Petr Fučík, Michaela Šolcová

–

Okolnosti modifikující výsledky dětí v porozvodových uspořádáních – přihlédnutí ke kontrolním faktorům

Podobně jako v jiných oblastech sociálních věd i hledání důsledků střídavé péče naráží na obecný problém s prokazováním kauzality. Zjistit, zda odlišnosti mezi dětmi v různých uspořádáních péče jsou skutečně důsledkem charakteristik péče, nebo se do nich promítají jiné faktory, je mimořádně složité, nadto obvykle se projevují všechny vlivy v souhrnu. Proto je účelné kromě přehledu o empirickém mapování rozdílů mezi dětmi ve střídavé a výhradní péči věnovat rozsáhlou pozornost tzv. intervenujícím faktorům. Ačkoliv snad každá empirická studie má ve svém designu pokus kontrolovat vliv intervenujících faktorů, plné rozvinutí těchto možností přichází až ve chvíli, kdy a) prvotní studie poskytnou hrubý vhled do povahy základní souvislosti mezi střídavou péčí a důsledky pro děti, b) prevalence jevu v populaci umožní zpracovávat rozsáhlejší reprezentativní vzorky s možností třídit podle dalších kritérií. Proto teprve v posledních dvou desetiletích přibývá rozsáhlejších výzkumů, které jsou schopny kontrolovat vliv střídavé péče uvnitř podskupin statusově srovnatelných rodin, rodin s podobnou mírou partnerského konfliktu, s podobnou partnerskou situací po rozchodu, se srovnatelně závažným průběhem rozvodu a kontrolou řady dalších okolností.

I tyto studie samozřejmě pracují s hrubými indikátory a průměrnými trendy sub-populací a nemohou vyloučit další individuální rozdíly i extrémy. Jejich postup je však detailnější ve snaze rozklíčovat, jakou roli ve vztahu porozvodového uspořádání péče a výsledků dětí hrají okolnosti. Je-li například zásadním faktorem, jenž může modifikovat vliv střídavé péče na děti, míra konfliktu rodičů, pak se lze alespoň o krok přiblížit korektnějším závěrům tím, že budeme srovnávat děti ve střídavé a výlučné péči uvnitř skupin, jež jsou definovány podobnou mírou konfliktu. Je-li v každé skupině úroveň konfliktu rodičů srovnatelná, pak lze snadněji rozdíly ve výsledcích dětí připsat samotnému uspořádání péče, nikoliv už silným odlišnostem v míře konfliktu. V následujících kapitolách se tedy zaměříme na studie, jež podrobněji kontrolovaly, jakým způsobem modifikují vliv střídavé péče následující faktory: úroveň konfliktu mezi rodiči, statusová pozice rodičů a jejich partnerská situace po rozchodu. Zmíníme se také o modifikujícím vlivu charakteristik dětí, zejména věku.

Vliv konfliktu rodičů

Studie ukazují, že střídavá péče je pravděpodobnější v situacích, které lze charakterizovat nižší mírou konfliktu (Weston a Qu 2018). Jde také častěji o rodiny, u nichž proběhl rozvod či rozchod méně komplikovaně a rovněž jsou bývalí partneři motivováni ke spolupráci. Zároveň však Emery a Tornello (2014) upozorňují na fakt, že v rámci střídavé péče nalezneme větší rozmanitost a komplexnost situací od extrémně konfliktních, v nichž je dítě vystaveno nepředstavitelným tlakům, až po velmi přátelské prostředí, kde bývalí rodiče tráví společně svátky a dovolené. V médiích a veřejné diskusi se často objevují extrémy, nicméně klíčové je odhadnout reálnou proporci rodin s vysokou mírou konfliktu a zároveň důkladněji identifikovat jeho povahu i důsledky. Studie ukazují, že míra konfliktu pochopitelně klesá s časovou vzdáleností od rozvodu. Fischer et al. (2005) a Hetherington a Kelly (2002) na základě dat z Nizozemí a Spojených států odhadují, že v průběhu procesu lze za konfliktní považovat přibližně 50 % párů, nicméně podíl konfliktních párů klesá na 25 % během prvních let po rozchodu. Jisté indicie k odhadu proporce konfliktních rodin by také mohla poskytnout studie Höhne a Paloncyové (2021), z níž je patrné, že necelé tři čtvrtiny všech řízení o svěření péče jsou uzavřeny dohodou rodičů, nikoliv rozhodnutím soudu, což platí i o řízeních, která vyústí ve střídavou péči. Přestože dohody před soudem nelze vždy považovat za bezkonfliktní a dobrovolné, rozsah konfliktu mezi rodiči je ve veřejné diskusi pravděpodobně nadhodnocován vlivem selektivního pohledu zainteresovaných aktérů (OSPOD, advokáti,  psychologové, mediátoři i soudci jsou významně zatíženi minoritou velmi konfliktních rodičů).

Studie, které srovnávaly výsledky dětí ze střídavé a výlučné péče a zároveň dané rodiny třídily podle srovnatelné úrovně konfliktu, ukazují, že pozitivní přínosy střídavé péče nejsou způsobeny jen faktem, že ji provozují méně konfliktní rodiny. Celkově data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů. Tyto studie tedy naznačují, že pozitivní výsledky dětí ve střídavé péči nejsou pravděpodobně způsobeny pouze selekcí méně problémových rodin, ačkoli stále platí, že nejvíce úspěšné rodiny se střídavou péčí k ní došly dobrovolnou dohodou (Smyth et al. 2016). Nelze ani popřít, že dlouhotrvající konflikt mezi rodiči má na děti velice negativní vliv, a taktéž nelze říci, že by střídavá péče tento negativní vliv zcela vymýtila (Nielsen 2017). Můžeme ale shrnout, že v rámci tohoto výzkumného pole existuje mnohem více studií, jež odkazují k lepším výsledkům dětí ze střídavé péče než dětí z péče výhradní, a to i přes běžný výskyt konfliktu mezi rodiči. Tyto studie navíc upozorňují, že existují faktory, jež mohou modifikovat střídavou péči intenzivněji (např. kvalita rodičovství) (Mahrer et al. 2018).

Pokud ale silný konflikt přetrvá a je dlouhodobého charakteru, může mít závažné implikace pro děti ve střídavé péči? V odpovědi na tuto otázku nejsou výsledky zahraničních výzkumů jednoznačné. Existuje skupina výzkumů, jež ukazují, že i v situaci výrazného konfliktu děti profitují ze vztahu s oběma rodiči, což převáží nad stresem z hádek a neshod, a střídavá péče je obvykle v zájmu dítěte, pouze s výjimkou extrémů (Kruk 2018; Warshak 2015). Dle Nielsen (2018) a její analýzy šedesáti studií srovnávajících výsledky dětí ze střídavé a výhradní péče si děti i v rodinách s vysokou mírou konfliktu vedly lépe ve střídavé péči než ve výhradní. Zdá se tomu tak být z důvodu bližšího vztahu s rodiči, jenž údajně dokáže působit na dětský blahobyt a celkově na jejich spokojenost silněji nežli samotný konflikt. Navíc, i když byl konflikt velice výrazný, děti ve střídavé péči měly lepší vztah zejména se svým otcem než děti v péči výhradní. /13

Další skupina prací však poukazuje na negativní jevy, které s sebou silný konflikt rodičů nese: nejde jen o stres a strach z hádek, ale také extrémně odlišné rodičovské přístupy, programování dítěte proti druhému rodiči, systematické vzájemné nabourávání respektu a úcty. V tomto případě výsledky střídavé péče nemohou být dobré, protože její pozitiva nejsou dána jen časem stráveným s oběma rodiči, ale také kvalitou rodičovského přístupu, která v těchto případech výrazně utrpí. Další autoři upozorňují na problémy s loajalitou dětí k rodičům po rozvodu. Konflikt zde posiluje tlak čelit nelehkým volbám mezi přízní vůči oběma stranám (Baude et al. 2016) McIntosh při bližší specifikaci tohoto problému uvádí prohloubení možného pocitu nezakořeněnosti a nestability (McIntosh a Chisholm 2008). Obavy z těchto možných negativních vlivů konfliktu mezi rodiči vyjadřuje i Haugen (Haugen 2010). Nielsen (2018) také shrnuje vliv vysoké míry konfliktu mezi rodiči v souvislosti s pohlavím dítěte. Vysoký konflikt měl velký vliv na vztah otce a dcery, a to v obou typech rodinného uspořádání – jak v péči výhradní, tak v péči střídavé. Na vztah otce a syna ani na vztah dcery či syna s matkou však vysoký konflikt neměl tak výrazný vliv. Dívky ve střídavé i výhradní péči tak byly více stresovány než chlapci.

Ekonomické a statusové charakteristiky rodičů

Rodiče, kteří praktikují střídavou péči, se většinou v různých zemích vyznačují vyšším příjmem a vyšší úrovní vzdělání (Augustijn 2021; Baude et al. 2019; Berman a Daneback 2020; Hjern, Bergström et al. 2021; Pires a Martins 2021 a další). Při srovnání podle pohlaví však Žilinčíková (2021) na datech Gender and Generations survey zjišťuje, že ačkoliv pro ženy platí lineární vztah mezi úrovní vzdělání a praxí střídavé péče, u mužů se častěji vyskytovala v kategorii středního vzdělání. Naznačuje tedy, že vzdělání žen může při výběru typu péče hrát podstatnější roli, na což poukazují i Kitterød a Lyngstad (2012).

Status rodiče hraje roli jednak v jeho/její informovanosti o různých formách péče, přístupu k jednání v rámci institucí, přístupu institucionálních aktérů k němu/ní a také v možnostech vybrané uspořádání flexibilně zorganizovat a realizovat (širší možnosti volby bydliště, zajištění zázemí pro děti, dovážení dětí, sladění práce a péče atp.). /14 Tato a další podobná zjištění logicky vedou k úvaze: Jestliže výzkumy ukazují, že děti se střídavou péčí vycházejí ze srovnání lépe než děti ve výhradní péči, nejsou tyto rozdíly způsobeny statusovou selekcí (do střídavé péče jsou selektovány děti s lepším statusovým zázemím)? Není tomu tak, že děti benefitují z rozmanitých forem kapitálů rodičů, a nikoliv ze střídavé péče?

Vliv statusu rodičů je patrný u všech typů rodin, včetně situace rozpadu partnerství. Pociťovaná ekonomická deprivace je u dětí spojena s menší mírou životní  spokojenosti (Bjarnason et al. 2012), vyšším výskytem psychických problémů (Drapeau et al. 2017) i s potížemi v kolektivu a šikanou (Låftman et al. 2017). Na druhou stranu kontrolovat výsledky střídavé péče podle statusu rodičů je relativně méně komplikované, než například odhadnout míru konfliktu, a mnoho výzkumů tuto kontrolu zahrnuje. Švédská studie zkoumala 391 dětí ze střídavé a 654 dětí z výhradní péče. Nízké rodičovské vzdělání a časté rodičovské úzkosti byly asociovány s větším počtem psychických potíží dětí. Rozdíly mezi výhradní a střídavou péčí však nebyly vysvětleny skrze úroveň socioekonomického statusu rodičů. Celkově autoři došli k závěru, že více psychických problémů vykazovaly děti v péči jednoho rodiče (Fransson et al. 2016). Podobně další autoři (Bergström et al. 2021; Hjern, Bergström et al. 2021; Hjern, Urhoj et al. 2021) upozorňují na možnost zkreslení výsledků duševního zdraví dětí ve střídavé péči faktory před separací rodičů (jako například socioekonomickým statusem rodičů), nicméně i při jejich kontrole uzavírají, že střídavá péče přináší méně negativ ve srovnání s péčí výlučnou. Hjern, Bergström et al. (2021) v rámci švédské studie, užívající data ze Swedish Living Conditions Survey, zjistili lepší výsledky dětí ze střídavé péče v porovnání s dětmi z péče výhradní. Děti z výhradní péče měly při komparaci s dětmi ze střídavé péče nižší self-esteem/sebevědomí a vyšší míru subjektivního stresu. Tyto rozdíly navíc nezmizely ani po kontrole faktoru socioekonomického statusu, konkrétně vzdělání rodičů.

Jiní autoři zase relativizují vliv samotného vzdělání rodičů, čímž zpochybňují argument selektivního vlivu. Augustijn (2021) nenašla signifikantní vztah mezi  psychickými potížemi dětí a vzděláním matky či otce po separaci. Děti však měly méně mentálních problémů a celkově si po psychické stránce vedly lépe ve střídavé péči nežli v péči výhradní za podmínky nízkého konfliktu mezi rodiči. Podle dalších autorů zase s tím, jak se sdílené rodičovství stává častějším, ubývají také rozdíly v socioekonomických charakteristikách rodin (Berman a Daneback 2020: 7).

Lze z výsledků realizovaných studií vyvodit, zda pozitivní výsledky dětí ve střídavé péči nejsou způsobeny selekcí rodičů s vyšším statusem? Nielsen dochází k závěru, že „děti ve střídavé péči vykazují lepší výsledky než děti v péči výhradní nezávisle na velikosti příjmů rodičů“ (Nielsen 2018: 269). Na druhou stranu můžeme říci, že studií zaměřených na rodiny s nižším statusem je velmi málo, ačkoli je tento trend stále častější, jak ukázala například wisconsinská studie (Melli a Brown 2008). Za současného stavu výzkumu je patrné, že vyšší status rodičů vysvětluje část pozitivních důsledků, pravděpodobně však ne všechny. S jistotou na tuto otázku odpoví spíše budoucí výzkumy.

Komplexnost struktury domácností

Zatímco u konfliktu a sociálního statusu rodičů jsme se věnovali tomu, jak se výzkumy snaží objasnit podezření na falešnou korelaci mezi typem péče a výsledky dětí, v případě nových partnerství po rozvodu je kauzální logika odlišná. Zde je většinou namístě hovořit o modifikujícím faktoru.

Steinbach et al. (2021) upozorňují, že vedle stěhování mezi domácnostmi je právě komplexnost vazeb klíčovou charakteristikou střídavé péče. Jedním z hlavních důvodů nespokojenosti dětí často bývá právě skutečnost, že si jeden z rodičů či oba našli nového partnera. Ačkoliv se nový partner (i s dětmi) může objevit v jakémkoliv typu uspořádání, v situaci pravidelného střídání pobytu v domácnostech obou rodičů vytvářejí nová partnerství komplexnější rodinná uspořádání s vyšším potenciálem negativních reakcí. Další vývoj pak záleží na mnoha okolnostech, z nichž vedle postojů každého ze zúčastněných hrají podstatnou roli také (nejasné) sociální role, jež daná kultura přisuzuje nevlastním rodičům (Campo et al. 2012; Nielsen 2014). Komplexní uspořádání s novými partnery, nevlastními a polorodými
sourozenci může znamenat konkurenci, znejistění původních vazeb, nutnost adaptace, ale také nové příležitosti a rozšíření nejbližší sítě intenzivních rodinných vztahů.

Pokud se dítě/děti již nebudou cítit v komplexním uspořádání spokojeně, budou vyhledávat příležitosti k častějšímu kontaktu s druhým rodičem, jenž nový vztah ještě nezahájil (Campo et al. 2012). Situace, kdy si dítě nového partnera oblíbí, je pravděpodobná, avšak opačná skutečnost se dle studií vyskytuje častěji. Autoři významné publikace o střídavé péči v Austrálii uvádí, že děti častěji hodnotily nové partnery/partnerky svých rodičů spíše negativně (Campo et al. 2012). Podle této studie děti hovořily o svých nevlastních rodičích v dobrém, pokud se snažily spoluutvářet pohodovou rodinnou atmosféru. Na druhou stranu děti mnohem častěji popisovaly situace, kdy jejich rodič neměl kvůli novému partnerovi na ně čas (Campo et al. 2012). Také popisy charakterových vlastností nových partnerů nebyly příliš pozitivní. Děti nejčastěji hodnotily nového nevlastního rodiče jako příliš (a často bezdůvodně) striktního. Jednoduše řečeno, děti měly problémy při pobytu u rodiče, který s novým partnerem nedokázal navodit rodinnou atmosféru, a necítily se „jako doma“ (Campo et al. 2012). Jako problematické se navíc jeví negativní konotace spojené s rolí otčíma a častěji macechy. /15

Ambivalentní důsledky nových vztahů popisuje Nielsen (2014), která uvádí, že děti kolem čtyř až šesti let, o které pečovali i jiní lidé než jejich biologičtí rodiče, sice vykazovaly méně sociálních i behaviorálních potíží a lépe se soustředily, ale měly více problémů se spánkem a častěji trpěly úzkostmi. U mladších dětí, tzn. ve věku od dvou do tří let, s větším počtem pečovatelů se neukázaly žádné markantní rozdíly v chování ani psychice, a tudíž na ně neměl tento faktor nijak relevantní vliv.

Celkově dle zkoumané literatury lze říci, že nový partner/partnerka mají spíše negativní dopad na děti ve střídavé péči, zejména z psychologického pohledu. Pouze malá část dětí ve výše zmíněných výzkumech si oblíbila nevlastního rodiče. Většinou tomu bylo právě naopak. Téma vlivu nového partnera či partnerky rodiče/rodičů na děti po rozvodu vyžaduje další výzkum. Vhodná by byla například longitudinální explorace relevantního vzorku rodin praktikujících střídavou péči. Jedině v dlouhodobém horizontu lze zcela s jistotou hovořit o tom, jak konkrétně nový partner může ovlivnit děti ve střídavé péči a tím i celé rodinné uspořádání a zda může mít na děti i převažující pozitivní vliv.

Na závěr této části, věnované faktorům modifikujícím výsledky střídavé péče, shrnujeme v Tabulce 2 přehled nejvýznamnějších studií, jež mapují okolnosti, které mohou důsledky porozvodových uspořádání významně proměnit.

Tabulka 2: Přehled nejvlivnějších studií mapujících intervenující faktory ve vztahu k důsledkům střídavé péče

13 Nezanedbatelným faktem také může být, že ani ve výhradní péči nejsou děti vždy od konfliktu rodičů odstíněny a psychologické důsledky stresu či zavržení rodiče se mohou projevovat i zde, bez možnosti trávit rozsáhlejší čas s oběma.

14/ Je pravděpodobné, že tento vzdělanostní gradient bude tím silnější, čím méně standardní možností sdílené rodičovství v dané zemi je. Zejména informovanost a schopnost jednání v institucionálním rámci (systém sociálně-právní ochrany dítěte, soudy) je v takovém případě nutně odlišná.

15/  I v mnoha kulturách jsou tyto role negativně vykresleny od pohádek přes lidové vtipy až po filmové a televizní zpracování. Dětem je tak podprahově vštěpován obraz zlých nevlastních rodičů, jejž si poté mohou přenášet do vlastního života.

Tato práce je licencována pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující její volné rozmnožování a sdílení. Copyright (c) 2022 Petr Fučík, Michaela Šolcová 

Přejít na:

Část 1 Část 2 Část 4