Eva Decroix
–
2.3 Procesní podmínka rozvodu: existující úprava poměrů nezletilých dětí
Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů. (128) Rozhodnutí o poměrech dítěte je široký pojem, který byl zvolen zákonodárcem úmyslně namísto původního o výchově a výživě, a to s ohledem na skutečnost, že v rozsudku je možné a běžné upravit i jiné aspekty. (129)
Co patří do pojmu „úprava poměrů nezletilých dětí“, ale také vyvolalo výkladový problém, když se objevila snaha vyčlenit z něj výživné. (130) Výklad se však ustálil a úpravou poměrů se dle Zuklínové rozumí všechny otázky jak osobní, tak majetkové, které bude soud se zřetelem k zájmu dítěte považovat za důležité. (131) Úprava poměrů nezletilých dětí zahrnuje tři oblasti rozhodování soudu: otázku rodičovské odpovědnosti, vyživovací povinnosti a eventuálně styku. Je nutné podotknout, že v české koncepci rodinného práva není rodičovská odpovědnost rozvodem ani rozdělením rodinné domácnosti nijak právně dotčena a každý z rodičů je i nadále jejím nositelem v plném rozsahu. Rodičovská odpovědnost vzniká ex lege každému rodiči narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude svéprávnosti. Její rozsah a zákonné trvání může změnit jen soud. (132)
V rámci úpravy poměrů nezletilých dětí soud určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte. (133) Zákon rozlišuje dva druhy péče rodičů o děti po rozvodu: střídavou a společnou. Praxe ještě zavedla a používá termín péče výlučné. Pojem péče v občanském zákoníku nahradil dříve používaný pojem výchova. Důvodem ke změně pojmosloví bylo pojetí, dle kterého je „výchova jen složkou péče“. Aniž bychom oba pojmy vzájemně nadřazovali, lze spíše vnímat, že péče je realizována starostlivostí a výkonem mnoha činností ve vztahu k osobě dítěte, zatímco pojem výchova se pojí k určitému směřování dítěte do budoucna, vytváření modelů jeho chování, jeho vzdělanosti, k zakotvení morálních vlastností atp. (134)
Při rozhodnutí o budoucím uspořádání rodinných poměrů rodičů a dětí soud zohledňuje osobnost dítěte, citovou orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti obou rodičů, stávající i očekávanou stálost výchovného prostředí, citové vazby k sourozencům a dalším příbuzným. (135) Soud také zohlední dosavadní péči o dítě i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Jedná se ale o kritéria velmi obecná, jejich hodnocení může být často subjektivní. Soud ale musí při rozhodování mít na zřeteli především nejlepší zájem dítěte. Vzhledem k tomu, že rodiče již z titulu nositelů rodičovské odpovědnosti nesou největší díl odpovědnosti za zajištění nejlepšího zájmu a blaha dítěte, soud „se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte“. (136) Soud v těchto intencích motivuje rodiče k dohodě o otázkách týkajících se jejich dítěte, avšak dospějí-li rodiče k dohodě, soud nemá povinnost tuto bez dalšího schválit, pokud dle jeho názoru není v souladu se zájmem dítěte. Zde se projevuje povaha opatrovnického řízení, které je možné zahájit i bez návrhu a jehož cílem je ochrana zájmů nezletilého dítěte, bez ohledu na někdy protichůdné zájmy rodičů nezletilého dítěte. (137)
„Je věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (…), rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že rodiče nejsou schopni se na takovémto uspořádání sami dohodnout.“ (138)
Současně je nutno podotknout, že žádný z modelů péče (výlučná, střídavá, společná) nesmí být nadřazen, stejně tak jako žádný z rodičů nemá přednostní právo na péči o dítě. (139)
Je-li dítě svěřeno do péče jen jednoho z rodičů v režimu výlučné péče, dítě má právo stýkat se s druhým z rodičů v rozsahu, jaký je v zájmu dítěte. (140) Vzhledem k tomu, že toto právo pramení ze zákona, není rozhodnutí o styku povinnou náležitostí rozsudku o úpravě poměrů. Rodiče se mohou na styku dohodnout s ohledem na potřeby rodiny a zájem dítěte. Styk bude soudně upraven na návrh jednoho z rodičů, pouze pokud se rodiče nedohodnou nebo to vyžaduje zájem na výchově dítěte. (141)
Rodičovská povinnost je zákonem vymezena také negativně. Její součástí není vyživovací povinnost. (142) Důvodem tohoto vynětí je skutečnost, že rodičovská odpovědnost se uplatní do věku zletilosti dítěte, zatímco rozsah a trvání vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem závisí na soběstačnosti dětí a jejich schopnosti se samy uživit. Pokud spolu rodiče nežijí, soud rozhodne o vyživovací povinnosti uložením povinnosti hradit výživné tomu z rodičů, který se na potřebách dítěte nepodílí nebo podílí ve snížené míře přímo, tedy osobní formou péče, a to tak aby byl zachován požadavek shodné životní úrovně rodičů a dětí. (143)
Řízení o úpravě práv a povinností rodičů probíhá v samostatném řízení, které časově předchází řízení o rozvodu. Ohledně časové návaznosti existují v literatuře rozdílné názory. Panuje shoda o tom, že rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí rozvádějících se rodičů v právní moci musí existovat k datu vyhlášení rozsudku o rozvodu, nikoliv ke dni podání návrhu na rozvod. (144) Je však otázkou, zda je nutné, aby byl návrh na rozvod podán souběžně s návrhem na zahájení řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí. Tento názor odpovídá i poměrně rozšířené praxi rodinných advokátů. Objevují se ale i úvahy de lege ferenda, že by bylo vhodné zvážit úpravu, že návrh na rozvod manželství by šlo podat až po nabytí právní moci opatrovnického rozsudku. Grygar konstatuje, že se totiž množí případy, kdy v jeden den jsou souběžně podávány na soud jak žaloba na rozvod, tak i návrh na úpravu poměru nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. (145) V praxi to znamená, že soud musí rozvodové řízení přerušit nebo spis pravidelně lhůtovat. Daný postup navíc nevede k rychlejšímu vyřízení rozvodové věci. Podmínění možnosti podání návrhu na rozvod nabytím právní moci opatrovnického rozsudku by dle Grygara bylo výchovné i vůči manželům a třeba by se tím podařilo více manželství zachránit.
S názorem autorka práce nesouhlasí, neboť má za to, že k „psychorozvodu“ dochází na straně rozvádějících se manželů v řízení opatrovnickém, kdy musí organizačně
vyřešit rozdělení společné domácnosti a dohodnout se na budoucím uspořádání poměrů. Po dosažení tohoto stavu je již zpětný krok směrem zpět k zachování manželství psychologicky nepředpokládatelný a prakticky často nerealizovatelný.
Dle názoru autorky práce ale z dikce ustanovení § 906 OZ nelze dovodit povinnost, aby k datu rozhodování opatrovnického soudu již bylo zahájeno řízení rozvodové, neboť formulace „má-li být manželství rozvedeno“ může být potvrzena účastnickou výpovědí rodičů – manželů, kteří svůj záměr ukončit manželství rozvodem potvrdí. Ustanovení přitom záměr rozvodu neohraničuje časově ani procesně, tedy není nutné výkladem rozšiřovat právní úpravu o něco, co tato neobsahuje. Tento názor sdílí i Šínová. (146)
Z oddělenosti řízení i z výše uvedených úvah ohledně souběžnosti či následnosti průběhu opatrovnického a rozvodového řízení vyplývá nutnost také zohlednit případné změny a časové hledisko. Rozvodový soud totiž může rozhodovat, ať již z důvodů na straně účastníků, nebo z důvodu na straně soudu až po uplynutí delší doby od vydání rozsudku o úpravě poměrů dětí. Zákon nestanoví povinnost rozvodového soudu ověřovat správnost obsahu rozhodnutí: „Soud v řízení o rozvod manželství rodičů nezletilých dětí se omezí pouze na zjištění, zda byl naplněn požadavek pravomocné úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti. Vyjdou-li v průběhu rozvodového řízení najevo skutečnosti, jež budou zakládat úvahy o změně poměrů ve věci péče o nezletilé, nic sice nebude bránit rozvodovému soudu, aby dal z úřední povinnosti podnět soudu péče o nezletilé k zahájení (nového) řízení v uvedené věci, avšak sama tato skutečnost bude zpravidla bez vlivu na rozhodování o žalobě o rozvod manželství.“ (147)
2.4 Podmínka specifická: zjištění příčin rozvratu manželství
Základní právní úprava rozvodu je založena na principu existence kvalifikovaného rozvratu. (148, 149) Jakkoliv se toto může zdát jako podmínka výlučná, následující ustanovení § 756 stanoví, že soud zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny. Zachování povinnosti zkoumat příčiny rozvratu manželství může být vnímáno jako historický relikt státní ingerence do rozvodu manželství a manželé neschopní se dohodnout na principu a důsledcích rozvodu jsou tak zákonem nuceni strpět veřejné „praní špinavého prádla.“ (150, 151)
Smysl zjišťování příčin rozvratu manželství není zcela zřejmý a vzhledem k průběhu rozvodového stání i samotnému pojmu příčin rozvratu manželství je možné považovat tuto podmínku za objektivně téměř nesplnitelnou. Soud může při vynaložení přiměřeného úsilí na „praní špinavého prádla“ zjistit pouze původní jevy nespokojenosti manželů a vnější projevy nefunkčnosti, ale rozhodně ne reálné příčiny nesouladu mezi manžely. Jakkoliv můžeme uvést příklady údajných příčin rozvratu manželství, jako je alkoholismus, nevěra nebo domácí násilí, je zřejmé, že i tyto příčiny mohly mít vlastní vnitřní příčiny související manželským soužitím. V době, kdy je manželství spíše než jako ekonomická jednotka přežití vnímáno jako vztah muže a ženy založený na vzájemné náklonosti, pramení opravdové příčiny rozpadu manželství mnohem více z intimních, citových a psychologických pohnutek než z objektivně zjistitelných a měřitelných. Zjištění reálné příčiny vzájemného odcizení manželů náleží více do odbornosti psychologa či rodinného terapeuta než jakéhokoliv právníka, soudce nevyjímaje. (152) Příčiny uváděné v soudních rozhodnutích jsou tak především jakýmsi společensky únosným „nálepkováním“ než reálnou definicí důvodů nefunkčnosti vztahu. Jako příklad za všechny uveďme často zmiňovanou příčinu rozvratu manželství „odcizení se“, která předně vůbec není příčinou, ale důsledkem a skutečně podstatné je, proč se manželé odcizili. Když bychom to přirovnali k automobilu, pak rozvrat manželství je totéž jako „auto je rozbité“ a odcizení se je totéž jako „auto nejede“, ale kde v útrobách automobilu nastala dysfunkčnost z tohoto tvrzení nedovodíme.
Cílem této kritiky není apelovat na hlubší zkoumání reálných příčin rozvratu manželství ze strany soudů. Naopak vzhledem k tomu, že rozvodový soud není, použijeme-li výše uvedený příměr k automobilu, autoservis, kde by byli schopni příčinu odstranit, pak snahy o její zjištění musíme považovat za zcela zbytečnou ingerenci do autonomie rodiny.
Ať již bude soudem zjištěná příčina rozvratu manželství jakákoliv, soud manželství rozvede stejně. Dopady zjištěné příčiny se nachází mimo rozvodové řízení, v oblasti výživného rozvedeného manžela nebo manželky. Zajišťování důkazů v jednom řízení pro účely jiného řízení se ovšem nejeví v souladu s hospodárností soudního řízení ani s právem na spravedlivý proces. Zásah do soukromí rodiny je nepřiměřený potřebnosti daných zjištění. Bude-li v budoucnu řízení o výživné rozvedeného manžela zahájeno, rozhodující soud by si měl v tomto řízení jako předběžnou otázku vyhodnotit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení takového řízení, případně posoudit vzájemnou míru provinění manželů v daném řízení, ne vyjít ze závěrů jiného soudního rozhodnutí. Soud není v souladu s § 135 OSŘ vázán rozhodnutím soudu v jiné věci, s výjimkou rozhodnutí o osobním stavu. Vzhledem k tomu, že zjištěné příčiny nebudou v rozsudku o rozvodu převzaty do výrokové části, ale zůstanou pouze v odůvodnění, nelze je podřadit pod kategorii rozhodnutí o osobním stavu, které by jiný soud zavazovalo.
Vzhledem k tomu, že zjištění příčin rozvratu manželství nemá žádný dopad ani v rozhodnutí o rozvodu, neboť česká pozitivní právní úprava nezná rozvod založený na vině, je zjišťování příčin rozvratu manželství v rozvodovém řízení archaický a nesystémový pozůstatek starších právních úprav.
Z praxe lze konstatovat dva druhy přístupy soudů ke zjišťování příčin. První, autorkou práce osobně preferovaný, neboť nezpůsobuje druhotné trauma otevíráním starých manželských ran na veřejnosti, se omezuje na konstatování, že příčinou rozvratu byla rozdílnost povah a zájmů manželů. Tato „floskule“, jakkoliv je nic neříkající, je schopna spojit jak oba rozvádějící se manžele, tak jejich právní zástupce a zkušený soudce ji převezme jako informaci, že manželé nemají zájem na hlubším zkoumání jejich intimního života. Druhý přístup soudu ke zjišťování příčin rozvratu manželství je detailnější a vede k detailnímu výslechu obou rozvádějících se manželů, kdo, kdy, koho (a s kým) podvedl, jaké měli společné aktivity, čím se jeden či druhý provinil. Vzhledem k tomu, že k takovému výslechu dochází v praxi několik měsíců, někdy přesahujících rok pro rozpadu společné domácnosti, kdy během této doby udělali „rozumní“ manželé vše pro to, aby na staré křivdy v zájmu dětí zapomněly a manželé začali zase fungovat jako rodiče, je situace pro oba často velmi nepříjemná, neboť jsou soudem vyzváni k „vykopání válečné sekyry“ v době, kdy je již zakopána.
Zjišťování příčin se navíc v praxi soudu omezuje právě na zjišťování prostřednictvím výslechu rozvádějících se manželů a je prováděno velmi formálně. Důsledkem takového zjišťování je uvedení do rozsudku o rozvodu ničím nepodložených tvrzení jedné či druhé strany. Pokud se soud rozhodne příčiny rozvratu zjišťovat, měl by tvrzení, která zazněla v rámci výslechu manželů účastníků, ověřit. V opačném případě se může stát, že se v rozsudku o rozvodu ocitne například tvrzení, že manželka byla nevěrná či byla alkoholička (časté tvrzení zhrzených manželů), kterému se sice manželka může bránit popřením takové skutečnosti, ale protože není schopná doložit negativní skutečnost, soud tuto převezme. Zhrzený manžel sice po pár měsících uzná, že jednal pod tíhou bolu z rozvodu, ale v rozsudku takto nepodložené tvrzení již zůstane uvedeno. Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou listinu, jeví se takový průběh a důsledek zjišťování jako nespravedlivý a způsobující zbytečnou a ničím neodčinitelnou újmu.
Z procesního hlediska podléhá zjišťování příčin rozvratu manželství projednací zásadě a soud je oprávněn provést nenavržené důkazy, jen pokud vyplývají z obsahu spisu. „Soud je omezen tvrzeními, která uvádějí účastníci, a není povinen zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Zákon vybízí soud, aby přenášel odpovědnost za zjištění skutkového stavu na účastníky, především pomocí poučení dle § 118a odst. 1, 3 OSŘ. (153)
Definice příčiny rozvratu manželství jakožto právního termínu nebyla dohledána. (154) Jako nejčastější příčiny se dle zprávy Českého statistického úřadu (z roku 2014) objevuje rozdílnost povah a zájmů, následována je nezjištěnými či jinými blíže nespecifikovanými příčinami, alkoholismem a nevěrou. (155) Komplexnost skutečných příčin rozvratu manželství je nicméně vnímána především z hlediska osobních prožitků a postojů. Nejčastěji je tomu tak, že dosavadní manžel přestal být přijatelný, případně je jiný partner atraktivnější a dostupný nebo je odchod od partnera vnímán jako „menší zlo“ než pokračující soužití. (156)
(128) Ustanovení § 755 odst. 3 OZ.
(129) Občanský zákoník: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-457-6.
(130) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §755. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 722.
(131) Občanský zákoník: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-457-6.
(132) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 187.
(133) Je zajímavé poznamenat, že jakkoliv soud rozhoduje pouze o péči a osobním styku, tedy pouze o jednom z aspektů rodičovské odpovědnosti nadpis ustanovení § 906 OZ zní „výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu“, přičemž nadpis ustanovení § 908 OZ., jehož předmětem je stejná úprava v případě, kdy rodiče nebyli sezdáni, již nenese titulek výkon rodičovské odpovědnosti, ale výkon práv a povinností rodičů Důvod k odlišnému pojmosloví nebyl zjištěn. Nadpis ustanovení shledávám jako zavádějící, neboť častou obavou rodičů v rámci řízení o úpravě poměrů je právě ztráta postavení rodiče v důsledku režimu péče, především v případě výlučné péče druhého rodiče.
(134) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář – §880. Beckova edice komentované zákony. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1.
(135) Ustanovení § 907 OZ.
(136) Ustanovení § 906 OZ.
(137) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 1922, sp.zn. R I 302/22.
(138) Nález Ústavního soudu ze dne 20.1.2005, sp. zn. II. ÚS 363/2003.
(139) Rozhodnutí ESLP, Dostál vs. Česká republika, č. 26739/04.
(140) Ustanovení § 888 OZ.
(141) Ustanovení § 891 OZ.
(142) Ustanovení § 859 OZ.
(143) Ustanovení § 919 a 915 OZ.
(144) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Beckova edice komentované zákony. Praha: C.H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1, s. 798.
(145) Tamtéž.
(146) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 721.
(147) Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 ve věcech péče o nezletilé děti v souvislosti s rozhodováním o rozvodu manželství, sp. zn. Cpjn 204/2008.
(148) ŠÍNOVÁ, R. in MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 719: uvádí, že rozvod bez zjišťování příčin rozvratu je zvláštní skutkovou podstatou. Panuje konsensus na jednom typu rozvodu.
(149) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 88.
(150) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 719.
(151) KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8.
(152) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 88.
(153) MACKOVÁ, Alena. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Komentátor. Praha: Leges, 2016. ISBN 978-80-7502-122-9.
(154) Zajímavou sondou do společnosti za minulého režimu je Zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 5. 1966, sp. zn. Pls 4/66, dle které „Soudní praxe považuje za příčiny, které vedou k vážnému rozvráceni manželství ( § 25 zák. o rod.), zejména: nevěru, opilství zlé nakládání, rozdíly povahového založení a zájmů, nezájem o rodinu a druhého manžela, odsouzení pro trestný čin, sexuální neshody, neplodnost, věkový rozdíl mezi manžely, neuvážený vstup do manželství, ideologické nebo majetkové neshody, nedostatek bytu, oddělené bydlení, zásahy rodičů nebo jiných příbuzných do manželství, nadměrnou žárlivost, pohlavní choroby a jiné nemoci. Tento pohled soudní praxe na příčiny, které vedou k vážnému rozvrácení manželství, není pochopitelně zcela spolehlivý a úplný, a to – vedle jiných důvodů (např. hodnocení jediné z více příčin, soustředění pozornosti jen na příčinu, která způsobila dovršení rozvratu vztahů mezi manžely, zatajení skutečné příčiny manžely atp.) – již vzhledem k tomu, že mnohotvárnost a složitost vývoje vztahů mezi manžely je nepostižitelná podobným výčtem. Řada příčin, které vedou k vážnému rozvrácení manželství, má svůj původ v působení dřívější morálky, v působení přežitků a dřívějších představ, které se k manželství ještě vážou více než k jiným společenským vztahům. Ovšem možnosti konfliktů v manželství otevírají také některé zatímní rozpory, které provázejí vývoj naší společnosti v současné etapě (např. trvající obtíže hospodaření s byty, disproporce v kulturním růstu jednotlivých členů společnosti, tedy i manželů, určitá anonymita osobního a rodinného života především v nově vytvářených sídlištních celcích, vysoké životní tempo, které nepůsobí vždy příznivě na vývoj vztahů v manželství a rodině atp.), popř. i některé – ve svém celkovém výsledku reálně pozitivní – rysy naší společnosti (např. demokratizace vztahů mezi manžely v souvislosti s hospodářským osamostatněním ženy a jejím rozsáhlým uplatněním ve společenském životě, ekonomické změny v důsledku zespolečenštění výrobních prostředků a industrializace, značný pokles vlivu náboženského nazírání na manželství apod.).“
(155) Český statistický úřad. [online]. [cit. 2024-02-20]. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/142755456/13006721c10.pdf/4cd744dc-01cf-4c88-a447-2326382c576b?version=1.1
(156) MATOUŠEK, Oldřich. Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3, s. 20.
Okomentovat