Eva Decroix
–
5.4 Opatrovnická dohoda s povinným právním zastoupením
Zaručit kvalitu dohod uzavíraných bez intervence soudu by mohl povinný vstup advokátů do procesu uzavírání dohody. Aby bylo současně zaručeno rovnoprávné postavení obou manželů, bylo by ovšem navíc nutné, aby každý měl advokáta svého. Společný advokát by mohl mít velmi obtížnou situaci při zachování téměř nemožné loajality vůči oběma manželům při hledání řešení a formulace společné dohody.
Řešení spočívající v povinné kontrasignaci dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí advokáty účastníků je v českém právním systému dle mého povědomí poměrně nestandardní řešení. Právo zná pouze advokátský proces nebo advokátní přímus, který je ale definován jako povinné právní zastoupení v soudním řízení. Ačkoliv v rakousko-uherském právu se jednalo o institut, který byl běžnou součástí procesního práva, tento byl v rámci právního řádu minulého režimu zcela zrušen. Navrácen byl do právního řádu jen v trestním řízení a ve velmi omezených případech v řízení civilním před Nejvyšším soudem a dále v řízení před Ústavním soudem. Diskuze o rozšíření advokátního přímusu je vnímána veřejností negativně, někdy i odbornou veřejností. (422) V jeho prospěch je předkládán především argument, že ve složitém právním systému advokátní přímus umožňuje vyrovnat šance na úspěch nerovných stran. Aby ovšem tato rovnost byla zachována, musí být advokátní přímus doplněn efektivním systémem bezplatné právní pomoci. Právě náklady na právní zastoupení jsou předmětem největší kritiky a překážkou v zavedení tohoto institutu.
Stejně i v našem případě, ačkoliv by s ohledem na chybějící soudní řízení bylo obtížné hovořit o advokátním přímusu a vhodnější definice by se asi omezila na povinné právní zastoupení, i zde by nově vzniklé náklady na dvojí právní zastoupení v rámci jedné (byť rozvádějící se) rodiny mohly představovat zásadní překážku pro zavedení tohoto principu.
Přítomnost advokáta, odborníka na rodinné právo by každopádně mohla během procesu uzavírání dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte umožnit každému z rodičů přístup k odborné konzultaci a umožnit, aby výsledná dohoda nebyla založena na emotivním dojmu z aktuálně prožívané situace, ale na odborně a důkladně sesbíraných faktech. Byla-li by na dohodu kladena větší náročnost, co se týče jejích formálních i obsahových náležitostí, osobně bych se přimlouvala, aby dohoda suplující soudní rozsudek byla opatřena povinně alespoň listinami o příjmové a majetkové situaci rodičů. Přítomnost advokátů ve smluvním procesu by umožnila tento proces řádně dotáhnout do konce i po formální stránce.
Advokát je také schopen svému klientovi nedoporučit uzavření dohody, ačkoliv je na klienta vyvíjen tlak, aby tak učinil. Právě skutečnost, že ve znění předložené novely by dohody byly uzavírány tzv. za zavřenými dveřmi v rozjitřených domácnostech bez možnosti vstupu nějakého odborníka, který by zamezil uzavření dohod z nátlaku, je jedním ze slabých míst této novely, jehož negativní dopady se neprojeví hned, ale s určitým časovým odstupem a bude obtížné je sanovat.
Důvodnou námitkou proti takovémuto řešení je již zmiňovaný finanční aspekt zvyšující nákladnost rozvodového procesu. Ta totiž může být i začátkem a koncem takovéto úpravy, neboť její efekt může mít demotivační účinky a strany, než aby za cenu dvojího právního zastoupení získaly nepravomocnou a přímo nevykonatelnou dohodu, se raději obrátí na soud.
Lze akceptovat i námitku koncepční, neboť se státní kontrola vykonávaná prostřednictvím soudu přenáší do soukromé sféry – ze soudu na advokátky. Zda se jedná o jev pozitivní či negativní, bude záležet na úhlu pohledu.
A konečně může zaznít i námitka, že záměrem takového povinného zastoupení není snaha o zajištění kvalitní dohody, a tedy i stabilního porozvodového uspořádání, ale zajištění stabilní práce advokátům. Tato námitka ovšem nepatří do vod právních, ale bulvárních. Spíše opak by mohl být pravdou – ačkoliv jsou totiž celkové počty advokátů stále vyšší, počet advokátů zabývajících se rodinným právem by také nemusel být schopen v první vlně zvládnout nápad těchto povinných právních zastoupení.
I přes výše uvedené námitky považuji možnost povinného právního zastoupení v rodinných věcech, které by měly být řešeny bez intervence soudu, za zajímavý koncept a pole k dalším úvahám, a dokonce se domnívám, že se jedná o právní úpravu budoucnosti umožňující jak individuální přístup, tak mnohem větší šetrnost k soukromí účastníků. Tento přístup umožní také uvolnit ruce soudům pro náročnější případy, které nemohou být řešeny bez soudní autority, a dostát tak výše zmiňovanému výroku o tom, že soud má soudit, ne schvalovat.
Kritická námitka vůči opatrovnickým dohodám uzavíraným bez intervence soudu, kterou jsem přednesla výše, však zůstává platná i po doplnění povinného právního zastoupení pro zavření těchto dohod. Ani přítomnost advokátů každého z rodičů totiž nevytváří prostor pro participační právo dítěte.
5.5 Rozvod bez soudce
V rámci hledání nových právních technologií, které by pomohly zmodernizovat rozvodový proces, nelze přejít vedle zrušení opatrovnického řízení také jeho alternativu spočívající ve zrušení rozvodového řízení. Tedy rozvod bez soudce. Provokativně lze glosovat, že pokud manželství začalo bez soudu na radnici, možná by stejně tak mohlo i skončit. Před jakoukoliv provokací ale považuji za nutné a vhodné se zastavit znovu nad tím, jaký účel by měla splňovat nová rozvodová legislativa. Pokud použiji jednoduchý příměr, jiný prostředek nebo dílek bude hledat vývojové oddělení automobilového průmyslu, pokud je záměrem, aby auto jezdilo rychleji, a jiný, pokud má být automobil bezpečnější. Zlepšení jednoho nesmí být na úkor druhého. S rozvodovým řízením je to velmi obdobné. Také je to jakýsi prostředek pro překlenutí ze stavu ženatý/vdaná do stavu svobodný/svobodná a také mají všichni jeho účastníci většinově zájem, aby bylo vše rychlé, ale přejí si, aby to dopadlo dobře, tedy aby bylo vše bezpečné.
Požadavek rychlosti se vztahuje ponejvíce na průběh soudního řízení. Požadavek bezpečnosti se vztahuje především na obsah dohod týkajících se majetku a dětí. Požadavek bezpečnosti či toho, aby vše dobře dopadlo, se nevztahuje k samotnému rozsudku a verdiktu o rozvodu. Jaký je tedy poté úkol rozvodového soudu? Soud příslušný k rozhodování o rozvodu musí před vydáním rozhodnutí ověřit, že manželství je trvale a nenapravitelně rozvráceno. Toto je základní hmotněprávní podmínka vynesení rozsudku o rozvodu. Následně v závislosti na tom, zda rozvádějící manželé mají či nemají jednotný názor na úpravu poměrů dětí a na rozdělení majetku a o těchto bodech uzavřeli dohody s ověřenými podpisy, nebo na tyto otázky mají názor rozdílný, soud buď zjišťuje, nebo nezjišťuje, z jakých příčin k rozvratu došlo. Pokud se rodiče shodnou na dalších bodech, příčiny, proč se chtějí rozvést, nejsou důležité, vychází se z toho, že se na nich rozvádějící manželé shodnou, tedy je soud nezjišťuje. Pokud se manželé neshodnou na dětech či majetku, tak jakkoliv je z jejich vyhrocených postojů často více než nabíledni, že příčinou rozvratu je minimálně každý z nich, soud musí příčiny dokazováním zjišťovat. Opět se činí paralela, dle které má platit, že pokud se rozvádějící manželé neshodli na otázkách souvisejících s rozvodem, neshodnou se ani na principu rozvodu. Tato paralela je minimálně v tomto druhém, „sporném případě“ chybná a dovolím si tvrdit, že historicky přežitá. Neexistuje žádný objektivní důvod, proč by měl soud po příčinách rozvratu pátrat. Zjišťování příčin rozvratu manželství působí v rukách neznalého soudce nebo horlivého advokáta doslova „mnoho povyku pro nic“. Zjištěné příčiny neslouží žádnému dalšímu právnímu účelu. Náš právní řád nezná samostatný druh rozvodu – rozvod z důvodu výlučné chyby jednoho z manželů. Samozřejmě existuje tzv. tvrdostní klauzule, kdy se přihlíží k tomu, že jeden z manželů výlučně rozvrat manželství nezapříčinil. Tento specifický případ je ovšem možné řešit samostatným a procesně odlišně upraveným dokazováním. A jednoznačně jej lze odlišit od případu, kdy oba manželé s rozvodem souhlasí. Dle mého názoru by bylo vhodné optiku rozvodového řízení posunout tak, aby souhlasné tvrzení obou rozvádějících se manželů, že souhlasí s rozvodem jejich rozvráceného manželství, bylo dostatečnou hmotněprávní podmínkou (ne důvod) pro vyslovení rozvodu. V okamžiku vstupu do manželství je rozhodující shodná a společná vůle manželů a některé další formální náležitosti, v okamžiku rozvodu by tomu mohlo být stejně tak.
V případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství, tedy v případě tzv. nesporného rozvodu, se rozsah činnosti soudu omezuje na konstatování dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí schválenou soudem a ověření formálních náležitostí dohody o vypořádání společného jmění manželů. Jedná se o ověření opravdu čistě formální, neboť soud nemá žádnou možnost ověřit, zda práva manželů na spravedlivé vypořádání společného jmění byla respektována. Vzhledem k velmi omezené náplni dokazování je soudní jednání v praxi omezeno také, a to především časově na maximálně pět až osm minut. Manželé mají ale povinnost dostavit se na tuto „slávu“ osobně. Rozsudek je jim doručen následně za dalších třicet dní.
Pro zachování soudní pravomoci k vyslovení rozvodu hovoří předně určitá historická konzervativnost. Rozvod je zásadní změnou statusového stavu, která s ohledem na její důsledky odpovídá pravomoci soudu, který je občanským zákoníkem a nad ním i Ústavou pověřen k ochraně práv a svobod fyzických osob. Rozvodové řízení svou přirozenou těžkopádností (vyřčeno bez negativní konotace) zabraňuje unáhleným rozhodnutím nebo jim alespoň dává váhu těch méně unáhlených. Je to právě tento konzervativní a v určitém ohledu těžkopádný charakter rozvodového řízení, který ač vítán jedněmi, může být rozporu s požadavky dnešní liberálnější společnosti. Pokud neexistuje žádný společenský úzus ani povinnost, aby do manželství museli lidé vstoupit a vstupují do něj dobrovolně, proč z něj nemohou také dobrovolně a lehce vystoupit? Není nakonec možnost zjednodušeného „odchodu“ z manželství tou nejlepší motivací pro zvýšení počtu manželství?
Vedle diskuze o potřebnosti soudního řízení o rozvodu je ovšem také nutné si říci, čím by bylo takové řízení nahrazeno a za jakých podmínek. Je možné diskutovat o možnosti registrace definovaných veřejných listin s pevně daným, zákonem definovaným obsahem do veřejného rejstříku a přenesené pravomoci soudu na notáře, podobně jako v případě soudních komisařů v právu dědickém. Rozhodně by však nebylo myslitelné takto nahradit veškerá soudní rozvodová řízení, ale pouze otevřít tuto mimosoudní možnost pro případy, ve kterých je možné sloučit požadavek na bezpečnost – tedy ochranu účastníků a rychlost procesu. Přičemž dle mého názoru se může jednat o dvě skutkové podstaty, které mohou nastat, a v případě správného uchopení zákonodárcem připadat v úvahu pro řešení formou rozvodu bez soudce. Na straně jedné manželství bezdětná. V těchto případech by registrace společné prokazatelné vůle rozvést se a registrace dohody o vypořádání společného majetku mohly umožnit rychlejší a pružnější proces a odbřemenění soudů, aniž by tím zásadním způsobem byl dotčen něčí podstatný zájem. Na straně druhé je možné si představit přenesení dnešního tzv. nesporného rozvodu. Pokud bude k registraci předložen pravomocný rozsudek schvalující dohodu rodičů o úpravě poměrů nezletilého dítěte a dohoda o vypořádání společného jmění, i zde by mohl připadat v úvahu rozvod bez dalšího soudního řízení, neboť zájmy dítěte byly ošetřeny v řízení opatrovnickém. V tomto případě je ovšem nutno podotknout, že pozitivní právo definuje jako překážku rozvodu za určitých okolností také zájem dítěte, tento by v takto nastaveném procesu rozvodu bez soudu nemohl být zjištěn. Bylo by proto ke zvážení, zda zjištění případné překážky na straně zájmu dítěte s rozvodem rodičů by nebylo možné zjistit již v řízení opatrovnickém, ostatně k tomu i lépe přizpůsobeném.
Třetí skutkovou podstatou, která z hlediska rozvodu bez soudce může nastat, je registrace společné vůle manželů rozvést se na základě předložené dohody manželů o vypořádání společného jmění manželů a dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte. Osobně tuto variantu nepovažuji za vhodnou ani možnou, neboť neguje veškeré i elementární pojistky na ochranu dítěte v rozvodovém procesu. Námitky na absentující prostor pro realizaci participačního práva dítěte uvedená výše k návrhu novely rušící soudní přezkum opatrovnické dohody platí bez výjimky i na tuto rozšířenu variantu tzv. notářského rozvodu. Jedná se ale samozřejmě pouze o míru konzervatismu, kterou každý právník v tomto ohledu vnímá subjektivně.
Současně je možné si i v této poslední, rozšířené variantě tzv. notářského rozvodu představit první mechanismus umožňující vyjádření dítěte. Francouzský notářský rozvod, do kterého je nezletilé dítě zapojeno svým písemným vyjádřením, které může obsahovat požadavek na výslech u soudu, může být inspirací či návodem. Jako ne zcela vyloučenou variantu si lze představit také výslech nezletilého notářem. Notář jako soudní komisař v dědickém právu provádí dokazování. Notáři mají také zcela nezpochybnitelnou zkušenost v rodinných majetkových věcech. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by notáři pro svěření výkonu takové pravomoci neměli nějaký historický nebo logický základ. V rámci funkce soudního komisaře notáři také vykonávají soudní pravomoci. Na straně druhé je, stejně jako u jiných než opatrovnických soudů, nutné konstatovat, že práce s nezletilými dětmi by na notářskou komoru kladla poměrně vysoké nároky na proškolení notářů. Vzhlede k povaze takového výslechu a možným skutečnostem, které z něj vyplynou by navíc přenesení takové agendy znamenalo přenesení nejen agendy související s rozvody, ale zcela zásadní části justiční pravomoci v oblasti péče o nezletilé. Z hlediska systémového se takový krok rozhodně nejeví jako žádoucí, ale ani potřebný. Výslech nezletilého soudem považuji za výsostnou justiční agendu, u níž se jeví přenos na jinou instituci obrazně řečeno jako otevření Pandořiny schránky. Třecích plocha oblastí, které by bylo nutné vyjasnit, je tolik, že nelze vyloučit, že způsobené problémy a negativní aspekty takto přenesené pravomoci by převýšily eventuální výhody, spíše je lze s vysokou pravděpodobností předpokládat. Současně je nutné poznamenat, že notáři, jakkoliv aktivní v podpoře veřejné diskuze o notářských rozvodech, se ústy svého předsedy Radima Neubauera vyjadřovali jednoznačně pro tzv. notářský rozvod v té variantě, která by znamenala pouze registraci listin v tzv. nesporných rozvodech. (423) Lze tedy konstatovat, že úvahy o tzv. rozšířené variantě notářského rozvodu nejsou nyní ani v odborné veřejnosti v takovém stadiu, které by nasvědčovalo společenskou poptávku po takto razantní změně.
Vzhledem k tomu, že manželství, jeho definice i způsob jeho ukončení jsou otázkou nejen právní ale také sociologickou, jeho změny jak na úrovni právní, tak společenské musí jít ruku v ruce. Současně je ale manželství jako statusový vztah a právní instituce, která je morálně spojena s pojmem rodiny, součástí veřejného pořádku.
5.6 Sloučení opatrovnického řízení a řízení o rozvodu
Hospodárnost řízení i požadavek na rychlejší a smírnější vyřešení věcí vedou vedle hledání řešení spočívajících v omezení určitých soudních řízení také k úvaze o reorganizaci stávajících soudních řízní tak, aby lépe splňovala vyřčené požadavky. Spojení základních soudních řízení vedených během tzv. rozvodového procesu je jednou z těchto možných technik.
Pozitivní právo spojení opatrovnického a rozvodového řízení neumožňuje. Ačkoli se jedná o řízení, která spolu skutkově nepochybně souvisí a týkají se týchž účastníků, překážkou ke spojení může být soudní příslušnost, ale také specifika vyplývající ze zákona o zvláštních řízeních soudních pro každé z těchto řízení.
De lege ferenda je ovšem takové spojení v případech tzv. nesporných rozvodů představitelné. Opatrovnický soud, ať již schvalující dohodu rodičů, nebo vyslovující rozsudek o úpravě poměrů nezletilých dětí, by mohl být také příslušný k vyslovení rozvodu, bude-li mu předložena dohoda o vypořádání společného jmění manželů a doložena společná vůle manželů se rozvést.
Sloučením řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu a řízení o rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství by zcela objektivně byl naplněn požadavek rozvádějících se a dohody schopných manželů na rychlejší řešení. Poměrně rychlá návaznost, v tomto případě téměř jednota okamžiků, kdy nabyde právní moc rozsudek o úpravě poměrů nezletilých dětí a rozsudek o rozvodu, řeší velké množství dnes nevyřešených prakticko-právních otázek. Právní jistota, a především stabilita porozvodových vztahů je tímto posílena, neboť se ruší meziobdobí, ve kterém spolu manželé a rodiče již nebydlí, ale přesto jsou vázáni společně a nerozdílně ze všech práv a povinností, neboť společné jmění nemůže být do data právní moci rozsudku o rozvodu zrušeno a vypořádáno. V tomto období tak vznikají nejednoduché problémy související s úhradou společných hypoték na rodinné bydlení nebo možností jednoho z rozvádějících se manželů pořídit si bydlení nové na hypotéku.
Společné vyslovení rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí a rozvodu nezpůsobuje snížení ochrany ani nejlepšího zájmu dítěte, ani nepůsobí rozpaky ve vztahu k veřejnému pořádku a systematice statusového práva. Jakkoliv historické rozdělení obou řízení bylo krokem správným, se kterým tímto svým návrhem nikterak nepolemizuji, domnívám se, že v úzké a specifické skupině manželů schopných dohodnout se jak na úpravě poměrů nezletilých dětí, tak na otázkách vypořádání společného jmění manželů, není k samostatnému řízení o rozvod legitimní důvod, resp. de lege ferenda nevidím objektivní překážku umožňující toto řešení.
Důvodem byla snaha postavit nejlepší zájem dítěte do centra pozornosti samostatného řízení. Domnívám se však, že pokud by vyslovení rozvodu v opatrovnickém řízení bylo omezeno pouze na případy, ve kterých se rodiče dohodnou na úpravě poměrů a předloží dohodu o vypořádání společného jmění manželů, je nejlepší zájem dítěte i nadále předním hlediskem opatrovnického řízení. A možnost rychlejšího vyřešení celého procesu může být motivací pro rodiče v hledání smírných řešení.
V tzv. nesporných rozvodech neboli rozvodech bez zjišťování příčin rozvratu manželství je předmět soudního řízení o rozvodu, stejně tak jako soudní jednání konané v jeho průběhu, více méně vyprázdněné podstaty. Manželé, ať již společným návrhem, nebo návrhem, ke kterému se druhý připojí, stejně tak jako uzavřením dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí a uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, dávají poměrně jednoznačně najevo svou vůli.
(422) VÁLOVÁ, Irena. Advokátní přímus je zvrácenost, příkaz brát si advokáta upírá občanům právo obstarat si své věci, píší lidé, 2018, Česká Justice. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2018/07/advokatni-primus-zvracenost-prikaz-brat-si-advokata-upira-obcanum-pravo-obstarat-si-sve-veci-pisi-lide/
(423) Rozhovor Radima Neubauera pro zprávy.idnes ze dne 12. 8. 2022. Nesoudí se, přesto k soudu musí. Soudy zatěžují i dohodnuté rozvody. [online] [cit.-2024-02-19]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/finance/financni-radce/notar-rozvod-soud-majetek-smlouva-dohoda.A220809_121426_viteze_daja
Okomentovat