RNDr. Pavel Rusý

–

„Střídání péče dvou rodičů a ve dvou domovech je pro dítě nesporně traumatizující situace.“ (Lenka Šulová)

Citace je z článku z 24. 11. 2024 na e-pravo.cz s názvem „Zamyšlení se nad vhodností střídavé péče v raném věku dítěte s vývojovou psycholožkou Prof. Lenkou Šulovou“.

Uvádí se zde:

„Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc. je vývojová psycholožka, která se ve své práci zaměřuje na specifika mateřské a otcovské role a na význam individuální péče v rodinném prostředí do tří let věku dítěte. Podílela se na mnoha tuzemských i mezinárodních výzkumech v této oblasti a má za sebou více než 40 let praxe.“

Pojďme se nad úvahami paní profesorky zamýšlet dále.

Ponechme stranou, že střídavá péče je pouze právní forma uspořádání, která nehovoří vůbec ničeho o tom, kolik času jeden či druhý rodič s dítětem stráví. Jde o právní termín, tedy toto asi nelze klást k tíži paní profesorky, pokud ovšem nepoužívá tuto „zkratku“ v oficiálních vyjádřeních k soudu.

Bohužel se až příliš často setkáváme s vyjádřeními psychologů a znalců, kteří u soudu tvrdí, že střídavá péče je v konkrétním případě nevhodná. Při bližším prozkoumání se projeví, že mají na mysli jen nejrozšířenější model střídání po týdnu, a že vlastně nejsou schopni odlišit dopady uspořádání při výlučné péči jednoho rodiče s úpravou styku ve stejném rozsahu, jak by byla upravena střídavá péče. Paní profesorka by tedy měla specifikovat, co onou střídavou péčí vůbec myslí.

Samotná východiska úvah paní profesorky jsou poměrně jednostranná k jediného modelu péče o dítě po narození. Předpokládá zcela dominantní péči jednoho rodiče, tedy vytvoření jediné primární vazby. Ovšem v řadě rodin je od narození více pečujících osob, na které si dítě primární vazbu vytváří. Ať už jde o otce, nebo babičku, případně další osoby žijící ve společné domácnosti a poskytující dítěti péči. Z dat víme, že 15 % dětí není kojeno po šestinedělí, po půlroce je to již 60 %, tedy pomíjí ta nejpřímější biologická vazba pro nezbytnost jediného primárního pečovatele. A v řadě rodin, zejména u matek brzy se vracejících do pracovních povinností, je zdvojená primární vazba dítěte na oba rodiče zcela přirozeným důsledkem uspořádání v rodině. Navíc dítě s vytvořenou primární vazbou na rodiče ženu i rodiče muže prospívá prokazatelně lépe a všestranněji než dítě s jedním primárním pečovatelem, bývá samostatnější, má vyšší adaptabilitu i snadněji navazuje další sociální vazby, např. ve školce.

Profesorka Šulová argumentuje obdobím tzv. anaklitické deprese kolem osmého měsíce ze ztráty opory s tím, že kdyby dítě v tuhle dobu například nemělo mámu týden, tak to pro něj má závažné psychické dopady. Neznám případ, kdy by v důsledku střídavé péče ve věku do 3 let věku dítěte bylo střídání po celých týdnech, ale nejčastější v tomto věku je odloučení od primárně pečující osoby nejdéle na dobu 3 dnů, a to se zajištěním péče druhým rodičem buď s plnohodnotně bezpečnou vazbou, případně velmi blízkou tomuto ideálnímu stavu.

Dále paní profesorka zmiňuje tzv. separační úzkost, kterou demonstruje na tzv. hospitalismu, tedy umístění dítěte kolem dvou let samotného do cizího prostředí. To je ale zcela odlišná situace, než umístění dítěte do druhého známého prostředí a do péče osoby s navázanou bezpečnou vazbou….

Dochází pak k závěru, že „z dlouhodobého hlediska psychického vývoje se domnívám, že střídání péče dvou rodičů a ve dvou domovech je pro dítě nesporně traumatizující situace.“

Je s podivem, že se paní profesorka vůbec nezmiňuje o traumatu dítěte, které bylo od narození v plnohodnotné péči obou rodičů, mělo navázáno bezpečné a silné vazby k oběma rodičům, a rozpadem je o jednu z těchto vazeb rázem připraveno, tedy prakticky přijde o jednu ze dvou vztažných osob. Lze souhlasit s tím, že pro dítě je optimální nebýt vůbec vystaveno rozchodové situaci, neboť jakýkoliv další vývoj, ať už ztráta jednoho z primárních pečovatelů, tak nutnost pravidelného dočasného odlučování od obou střídavě, je pro dítě zátěž. Zátěž, kterou mohou rodiče, sociální pracovníci a soudci přetavit do traumatizování dítěte, ale kterou lze přeměnit na pozitivní rozvojové impulsy pro dítě.

Není potřeba hovořit o tom, že by dítě traumatizovalo střídání péče dvou rodičů nebo dvou prostředí. Ke střídání péče rodičů dochází i v úplné rodině, např. dopoledne se dítěti věnuje více matka, odpolední a večerní rituály obstarává otec, rovněž i ve funkčních rodinách dítě měnívá prostředí, ať už pravidelným pobytem na chatě, chalupě, nebo u prarodičů. Je třeba hovořit o tom, aby buď k rozpadu vztahu rodičů vůbec nedošlo, nebo aby dítě z této situace vyvázlo bez traumatu ztráty jednoho i druhého rodiče. A traumatizace ztrátou jednoho z rodičů v útlém dětství je často nenahraditelná, i s přispěním státní moci. Ta zneužívá biologicky podmíněnou odlišnou roli matky ve velmi útlém věku k vylučování druhého rodiče ze života dítěte nadobro.

Co by mělo být pro paní profesorku určující, je základní pravidlo: dítě i mladší než 3 roky je spokojené tehdy, pokud je v náruči milujícího rodiče.

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do pondělí 3. března 2025. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu (vždy v pondělí). Můžete se podívat i na celkový přehled všech nominovaných žblebtů.