Eva Decroix

–

2.5 Podmínky specifické pro rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství

Jakkoliv by se mohlo zdát, že v případě, kdy jsou rozvádějící se manželé jsou schopni a ochotni dohodnout na rozvodu smírně, zákonodárce jim situaci ulehčí, princip českého rodinného práva odmítá přijmout na teoretické bázi rozvod dohodou. Stanoví totiž poměrně zásadní podmínky pro to, aby dohoda mohla být zohledněna, aniž by stát prostřednictvím soudu zkoumal, zda je manželství rozvráceno. Nabízí se otázka, zda není manželství jako instituce reliktem, má-li kromě funkcí rodinných plnit i společenský účel, ze kterého se nejde vyvázat dohodou?

2.5.1 Délka trvání manželství a absentující půlroční manželské soužití

Rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství je možné vyslovit pouze v případě, kdy ke dni podání návrhu na rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu před podáním návrhu déle než šest měsíců nežili. (157) Společné manželské soužití zákonodárce definuje ne ve smyslu žití pod společnou střechou, ale soužití s úmyslem sdílet hodnoty, rodinu, záměry. (158) Definici materiálního „společného žití“ převáží definice subjektivní. Účelem lhůt předcházejících vyslovení rozvodu je obecně snaha zamezit unáhleným rozvodům. (159) I přesto nelze vyloučit, že zákonem nastavené lhůty umožní rozvod manželství, které nikdy neplnilo svůj účel. (160) Současně je nutné poznamenat, že rozvod před uplynutím těchto lhůt není vyloučen, pouze je nutné podstoupit rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Ztížení přístupnosti smírnější varianty rozvodu a současné ponechání široce dostupného rozvodu vyžadujícího ono již zmiňované praní špinavého prádla nepůsobí jako zcela logický postup zákonodárce zohledňující potřeby a zájmy rodiny.

V soudní praxi se navíc zjišťování splnění podmínky doby trvání absence společného soužití omezilo na pouhé prohlášení manželů bez dalšího dokazování. Je-li návrh na rozvod sepsán advokátem, bývá sdělení o tom, že manželé spolu již déle než šest měsíců nežijí, uvedeno v návrhu a soudem blíže nezkoumáno. Pokud se manželé odstěhovali do různých domácností méně než šest měsíců před podáním návrhu na rozvod či společnou domácnost i nadále sdílí, soudu obvykle postačuje prohlášení manželů, že již předtím spolu nežili jako manželé – čímž se většinou myslí, že nesdíleli intimní život. Zřejmě nemožnost ověřit splnění této podmínky a závěr, že shodné prohlášení v tomto směru stačí, vede v soudní praxi k tomu, aby se hlouběji splnění podmínky, co se ostatních aspektů rodinného a manželského soužití týče, nezkoumalo. Podle Hrušákové je podmínkou smluveného rozvodu i důkaz, že spolu manželé déle než šest měsíců nežijí, avšak co se formy důkazu týče, odkazuje také na výslech účastníků. (161) Co se objektivní lhůty délky trvání manželství týče, samostatné dokazování se omezuje na konstatování obsahu oddacího listu.

De lege ferenda poznamenejme, že lhůta požadovaná zákonodárcem neplní svůj účel, tedy zamezení unáhleným rozvodům. Má-li zákonodárce, resp. stát zájem vytvářet prostředí vhodné pro snížení rozvodovosti, bylo by třeba přijmout opatření vedoucí manžele ke zhodnocení situace po podání rozvodu za pomoci terapeuta, rodinného poradce, psychologa, sociálního pracovníka s příslušným vzděláním, pravomocemi a empatií či jakéhokoliv jiného odborníka z pomáhajících profesí, advokáty vyjímaje, neboť jejich předmětem práce (bohužel) není vést klienta k pochopení situace, ale ke splnění jeho požadavků, jakkoliv nesmyslné mohou někdy být. Takovéto úvodní setkání po podání návrhu na rozvod by mělo být pro manžele povinné. Účelem setkání manželů s odborníky z tzv. měkkých profesí (dle profesí právnických – soudce, advokát) by nemělo být a priori hledání smíru mezi manžely vedoucí k odstranění příčin rozvodu, neboť tomuto jsou manželé v okamžiku podání návrhu na rozvod velmi negativně naladěni, avšak i takovýto výstup by mohl být myslitelný vedle dalších případných, které by mohly učinit rozvod obecně méně náročným pro všechny zúčastněné.

2.6 Dohody manželů o budoucím uspořádání

Pokud přijmeme pro rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství označení nesporný rozvod, jakkoliv je právní doktrínou zpochybňován, vycházíme z toho, že termín nesporný neznamená, že se jedná o procesní označení povahy řízení, ale o chápání situace mezi účastníky. Skutečnost, že zákon vyžaduje předložení písemných dohod o úpravě poměrů dětí a úpravě majetkových poměrů a bydlení, odpovídá tomuto požadavku na nespornost a konsenzuálnost řešení souvisejících s rozvodem manželství. Pokud poté část literatury používá pro tento typ rozvodu termín „smluvený“, jedná se především o nepřímý odkaz na smluvní podklad následků rozvodu.“ (162)

Podmínkou pro vyslovení rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství je uzavření a předložení soudu následujících dohod vypořádávajících aspekty porozvodového života: dohody manželů o úpravě poměrů nezletilých dětí schválené soudem a dohody manželů „na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení a popřípadě výživného po rozvodu“. (163) Dohody musí být písemné a podpisy musí být úředně ověřeny.

Úprava poměrů nezletilých dětí předcházející vyslovení rozvodu není podmínka výlučně vlastní tzv. nespornému rozvodu, v tomto případě je ale nutné, aby byly poměry nezletilých dětí upraveny soudem v souladu s vůlí obou rodičů, rozvádějících se manželů. Tento požadavek, aby poměry dětí byly „dohodnuty“, ne stanoveny na základě rozsudku, se zdá jako velmi limitující rozsah tohoto „podtypu“ rozvodu a je otázka, zda účelně. Mohou totiž nastat situace, že rodiče, byť rodiče „bojovali“ sporně o úpravu poměrů, rozsudek akceptují bezkonfliktně a mohou mít zájem na rozvodu bez zjišťování příčin a zamezení další eskalace sporů v rodině. Situace, ve které byl vydán rozsudek, kterým se schvaluje dohoda rodičů o poměrech dětí, a situace, kdy je vydán pravomocný rozsudek o úpravě poměrů dětí, je velice obdobná. Rozhodující je především smíření obou rodičů a jejich akceptace nastaveného režimu, které umožní nekonfliktní průběh porozvodové situace v rodině. Tomuto  nekonfliktnímu průběhu by ovšem umožnění nesporného rozvodu napomohlo, neboť by nebylo nutné znovu „vykopávat válečnou sekeru“ ohledně toho, kdo za to může. Rozšíření možnosti nesporného rozvodu na případy, kdy jsou poměry dětí upraveny rozsudkem, by jistě byla ku prospěchu věci, aniž by tím byl dotčen úmysl zákonodárce učinit rozvod za určitých podmínek snadnější a méně náročný.

Dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí nabývá účinnosti jejím podpisem, co se úpravy poměrů před rozvodem týče, a právní mocí rozsudku, kterým je schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí, co se doby po rozvodu týče. Rozvodový soud nevyžaduje předložení dohody, je-li předložen rozsudek, kterým opatrovnický soud dohodu schválil. Požadavek na písemné ověření podpisu na dohodě se v této konstelaci jeví zbytečným. V praxi je ale pro manžele dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí důležitá, neboť vedle náležitostí, které opatrovnický soud převzal do rozsudku, může dohoda obsahovat i jiná ujednání. Manželé – rodiče nezletilých dětí mohou ujednat některé náležitosti způsobu sdílení nákladů či způsob předávání informací, případně styk během narozenin či nemocí dětí, který není soudně upraven. Rozvodový soud ale obsah dohody o úpravě poměrů nezkoumá ani v případě, že je mu tato předložena, a omezuje se na kontrolu formální platnosti, která se potvrzuje právě rozsudkem opatrovnického soudu. Podstatnými náležitostmi, které „dohodnuty“ být musí, jsou režim péče o dítě po rozvodu a úprava vyživovací povinnosti jednoho či obou rodičů v návaznosti na režim péče.

Aby se mohlo jednat o rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství, stačí, když je dohoda o úpravě majetkových poměrů manželů předložena soudu během soudního jednání. Termín „úprava majetkových poměrů“ je širší než vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání majetkových poměrů mezi manželi může být nejenom vypořádání společného jmění manželů ale i ideálního spoluvlastnictví. Nicméně vypořádání majetku v jiném než společném jmění manželů není nutnou podmínkou takové dohody, neboť např. podílové spoluvlastnictví není rozvodem nijak dotčeno. (164) Účinnost dohody ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu může být stanovena i ve vztahu k jinému majetku než majetku obsaženému ve společném jmění manželů. (165) Pokud manželství následně není rozvedeno, odkládací podmínka nebude splněna a dohoda nenabude účinnosti. (166) Pokud je předmětem vypořádání nemovitý majetek, změna vlastnictví obsažená v dohodě je provedena až vkladem do katastru nemovitostí.

Vzhledem k tomu, že zánik společného jmění manželů je vázán na okamžik ukončení manželství, byla v minulosti rozporována platnost dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené před ukončením manželství. Platnost dohody uzavřené v průběhu trvání manželství, které bylo následně rozvedeno v souladu s § 755 OZ, byla potvrzena judikaturou jako platný projev vůle stran. (167) Správné proto není zamítnutí návrhu na vklad práva ze strany katastrálního úřadu jen proto, že byla dohoda uzavřena během trvání manželství. (168)

Soud nezkoumá detailně obsah dohody a omezuje se na kontrolu formální platnosti dohody. Rozvodový soud ani jinou kontrolu provést nemůže, neboť nemá žádné informace o rozsahu majetku manželů. V praxi tak není vyloučeno, že v nesporných rozvodech může být dohodnuta a soudu předložena dohoda pro jednoho manžela zcela nevyvážená, či dokonce právně nevymahatelná. Jeden z manželů mohl podepsat takovou dohodu pod nátlakem druhého, když často je jednání o budoucí úpravě majetkových poměrů propojeno s jednáním o budoucí úpravě poměrů dětí, a jeden z manželů (často spíše manželka) pod příslibem, že nebude veden spor o děti, přistoupí-li na nevýhodné vypořádání majetku. K podpisu nevýhodné dohody může ale jeden z manželů přistoupit také z důvodu nedostatečné informovanosti, ať již o celkovém majetku nabytém v manželství, nebo o vlastních právech. Dohoda nabývá účinnosti až právní mocí rozsudku o rozvodu manželství a znevýhodněný manžel tak má ještě ve většině případů určitou lhůtu, aby si svůj omyl uvědomil a napravil, a v rámci soudního jednání u rozvodového soudu je tázán, zda s uzavřenou dohodou souhlasí a uzavřel ji svobodně a bez nátlaku. Bez příslušného poučení od soudu o svých právech ale většinou manžel svou vůli uzavřít dohodu daného obsahu potvrdí.

Z praxe lze uvést, že velké obtíže se často pojí s povinností jednoho z manželů „vyvázat“ druhého z uzavřeného hypotečního úvěru na dům. Manželé se dohodnou, že
nemovitost přechází do výlučného vlastnictví jednoho z manželů spolu se souvisejícími závazky vyplývajícími z úvěru uzavřeného manžely za účelem pořízení či rekonstrukce této nemovitosti a zajištěného zástavním právem na dané nemovitosti. Přepis vlastnictví k nemovitosti je v praxi často podmíněn vyplacením vypořádacího podílu manželovi, který nadále nebude vlastníkem. V mezidobí se ovšem může ukázat, že i když manžel, budoucí výlučný vlastník nemovitosti, hradí již nějakou dobu splátky hypotečního úvěru výlučně sám, pro banku není dostatečně solventní, aby byl jediným dlužníkem z daného úvěru. Vzhledem k tomu, že banka není smluvní stranou dohody o vypořádání společného jmění manželů, není jakkoliv vázána splnit dohodu, kterou její dlužníci uzavřeli. Majetek je v takové situaci sice vypořádán, manžel, který není nadále vlastníkem nemovitosti a dle smluvní dohody ani dlužníkem z úvěru, však nadále zůstává ohrožen situací, kdy druhý manžel přestane úvěrové splátky splácet a nemůže si pořídit vlastní bydlení prostřednictvím hypotečního úvěru. Účel zákonodárce omezit vlekoucí se spory o majetek mezi rozvádějícími se manželi není v takovém případě dosažen. V daném případě by nepomohla ani důsledná kontrola ze strany rozvodového soudu.

Předložená dohoda o vypořádání majetku rozvádějících se manželů by měla zahrnovat vypořádání celého majetku obsaženého ve společném jmění manželů. Pokud je dohoda neúplná, soud by měl manžele o tomto nedostatku poučit a vyzvat k doplnění. Pokud ovšem část společného jmění manželů, úmyslně či neúmyslně, zahrnuta nebude, dohoda není neplatná, co se majetku v ní obsaženého týče. (169) Majetek do dohody nezahrnutý, jedná-li se o majetek, který je součástí společného jmění manželů, může být následně vypořádán dohodou či soudem po rozvodu nebo bude vypořádán fikcí dle ustanovení § 741 OZ uplynutím tří let od právní moci rozvodu. Hrušáková tak striktní na požadavek zahrnutí veškerého majetku patřícího do společného jmění manželů do dohody o vypořádání není, i když uvádí, že je to ideální varianta. (170)

Vedle situace, kdy manželé nevypořádají dohodou předloženou rozvodovému soudu veškerý majetek, může nastat i situace, kdy manželé žádný společný majetek nemají, a chtějí-li se rozvést způsobem bez zjišťování příčin rozvratu manželství, bude jejich dohoda obsahovat pouze formální konstatování tohoto stavu. Může se jednat o situaci, kdy společné jmění manželů bylo zúženo soudně či dohodou manželů již v průběhu trvání manželství nebo ze stejných důvodů nikdy nevzniklo. Vzhledem k tomu, že k nespornému rozvodu dochází po uplynutí půlroční doby absence manželského soužití, které může znamenat také vedení oddělených domácností, není tato situace vyloučena a byla v praxi řešena.

Předmětem dohody dle § 757 písm. c) OZ má být také úprava bydlení manželů po rozvodu. Požadavek pramení z potřeby ochránit manžela, který rozvodem ztrácí nebo může ztratit právní titul na bydlení v dosud společné domácnosti, především proto, že není vlastníkem dané nemovitosti nebo jeho právo bydlení je pouze odvozené. (171) Potřeba úpravy otázky bydlení po rozvodu může nastat bez ohledu na skutečnost, že manželé mají ke dni podání návrhu na rozvod oddělené domácnosti. Z praxe lze uvést případ, kdy manžel z pracovních důvodů pobýval v bytě v severních Čechách, kde si následně našel milenku. Rozhodl se podat návrh na rozvod a trval na tom, aby se manželka s dcerou odstěhovaly neprodleně z domu v jeho výlučném vlastnictví, kde původně měla rodina společnou domácnost. Manželka však byla zcela bez prostředků. Manželka proto s prodejem domu a jejím vystěhováním nesouhlasila a uplatnila právní ochranu svého práva bydlení dle § 747 OZ, která byla následně manžely také podepsána v dohodě o majetkovém uspořádání a předložena rozvodovému soudu. V praxi je ovšem běžnější varianta, kdy obě strany prohlásí, že žádné nároky ve vztahu k bydlení neuplatňují a každý má zajištěné vlastní bydlení.

Zákon odkazuje také na případnou dohodu o výživném rozvedeného manžela. Nárok na takové výživné je ovšem podmíněn splněním dalších podmínek a zmínka o výživném je proto v dohodě fakultativní. Absence zmínky v dohodě ale neznamená zánik nároku na výživné rozvedené manželky a nebrání pozdějšímu uplatnění. (172)

(157) Ustanovení § 756 OZ.

(158) Ustanovení § 758 OZ.

(159) HRUŠÁKOVÁ, Milana a KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, c1998. ISBN 80-7239-192-5, s. 123.

(160) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §757. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 742.

(161) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 89.

(162) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 89.

(163) Ustanovení § 757 odst. 1 písm. c) OZ.

(164) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §757. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 744.

(165) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.4. 2008, sp.zn. 22 Cdo 1009/2006.

(166) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.04.2008 sp.zn. 1295/2007.

(167) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2005, sp.zn. 30 Cdo 135/2004.

(168) Rozhodnutá Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 30 Ca 149/2002

(169) MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář – §757. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 745.

(170) KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8, s. 458.

(171) Ustanovení § 744 OZ.

(172) Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 19/2007.

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK