodičů se prokazatelně dopustil násilí vůči jiným dětem;
• jeden z rodičů se prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů;
• jeden z rodičů je závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické či psychologické schopnosti;
• jeden z rodičů vede nezřízený život;
• jeden z rodičů má diagnostikovány závažné psychické problémy;
• dítě je dosud kojeno (Trávníček, 2015).

V případě, že zmíněné okolnosti nejsou naplněny, nastává presumpce vhodnosti střídavé péče. Ta může být vyvrácena, vyskytují-li se následující specifické okolnosti:

• specifický zdravotní stav či psychický stav dítěte, pro který by střídavá péče představovala nepřiměřenou zátěž;
• velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, zejména pokud by mohla narušit školní docházku dítěte;
• ve zcela výjimečných případech nevhodná komunikace mezi rodiči (tamtéž).

Střídavá péče může být vyloučena i z jiných důvodů, ale každý takovýto důvod musí být zkoumán. Mezi faktory, které soudy považují za překážku střídavé péče, v českém prostředí nepatří sexuální orientace rodičů, respektive existence registrovaného partnerství. Není ani nijak zohledňováno kouření tabákových výrobků, (30) přestože pasivní kouření zasahuje do zájmu dítěte na zdravém výchovném prostředí.

Ústavní soud později rovněž judikoval, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče mají být především nejlepší zájmy dítěte, nikoli přání konkrétního rodiče. (31)

Participace a přání dítěte

Soudy mají povinnost informovat děti o záležitostech, které se jich týkají, a zjišťovat vlastní názor dětí starších dvanácti let. Na základě právní fikce jsou děti od tohoto věku schopny přijmout informaci, vytvořit si a sdělit vlastní názor. (32) Dle závěru judikatury jsou děti obvykle již od deseti let schopny se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání. Děti musejí být obeznámeny s tím, jakou váhu a důležitost bude mít jejich názor a přání. Pokud tomu nebrání zvlášť významné okolnosti, přání dítěte má být zjišťováno přímo soudem (nikoliv v soudní síni, nýbrž v kanceláři soudce či jiném příjemném neformálním prostředí). Je-li pohovor proveden pouze pracovníkem OSPOD, je vnímáno negativně, že soudce, který o osudu dítěte rozhoduje, bude vycházet pouze z reprodukce jeho názoru jinou osobou a nebude jej vnímat vlastními smysly. S ohledem na dítě má výslech probíhat v klidné atmosféře, přičemž protokol by měl být pořízen až následně podle zvukového záznamu. Má se za to, že k hodnověrnosti výslechu dítěte může přispět, nezúčastní-li se ho rodiče. Předpokládá se, že děti jsou rodiči lehce ovlivnitelné a jejich výpověď u soudu nemusí být upřímná. K názoru dítěte soud přihlíží s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost. Čím je dítě starší, tím větší má jeho názor váhu – dle psychologů se s věkem snižuje míra jeho ovlivnitelnosti rodiči, nicméně na druhou stranu vyšší sociální zralost také může umožňovat účelové ovlivňování vlastní výpovědi. Názor dítěte soud nezavazuje, může se od něj odchýlit. V případně pochybností, zda dítě není manipulováno některým z rodičů, může soud nechat vypracovat znalecký posudek z oboru psychologie. Konečné posouzení zájmu dítěte – co je pro dítě vhodné či prospěšné – však náleží soudům, nikoliv sociálním pracovníkům OSPOD či soudním znalcům (Trávníček, 2015).

Domluva na střídavé péči a dobrá komunikace mezi rodiči

Shoda na střídavé péči a dobrá komunikace mezi rodiči se všeobecně považují za předpoklad dobrého průběhu střídavé péče. Názor Ústavního soudu se v této věci vyvíjel a několik let bezprostředně po uzákonění střídavé péče přestal souhlas obou rodičů považovat za podmínku pro její nařízení. (33) Jinak by se odmítnutí střídavé péče jedním z rodičů mohlo snadno stát účinnou cestou, jak svévolně a účelově omezit možnosti druhého rodiče podílet se na výchově dítěte. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho pozdějších nálezech by jednostranné, iracionální, svévolné odmítání komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem, vedlo k eliminaci střídavé péče a byly by odstraněny rovnocenné podmínky pro výchovu a péči o dítě druhým rodičem. To platí i o nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí (Justiční akademie, 2019a). Dle Ústavního soudu je nutno vykládat právní předpisy tak, aby se zabránilo jejich zneužívání. Obecné soudy tedy musejí dostatečně zjistit důvody, proč daný rodič není ochoten s druhým rodičem na společné či střídavé výchově spolupracovat, z jakého důvodu nepovažuje střídavou péči pro své dítě za vhodnou, proč upřednostňuje naopak výlučnou péči, přičemž za relevantní lze považovat jen takové důvody, jež by mohly intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte. Není-li komunikace mezi rodiči možná z popudu jednoho z nich, je třeba zjišťovat, proč ji odmítá – může ji odmítat z pochopitelných, racionálních a obhajitelných důvodů či naopak. Pokud by dítě bylo svěřeno do péče rodiči, který je za špatnou komunikaci s druhým rodičem či za její úplnou absenci zodpovědný, byl by tento rodič fakticky odměněn za své protiprávní chování. Je-li příčina na straně obou rodičů, nelze to přičítat k tíži pouze jednoho z nich a svěřit dítě do péče jen toho druhého. V takových případech by dle Ústavního soudu obecné soudy měly aktivně usilovat o zlepšení vztahů mezi rodiči, například nařízením účasti na rodinné terapii či mediaci, popřípadě prostřednictvím výchovných opatření formou napomenutí či stanovení dohledu (podle § 13 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). (34)

Rodiči, který střídavou péči odmítá z iracionálních důvodů, je doporučeno vysvětlit, že je v zájmu dítěte, aby bylo v péči spíše toho rodiče, který otevírá druhému rodiči větší výchovný prostor a uznává jeho roli a důležitost v životě dítěte. Předpokladem je, že to může mít motivační efekt k navázání kooperace s druhým rodičem a zanechání iracionálního odmítání střídavé péče. Má se za to, že kdyby se střídavou péčí vyslovili nesouhlas oba rodiče, pak by skutečně nebyla v zájmu dítěte (Trávníček, 2015).

Intervaly střídání

Vhodnost střídavé péče ovlivňují i možné intervaly v nichž se rodiče mohou střídat v péči o dítě (dny, týdny, měsíce, půlroky). To, jak dlouhý má být interval střídavé péče, zákon neurčuje. Délka pobytu u každého z rodičů však nemusí být stejně dlouhá. (35) U malých dětí jsou doporučovány intervaly střídání co nejkratší a u delších intervalů je obecně vhodné nastavení styku s rodičem během období, kdy je dítě u druhého rodiče. Proti intervalům delším než tři týdny se vymezil Ústavní soud s odvoláním na názory dětských psychologů, podle nichž ztrácejí charakter střídavé výchovy. (36) Přesto by dle Trávníčka (2015) delší cykly neměly být a priori odmítány bez posouzení, zda jsou v konkrétním případě skutečně nevhodné. Situace, kdy by dítě mělo navštěvovat dvě základní školy střídavou péči většinou vylučuje s ohledem na přílišnou náročnost pro dítě, dopady na jeho psychický vývoj, sociální život a vzdělávání (Justiční akademie 2019a). Zatímco psychologové školní dualismus nedoporučují (Justiční akademie, 2019b, Trávníček, 2015), z hlediska judikatury se nejedná o kategorický závěr, a to zvláště v případech, kdy rodiče žijí každý v jiné zemi. Podle judikatury je tato možnost přijatelná (dítě např. tráví polovinu roku v ČR a navštěvuje zde českou základní školu a polovinu roku v zahraničí a navštěvuje tamní školu; Justiční akademie, 2019a).

Čas, který dítě s rodičem tráví nebo může trávit závisí i na zaměstnání rodiče. Pokud tento čas nemůže být přiměřený potřebám dítěte (i vzhledem k jeho věku) a o dítě by se měla starat jiná osoba, platí názor, že střídavá péče v jeho zájmu není.

Věk dítěte

S ohledem na potřeby nejmenších dětí střídavá péče začíná být vhodná až od dosažení určitého (obecně obtížně definovatelného) věku dítěte. Ústavní soud ji vylučuje v období kojení (Justiční akademie, 2019a). Soudní praxe se převážně ztotožňuje s názory českých dětských psychologů (37), že přibližně do tří let, tedy do obvyklého věku nástupu do mateřské školy, střídavá péče pro děti vhodná není. Argumentem bývá potřeba dítěte, aby zůstal zachován primární pečovatel, co nejstabilnější prostředí a pravidelný režim (Trávníček, 2015). Nicméně například podle Václava Mertina (Justiční akademie, 2019b) je-li dítě zvyklé přijímat péči přibližně rovnoměrně od obou rodičů a výchovný přístup rodičů se dramaticky neliší, není nutné se obávat rozdělení péče už u dvouletého dítěte. Naopak pokud jeden rodič dosud z různých důvodů nepečoval, je třeba věkovou hranici zvýšit nebo zavést přechodné období, kdy si rodič zvyká na potřeby dítěte a dítě si zvyká na jiné způsoby přístupu rodiče. Další významnou věkovou hranicí je nástup dítěte do základní školy, u starších na střední školu – posuzuje se, jaký vliv by měla střídavá péče na školní docházku.

Změna poměrů

Soud může rozhodnout o změně výchovného prostředí (např. z výlučné péče na střídavou či naopak), dojde-li ke „změně poměrů“ – na straně rodičů či dítěte. Může se tak stát na základě takzvané subjektivní okolnosti, například jestliže dítě po čase projeví přání být v jiném typu péče, nebo na základě takzvané objektivní okolnosti, například zvyšujícím se věku dítěte. Jelikož vhodnost střídavé péče se odvíjí i od stáří dítěte, dospělo-li dítě plynutím času od rozhodnutí o výlučné péči do věku, kdy je jeho svěření do střídavé péče již možné, lze to podle některých výkladů považovat za „podstatnou změnu poměrů“, která může vyžadovat nové rozhodnutí. Podle Trávníčka (2015) soudy nicméně v drtivé většině případů pouhé plynutí času za skutečnost, která by zakládala podstatnou změnu poměrů, nepovažují.

Vzdálenost bydlišť rodičů a zachování jedné školy

Ústavní soud mezi předpoklady pro střídavou péči zahrnuje i malou vzdálenost bydlišť rodičů, tedy i zachování stejné školy, okruhu kamarádů a dalších mimoškolních činností dítěte. Avšak za podmín-ku, bez níž by střídavá péče nemohla být praktikována, ji výslovně nepovažuje. (38) Záleží tedy na posouzení konkrétních okolností takového případu. Zjišťuje se názor rodičů, přístup škol (39) a zejména přání dětí. Jak uvádí Trávníček (2015), soudy v drtivé většině případů střídavou péči za cenu návštěvy více škol současně nenařídí s odůvodněním, že by nebyla v zájmu dítěte.

Jako problematické se nicméně jeví, že rodič, který chce střídavou péči vyloučit anebo má v úmyslu podstatně omezit možnost nerezidenčního rodiče podílet se na výchově dítěte, či jej dokonce zamýšlí z jeho života prakticky vymazat, toho reálně může dosáhnout tak, že se s dítětem odstěhuje na tak vzdálené místo, že navštěvovat jednu školu ani zachovat styk druhého rodiče s dítětem nebude možné. Pravidelné (dvou)týdenní dojíždění za dítětem na delší vzdálenost totiž pak nemusí být realizovatelné jak prakticky, tak finančně. Zákon rodičům neukládá povinnost zachovat dosavadní bydliště, aby bylo možné střídavou péči praktikovat. Současně to, že bydliště rodičů jsou (budou) vzdálena, dle dřívější judikatury nemá mít za následek nesvěření dítěte do péče rodiče, v jehož rukách je záruka jeho řádné výchovy. (40) Stojí tak proti sobě dvě základní práva, na jedné straně svoboda každého člověka určit si místo k životu a na druhé straně právo rodičů na péči a výchovu dětí. (41) Soudy by tedy měly zvažovat, zda přestěhování rodiče nebylo v daném případě jen prostředkem, jak druhému rodiči znemožnit dítě vídat či participovat na jeho výchově. Svěření dítěte do péče tomu rodiči, který se odstěhoval zjevně proto, aby omezil vliv druhého rodiče, totiž není v souladu se zásadou, že je v zájmu dítěte, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (Trávníček, 2015; Justiční akademie, 2018).

Jednou z možností obrany proti takovému svévolnému jednání, nebylo-li ještě rozhodnuto o úpravě výchovy nezletilého, je vydání předběžného opatření (dle § 452 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních a § 102 občanského soudního řádu), aby dítě bylo navráceno zpět do původního prostředí. Další možností je využití institutu významné záležitosti (§ 877 občanského zákoníku). Přestěhuje-li se jeden z rodičů s dítětem bez souhlasu druhého rodiče a fakticky tím dítěti změní místo bydliště, lze se domáhat u soudu, aby o tom jako o významné záležitosti rozhodl. To je však možné teprve poté, co změna nastane, a soud pak při svém rozhodování řeší dilema, zda upřednostnit původní stav, či zachování kontinuity nového výchovného prostředí, pokud se s ním dítě mezitím už sžilo. Pokud by soud zjistil, že dítě bylo přemístěno bezdůvodně a došlo tak k nepřiměřenému zásahu do práv dítěte a druhého rodiče, jednalo by se o skutečnost relevantní při rozhodování o změně výchovného prostředí. Kdyby soud došel k závěru, že dítě se s novým prostředím ještě nesžilo a že střídavá péče by nebyla v jeho zájmu, mělo by být svěřeno spíše do péče druhého rodiče (Trávníček, 2015). Zakotvení zásady, že bezdůvodné tedy nijak neopodstatněné odstěhování rodiče, které má za cíl vyloučit jinak vhodnou střídavou péči či omezit možnosti druhého rodiče podílet se na výchově dítěte, může vyústit ve svěření dítěte do péče druhého rodiče, by mohlo mít motivační efekt k vyloučení těchto negativních praktik do budoucna. Svěření dítěte do péče tomu rodiči, jenž se odstěhoval zjevně proto, aby omezil vliv druhého rodiče, totiž není v souladu se zásadou, že je v zájmu dítěte, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (Trávníček, 2015). Dodejme, že existují výjimečné situace, kdy z ospravedlnitelných důvodů rodič může jednostranně změnit bydliště nezletilého dítěte, jako například z důvodu potřeby ochrany dítěte nebo rodiče před násilným chováním druhého rodiče v případě domácího násilí (Justiční akademie, 2018).

Výživné

Rozsah vyživovací povinnosti rodičů vůči společnému dítěti odpovídá vzájemné relaci jejich majetkových poměrů, schopností a možností (§ 914 občanského zákoníku). Platby výživného nejsou platbami mezi rodiči na dorovnání jejich měsíčních příjmů či jejich životní úrovně, nýbrž náležejí dětem. Částky, které dítě reálně nespotřebuje, by měly být použity na tvorbu jeho úspor. Může tedy, zvláště u střídavé péče, vyvstat potřeba stanovit výživné oběma rodičům, i když mají srovnatelné měsíční příjmy. Neuhrazené výživné je dluhem vůči dítěti, ne rodiči. Poměrně obvyklá praxe, kdy si rodiče při střídavé péči výživné navzájem nehradí či rodič s vyššími příjmy druhému rodiči zasílá jen rozdíl v jim vyměřených částkách, je podle Trávníčka (2015) v rozporu se zákonem (§ 1988 a § 1991 občanského zákoníku). Ten totiž takzvaný zápočet proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, zakazuje, i kdyby se na něm rodiče dohodli. Rodičům se tedy doporučuje zasílat druhému rodiči celou částku výživného nejlépe formou snadno dohledatelné a prokazatelné bezhotovostní platby. Trávníček (2015) varuje, že pokud by dítě po dosažení zletilosti proti svým rodičům, kteří vyměřené výživné na dítě sobě navzájem nehradili, podalo návrh na exekuci, rodiče by při podání návrhu na zastavení exekuce nemohli prokázat, že jednotlivé splátky výživného byly opravdu hrazeny.

(23) § 907 odst. 1 občanského zákoníku

(24) „Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.“ (§ 907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)

(25) Přesáhne-li intenzita konfliktu určitou mez, rodiče jednají zejména ve svém vlastním zájmu a/nebo proti tomu, co považují za zájem druhého rodiče. Jejich rodičovské kompetence bývají natolik narušené, že nejsou ochotni či schopni jednat v nejlepším zájmu dítěte (Justiční akademie, 2022).

(26) Právní úprava střídavé péče musí být natolik obecná, aby soudy mohly posoudit její vhodnost vždy dle konkrétních okolností daného případu a v souladu s nejlepším zájmem dítěte.

(27) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

(28) Původní úprava prostřednictvím § 26 odst. 2 zákona o rodině zněla: „Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou‑li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“

(29) Nález ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 2482/13

(30) Soudy v USA kouření tabákových výrobků váhu přikládají – rodiči kuřákovi například bylo nařízeno, aby kouřil jen v oddělené místnosti, jinak dojde k ukončení střídavé péče (Trávníček, 2015).

(31) Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1286/18

(32) Naplňování participačních práv dětí bylo věnováno 5. rodinněprávní sympozium Justiční akademie (Justiční akademie, 2021).

(33) Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, s pozdějšími nálezy ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10, a ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 266/10.

(34) Je ovšem otázka, do jaké míry a s jakým efektem jsou tato opatření soudy k řešení konfliktů mezi rodiči využívána. Určitá část rodičů není totiž ani po maximální podpoře, které se jim dostane, schopna nebo ochotna zmírnit vzájemný konflikt (Justiční akademie, 2019a).

(35) Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV ÚS 2248/10

(36) Nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II ÚS 1835/12

(37) Klimeš, 2009; Justiční akademie, 2019b

(38) Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 6/05, Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. II. ÚS 1278/10-1 (viz Trávníček, 2015)

(39) Jde zejména o to, zda obě školy vytvoří optimální podmínky pro plnění povinné školní docházky, která ze škol bude jeho kmenovou, tj. hlavně zodpovědnou za vzdělávání a hodnocení žáka; jaké mají školy učební plány a jaká je časová osnova výuky učiva – aby např. nehrozilo, že dítě se bude stejnou látku učit opakovaně a jinou vůbec.

(40) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 1968, sp. zn. 1 CZ 63/68

(41) Řešení této problematiky v zahraničních právních řádech věnuje pozornost Trávníček (2015). Například ve Francii má rodič povinnost svůj úmysl změnit bydliště oznámit s dostatečným předstihem druhému rodiči. Ten se v případě svého nesouhlasu může, než tato změna nastane, obrátit na soud, aby rozhodl, co je v nejlepším zájmu dítěte.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.