Melissa DeGroff

–

Už vím, co se mi stalo, když jsem vyrůstala. Říká se tomu zavržení rodiče. A je to forma zneužívání dětí.

Je mi moc líto, co nám máma oběma udělala, tati. A toho, jak se tvoje žena cítila, když musela být svědkem toho všeho v době, kdy jsem vyrůstala. Navzdory všem negativním věcem, které mi o tobě moje máma řekla, jediné, co jsem chtěla v době mého dospívání, bylo, aby tento vysoký, tmavý muž bez tváře, který si říkal můj táta, vstoupil do mého života a vzal mě pryč. Jako dítě jsem o tom snila téměř KAŽDÝ DEN.

Nikdy jsem pro ni nebyla víc než šek na peníze. Mám štěstí, že i když mě vychovávala, mám toho v sobě víc z táty než z mámy. Mám tátova dobrodružného ducha, jeho smysl pro humor a to obrovské srdce, neskrývající emoce.

Myslela jsem si, že důvod, proč se ke mně moje máma chovala tak, jak se chovala (chladně), byl ten, že jsem jí připomínala svého tátu, což v ní vzbuzovalo nenávist. Takže to vztáhla na mě tím, že si ode mě držela odstup (na délku paže, chcete-li), nikdy si se mnou nepovídala, nikdy se nezeptala víc na můj život než „Co jsi měla dnes k obědu?“, řekla mi, abych na ní přestala viset, když jsem ji chtěla pořád jen objímat. Zdálo se, že odmítala mou lásku k ní. Snažila jsem se, bože, jak jsem se snažila přijít na to, co ode mě chtěla, aby mě milovala tak, jako ostatní mámy milovaly své děti. Ale ona si nebyla vědoma toho, že ničí náš vztah.

Nikdy mě nenaučila udržovat kontakt s blízkými lidmi, kteří nebyli přímo v naší blízkosti… žádné telefonáty, žádné dopisy, nic z toho. Takže teď, když žiju daleko, mi vůbec nedělá problém ji nekontaktovat. Netrápí mě to. Miluju ji, ale necítím nutkavou potřebu většiny dcer zůstat v kontaktu jako dřív. Prostě mě to jako dítě nenaučila. Také mi přijde strašně nepříjemné mluvit s ní o čemkoli osobním, což není normální ve vztahu matka/dítě. Jsem tak ráda, že nejsem „matčina dceruška“. Ale teď ani necítím, že bych byla něčí dcera. To mě rozčiluje a bolí a zároveň mi to ničí duši.

Připojila jsem se k PAAS, organizaci bojující proti syndromu zavržení rodičů, abych tomu pomohla zabránit nejen u jiných dětí, ale i u jediného syna mého manžela. Teď, když má tato forma zneužívání dětí název a definici, nevím, snad na to lze upozornit. Ale ne bez toho, abychom o tom lidi poučili. Zažila jsem to z obou stran. Jako dítě stojící uprostřed toho a jako nevlastní rodič, bezmocný a zraněný, který nechce nic jiného, než pomoci manželovi v boji o udržení kontaktu se synem.

Chtěla jsem ti říct, že nevím žádné podrobnosti o tom, co se dělo, když jsem byla dítě nebo ještě předtím. To může být moje chyba. Ale VÍM (teď), co se stalo mně a proč jsem na tom teď takto. Cítím se jako nějaká zkroušená příšera bez skutečné rodiny, kromě té, kterou jsem si založila sama (a ta je ode mě momentálně odtržena, ale zdá se, že to je neustále se opakující téma v mém životě, že?).

To, co nám udělali, bylo ŠPATNÉ, tati. A je mi to líto. Nevím, jak to napravit. Ale já tě miluji. Ještě, než jsem tě potkala, milovala jsem tě a chtěla jsem tě ve svém životě. Nevím, jak ti být blíž, když jsem teď dospělá. Omlouvám se za to. Ale já tě miluji.

Jeden z příspěvků k petici požadující, aby OSN uznala zavržení rodiče jako násilí a zneužívání dětí. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.