Vlasta Hurtová
–
Máte mnoho odpůrců i zastánců. Rozhodně nenecháváte lidi kolem sebe vlažnými a to je dobře. Možná, když v lidech vzbudíte nějaké emoce, přimějete je tím i trochu se zamyslet…
Sám mluvíte tak, že se jako jeden z mála nebojíte mít svůj vlastní názor, a to i za cenu, že to „rubete sekyrou“. Poslechla jsem si nedávno s velkým zaujetím váš rozhovor v jakémsi Prostoru X (nebo snad Y?). A musím vám velmi poděkovat, protože se nebojíte říkat věci, které dnes lidé snad ani nechtějí slyšet a které jsou přitom velmi pravdivé a důležité. Jenže zároveň vás musím, na základě toho, co také, mimo jiné, tvrdíte, striktně vykázat do oněch temných a nehostinných míst… však vy víte kam!
Prostě mi to hlava nebere, jak můžete být tak pravdivý a přitom tak nekonzistentní a zavádějící zároveň? Z třicetiminutového rozhovoru by se snad vše, až na poslední asi čtyři minuty, dalo téměř tesat do kamene! Jenže ten závěr to celé pravdivé totálně popře a zároveň vytvoří chaos…
Je to dobře, že otevřeně mluvíte o krizi mužství a otcovství, o generaci nepoužitelných mužů. I když to, jak říkáte, že kluci, které potkáváte na fakultě, se chtějí jen bavit, hrát si, nemít závazky, nezakládat rodinu… takoví jsme byli snad my všichni, jako studenti, až na pár výjimek! Copak si to nepamatujete? Prostě prodloužené mládí, kouzlo studentského života…
Jenže pak už v celém rozhovoru v podstatě jen a jen zdůrazňujete důležitost správného otcovského přístupu. Důraz na lásku s požadavkem – na limit, řád, zátěž , prostě ten mužský princip, který v současnosti tolik chybí. Tvrdíte, že tyto věci matka dítěti dát nemůže, že táta je téměř nenahraditelný u chlapců a zcela nenahraditelný u dívek… Že žena nemůže určovat při výchově hranice dětem, že mámy velmi chybují, když chtějí mít z táty „druhou mámu“, když od nich vyžadují bezpodmínečné, láskyplné přijetí atd., atd. Vlastně skoro celý ten váš rozhovor je jen jakousi reklamou na správného tátu, dalo by se říct. Dokonce říkáte, že každé dítě čeká tátu, který ho bude zatěžovat a bude po něm něco požadovat a když to nenastane, tak mu to „vyhodí pojistky“ a vždycky mu už bude něco v životě chybět…
Rovněž jedním dechem říkáte, že: „děti vnímají tátu očima mámy“ (takže by mámy ani v případě, že táta je naprostý „zmetek“, neměly nikdy takto o něm před dítětem mluvit, naopak by to měly celé zmírňovat a mluvit vždy jen pozitivně o otci) a nebo že: „dneska se lidé rozvádějí brzo a kvůli blbostem“ nebo i to, že dětem dnes chybí možnost pozorovat otce, jak určité věci řeší, a poté mají zkomplikovanou situaci a více chybují…
Takže fakt nechápu, když toto všechno a ještě i mnohem víc na obhajobu důležitosti mužů v životě dítěte je vaším přesvědčením, když navíc vyzdvihujete tu čestnost a charakter muže, tu „rytířskost“, proč a jak vůbec můžete zároveň hlásat do světa takové nesmysly, že střídává péče je odjištěný granát, že je to spravedlnost jen pro dospělé atd.?
Tvrdíte, že nikdo nemůže mít dva domovy a že se mají otcové po rozvodu „zříct“ dětí a do desíti let je nechat matce, že jejich čas teprve přijde… Co je to za nesmysl? Copak jste se ve svých úvahách nikdy nezamyslel nad tím, co vlastně pro dítě znamená rozvod? Proč to je pro děti takové utrpení a stres? Tím, že rodiče od sebe odcházejí, dítě totiž automaticky ztrácí svůj domov, svoji jistotu, své zázemí. Už nikdy nebude žít s oběma svými rodiči, jak by potřebovalo. Už nikdy to nebude to pravé ONO! Spousta dětí ještě mnoho let po rozvodu rodičů stále ve svém nitru živí tu naději, že se k sobě rodiče nakonec vrátí… A že budou mít zase svůj (jeden) domov! Jinak to totiž jsou málem „bezdomovci“…
Matka samoživitelka nemůže podle vás dělat „táto-mámu“, nový partner matky zase přináší do hry ten „sexuální podtext“, a to není dobré… Prostě vším, co říkáte, jen potvrzujete důležitost táty jako jakéhosi protipólu mámy. Potvrzujete tím, že vše má být v rámci rodičovských rolí v rovnováze. Ale pak otci ve finále po případném rozvodu pro jeho životní úlohu nedopřejete žádný prostor!? Kdy a kde to má ten táta po rozvodu jako vše, co by měl, zvládnout? Musí čekat až do desíti let dítěte, když do té doby mají podle vás „patřit děti matkám“? Jak často se s ním do té doby vlastně může otec vídat? Ale hlavně proč by dítěti nemohl také otec (i když mnohdy toho není schopna ani matka) po rozvodu vytvořit přívětivé prostředí – prostě druhý domov – i u něj doma? Proč by mu nemohl dát jasně najevo: „s tvou matkou už sice nežiju, ale o tebe se chci starat a jsi u mne vždy vítán, těším/-e se na tebe….“
Souhlasím s vámi, že v okamžiku, kdy se rodiče nemohou na střídavé péči dohodnout, měl by ji soud zamítnout. Ale určitě bych v tomto případě nesvěřila děti do deseti let pouze matkám! Podle moudrého Šalamouna bych v tomto extrémním případě eliminovala možnosti těm, kdo jakékoliv další jednání bojkotují a uzurpují si dítě jen sami sobě! Takže nechceš střídavku – nevadí… Ale jestliže má mít dítě pouze jeden rodič, ať je to ten, co je ochoten vždy se nějak domluvit…
A prosím vás tímto, pane Hermane, začněte už konečně být v souladu s tím vším, co „hlásáte“… Poděkují vám nejen otcové, ale hlavně děti…
Převzato z blogu Vlasty Hurtové
Okomentovat