Stridavka.cz
–
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. září 2026 (sp. zn. I. ÚS 3430/25) vyvolal v odborné právnické veřejnosti i mezi rodičovskými organizacemi značnou vlnu znepokojení. Případ se týkal situace, kdy matka bez souhlasu otce protiprávně odvezla nezletilé dítě z České republiky na Slovensko – tedy jednání, které obecné soudy i orgány mezinárodní ochrany dětí jednoznačně kvalifikovaly jako mezinárodní únos. Ústavní soud přesto odmítl stížnost otce a posvětil rozhodnutí obecných soudů, která akceptovala bydliště a školní docházku dítěte na Slovensku.
Byť se nález zaštiťuje doktrínou „nejlepšího zájmu dítěte“, z pohledu ústavního práva a principů spravedlnosti představuje toto rozhodnutí závažné vybočení z mantinelů ústavnosti.
1. Porušení principu právního státu a legitimace protiprávního jednání (ex iniuria ius non oritur)
Jedním ze základních pilířů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je římskoprávní zásada ex iniuria ius non oritur – tedy že z bezpráví nemůže vzniknout právo.
Pokud rodič jednostranně a protiprávně přemístí dítě do cizího státu, dopouští se protiprávního jednání. Jestliže justice následně toto faktické přemístění vezme jako výchozí stav pro rozhodování o péči a školní docházce s odůvodněním, že si dítě v novém místě již vytvořilo vazby, dochází k legalizaci protiprávního jednání. Nález I. ÚS 3430/25 tímto postupem vytvořil nebezpečný precedens a morální hazard: rodičům dává signál, že jednostranný únos dítěte se může vyplatit, protože vytvořením nového status quo (fait accompli) lze v následném soudním řízení získat rozhodující výhodu.
2. Zásah do práva rodiče na péči o dítě a rodinný život (čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy)
Článek 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje, že práva rodičů pečovat o děti a vychovávat je jsou si rovna. Stejně tak článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo na respektování rodinného života.
Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůrazňoval, že práva obou rodičů na péči mají stejnou váhu a že překážky spojené s realizací styku na větší vzdálenost nesmí jít k tíži rodiče, který protiprávní stav nezpůsobil. V nálezu I. ÚS 3430/25 však Ústavní soud akceptoval stav, kdy je dotčený otec vystaven nepřiměřené zátěži spojené s přeshraničním stykem. Přenesení následků protiprávního odvozu na poškozeného rodiče zakládá ústavněprávně neobhajitelnou nerovnost a zásah do jeho práva na rodinný život.
3. Relativizace mezinárodněprávních závazků (Haagská úmluva z roku 1980)
Česká republika je vázána Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Jejím primárním účelem je zajistit bezodkladný návrat protiprávně přemístěného dítěte do státu jeho původního obvyklého bydliště, aby se zabránilo právě tomu, že únosce získá faktickou výhodu změnou prostředí.
Nález I. ÚS 3430/25 smysl Haagské úmluvy fakticky paralyzuje. Tím, že Ústavní soud upřednostnil nově vzniklé vazby dítěte na Slovensku (které vznikly především v důsledku protiprávního jednání matky), rezignoval na preventivní i nápravnou funkci mezinárodních smluv o ochraně dětí před únosy.
4. Deformace a instrumentalizace pojetí „nejlepšího zájmu dítěte“
Nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) je klíčovým kritériem opatrovnického rozhodování. Tento koncept však nemůže fungovat v právním vakuu odtrženém od způsobu, jakým byl daný stav navozen.
Zájem dítěte nelze redukovat na aktuální stav adaptace v prostředí, do něhož bylo zavlečeno protiprávně. Dlouhodobým nejlepším zájmem dítěte je vyrůstat s vědomím stability, úcty k právu a vyváženého vztahu k oběma rodičům, nikoli pod vlivem manipulativního vytržení z původního domova.
Závěr
Nález sp. zn. I. ÚS 3430/25 tak představuje zaběhnutí do slepé uličky opatrovnické justice. Namísto toho, aby Ústavní soud trval na přísné ochraně ústavních práv poškozeného rodiče a na dodržování mezinárodních závazků státu proti únosům dětí, posvětil stav vytvořený protiprávním jednáním. Tím oslabil důvěru v právo a vyslal varovný signál, že v českém právním prostoru může jednostranné bezpráví plynutím času získat posvěcení ústavní autority.





30. 9. 2026 at 16:58
Nejde o zaběhnutí do slepé uličky, ale o systémový obrat Ústavního soudu. Dříve Ústavní soud ignoroval svou povinnost chránit ústavní práva, současná pozice je již v poloze aktuálního porušování ústavních práv v případech, kdy obecné soudy (spíše ojediněle) ústavní práva respektovaly. Tedy nejde jen o benevolenci k porušování ústavních práv obecnými soudy, ale o naprosto zhoubný trend bránění v ochraně ústavních práv obecným soudům aktivnímu zásahy narušujícími ústavní práva. To už není nefunkčnost systému, ale přímo narušování ústavního pořádku. První takový významný zářez byl nález IV. ÚS 2007/25, kdy rovněž krajský soud konečně zajistil ústavní práva dítěte, ale Ústavní soud to zrušil, když plně a v rozporu s obsahem spisu převzal verzi matky.
30. 9. 2026 at 17:16
Není to zase úplná novinka, jen se o této praxi dříve nepsalo. Já měl rozhodnutí v podobném duchu od předchozí sebranky Ústavního soudu v čele s hlasatelkou ženského práva Šimáčkovou někdy kolem roku 2017. Vždy se tam ohýbalo právo ve prospěch matek. Neznám žádný jiný stát, který podporuje únosy vlastních občanů do zahraničí.