Eva Decroix
–
5.7 Možnosti a limity autonomie vůle manželů v oblasti rozvodu
5.7.1 Možnosti smluvní autonomie rozvádějících se manželů
Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že ačkoliv rozvádějící se manželé nejsou schopni shodnout se na společném budoucím životě a rozhodli se proto každý jít dál svou vlastní cestou, snahou všech účastníků řízení vztahujících se k rozvodu, zde myšleno v širším smyslu všechna řízení, která jsou k dosažení platného ukončení manželství nutná, je motivovat a vést rozvádějící se manžele ke klidnému a nespornému průběhu těchto řízení. Požadavek a doporučení, aby řešení otázek vedoucích k ukončení manželství probíhalo pokud možno nesporně, je v literatuře nejčastěji motivován vůlí snížit psychickou a emoční zátěž, která z konfliktního rozvodu rodičů vyplývá pro děti narozené z manželství. Snaha učinit otázky související s ukončením manželství pokud možno nespornými ale taktéž vyplývá ze specifika těchto řízení, ve kterých se rozhoduje o otázkách intimně vlastních každé rodině. Jakkoliv je dnes svět uniformován spotřební společností, každá rodina zůstává výjimečným a zcela svébytným celkem s vlastními nepsanými pravidly a sdílenými hodnotami a jakékoliv rozhodování „zvenčí“ o jejím fungování se jeví jako velmi delikátní. Soudci věnující se opatrovnickým kauzám, stejně jako rodinní advokáti, ví dobře, jak je někdy obtížné rozhodnout nebo správně poradit rozvádějícím manželům, jak naložit s jejich rodinným životem, když se tento ocitne na křižovatce.
Nemá-li být něco sporné, musí to být alespoň akceptované nebo ve vyšším stupni souladu to musí být dohodnuté mezi hlavními účastníky. Obrazně řečeno, nemá-li být válka, musí být mír nebo alespoň příměří. Příměří se v rozvodových otázkách podobá dohodě nebo alespoň tichému paktu o neútočení zavřenému mezi manželi. Otázka, která se ovšem pokládá, je, co má, může či musí být předmětem této dohody a co vše musí rozvádějící se manželé řešit a vyřešit, aby válka nevypukla. Mohou se manželé dohodnout na čemkoliv a jakkoliv? Existují nějaké limity, co do obsahu dohody? A jaké má účinky dohoda uzavřená mezi manžely? Pokud manželství vzniká na základě „mutus consensus“, může manželství končit na základě „mutus disensus“? (424)
Otázky, které řeší rozvádějící se manželé, lze rozdělit na dvě skupiny podle předmětu, který řeší. Na jedné straně se jedná o otázku statusovou, tedy týkající se samotného právního ukončení manželství. Na straně druhé je však zřejmé, že byť samotnému uzavření manželství v dnešní sekularizované a od tradic osvobozené společnosti nemusí předcházet vůbec nic, kromě několika matrikových formalit, ukončení manželství inherentně přináší nutnost vyřešení mnoha dalších aspektů. Evidentně se jedná o děti, neboť manželství je stále vnímáno jako svazek ženy a muže, v němž jsou tito povinni nejenom vzájemnou úctou, ale také se předpokládá, že společně budou vytvářet zdravé rodinné prostředí a budou společně pečovat o děti. Rozvádějící se manželé a rodiče budou řešit otázku další péče o děti, její rozdělení a vyřešení finančních aspektů souvisejících s péčí o děti. Rozvádějící se manželé ale také řeší otázky majetkové, i když za dobu trvání společného života činili právní úkony jménem společného majetkového společenství společného jmění manželů, které s ukončením manželství zanikne. Je nutné definovat podmínky vypořádání, ale také následného užívání některých věcí, a to včetně společného obydlí nebo vybavení společné domácnosti.
Dohoda manželů o ukončení manželství předchází v mnoha případech samotnému podání návrhu na rozvod. Přesto dohoda o rozvodu ve smyslu smlouvy, tak jak ji chápe občanské a smluvní právo, je v pozitivním právu sporná v Čechách i ve Francii. Ačkoliv francouzské právo zná institut mimosoudního nesporného rozvodu, jehož podkladem je dohoda manželů, dle právní doktríny se nejedná o smlouvu. Casey uvádí, že jakkoliv se zákonodárce snažil vytvořit dojem, že mimosoudní rozvod je založen na smluvním základu, nic takového se nestalo. (425) Jedná se dle něj spíše o „nesporné řízení o šesti rukách“, čímž autor odkazuje na skutečnost, že dohoda o rozvodu je vytvářena dvěma advokáty a posvěcena notářem. Casey říká, že zákonodárce mimosoudním rozvodem nevytvořil „smlouvu o rozvodu“, ale jakýsi druh nesporného řízení rozvodu. (426)
I přes názor doktríny je ovšem skutečností, že zákon ve věci mimosoudního rozvodu používá termín „convention“, tedy v překladu konvence neboli dohoda. Jedná se však o dohodu, u níž zákon upravuje nejenom obsah (viz článek L 229–3), ale také způsob určení obsahu, a to včetně definice aktérů, kteří u určování obsahu musí být, dále také způsob nabytí účinnosti. Jakkoliv je ale proces zpracování natolik detailně upraven, že v mnoha ohledech připomíná proces, jedná se stále o proces smluvní a kontraktualizace rozvodového práva je ve francouzském právu nesporná. Po splnění zákonných podmínek je to totiž shodná vůle manželů vyjádřená v dohodě, která povede ke zrušení manželského stavu. Rozhodujícím elementem vedoucím ke změně statusového stavu je zde totiž výslovný souhlas obou manželů s rozvodem a jeho následky. Rolí advokátů je především dohlížet na to, aby souhlas každého z manželů byl úplný a svobodný. Role notáře se omezuje na formální kontrolu a provedení zápisu do knih.
V českém právním systému nemá vůle manželů rozvést se sama o sobě vliv na osobní stav manželů, a to bez ohledu na skutečnost, v jakém je vyjádřena dokumentu. Manželé nemohou uzavřít o změně osobního stavu dohodu, a dokonce ani smír. Toto připomíná rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2006, dle kterého „právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony“. (427) Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 81 OSŘ), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 80 OSŘ), c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (uvedených zejména v § 37 až 39 OZ) neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci), b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. (428)
Otázky osobního statutu jsou českým zákonem kogentně vyloučeny z dispozitivní sféry vůle manželů. Manželé mohou vyjádřit společnou vůli rozvést se, však tato je pouze informací pro soud a jednou z procesních podmínek, za jakých může soud rozhodovat o tzv. nesporném rozvodu. Rozvod ovšem vyslovuje soud, nezakládá jej vůle manželů. Konstatujeme zde disparitu v nahlížení na vůli manželů při uzavření manželství, kde vyslovením ano a podepsáním příslušných listin před matrikovým nebo církevním úředníkem dochází k uzavření sňatku, a velmi omezenou možností manželů stejnou vůlí dosáhnout rozvodu. Historicky je tato disparita vysvětlitelná skutečností, že rozvod byl výjimka z pravidla, kdy manželství bylo uzavíráno na celý život a bylo nerozlučitelné. Soudní proceduru rozvodu tak lze vnímat jako potřebu státu dohlédnout na nestandardní a normálu se vymykající situaci rozpadu manželství. Je otázkou, do jaké míry je tato „kontrola“ ospravedlnitelná a nutná v aktuálních společenských poměrech. Je nutný dohled státu nad vůlí manželů ukončit manželství v situaci, kdy stát a obecně společnost zcela ztratily kontrolu nad vůlí partnerů do manželství vstoupit a téměř polovina dětí se rodí mimo manželství? Tento dohled je pochopitelný s ohledem na další zájmy související s rozvodem, jako jsou otázky výchovy dětí a otázky majetkové, avšak jsou-li tyto otázky vyřešeny, lze konstatovat, že v praxi se soudní dohled v rozvodových otázkách omezuje na formální výslech manželů, zda s rozvodem souhlasí, a i pokud jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí, soud sám z moci úřední nezkoumá, zda existují důvody, které by mohly rozvodu zabránit (zde především zájem manžela), pokud tuto námitku nevysloví sám manžel bránící se rozvodu. Soud tak rozvod vyslovuje po pouhém několika minutovém jednání, v rámci kterého většinu času výslechu každého z manželů zabere zkoumání statistických otázek ohledně vzdělání každého z manželů a po formální kontrole obsahu spisu. Nutnost osobní přítomnosti každého z manželů na tomto soudním jednání a u některých soudů dlouhé předvolací lhůty však k harmonickému průběhu procesu rozvodu nepřispívají.
Vůle manželů a kontrola ze strany státu se opětovně protínají také v oblasti dohod týkajících se poměrů dětí. Úroveň protínání však není zcela obdobná, neboť ve věci dětí je právo rodičů na uzavření dohody v tomto směru jednoznačně uznáváno jak francouzskou, tak českou legislativou a toto právo je navíc podporováno k co nejširšímu využití s ohledem na prizma nejlepšího zájmu dítěte, o němž se předpokládá, že rodiče jej znají nejlépe a budou jej respektovat. Vzhledem ke zranitelnosti a právní bezmocnosti předmětu těchto dohod, tedy dítěte, můžeme-li jej obrazně nazvat předmětem dohody, si však společnost a jejím prostřednictvím stát ponechávají právo kontroly. Vůle manželů a rodičů je tak respektována, ale omezena. Omezením a hranicí vůle manželů je právě již zmíněný nejlepší zájem dítěte, a pokud dohoda bude shledána s tímto v rozporu, nebude soudem schválena. Zde je zajímavé, že od narození dítěte až do okamžiku rozvodu jsou rodiče-manželé ve věci poměrů dětí téměř neomezeni a podléhají kontrole ze strany společnosti pouze v případě, že překročí určité hranice akceptovatelnosti. Otázka každodenního respektování nejlepšího zájmu dítěte během trvání rodinného a manželského života není kontrolována, společnost respektuje rodičovskou autoritu a jaksi tacitně předpokládá, že rodiče jednají v zájmu dítěte. Jakkoliv ale rozvádějící manželé mohli být po celou dobu života dítěte příkladnými rodiči, o jejichž péči a zájmu o dítě nebyl důvod pochybovat, v okamžiku, kdy se jejich partnerské problémy dostanou do situace rozvodového řízení, stávají se tito rodiče automaticky subjekty kontroly ze strany státu a jsou nuceni odůvodňovat svá rozhodnutí ve věci dětí. V českém řízení jsou děti dokonce zastoupeni kolizním opatrovníkem, neboť se má automaticky za to, že zájmy dětí se dostávají do konfliktu se zájmy svých rozvádějících rodičů. Kolizní opatrovník je přitom jmenován bez ohledu na skutečnost, zda se rodiče na poměrech dětí před rozvodem a po rozvodu jsou schopni dohodnout nebo v těchto otázkách mezi rodiči panuje spor. Francouzské procesní právo konflikt zájmů mezi rodiči a dětmi nevnímá jako automatickou situaci a kolizní opatrovník tak není účastníkem řízení. Francouzské právo však dává důraz na právo dítěte být zastoupeno advokátem, kterého dítěti může jmenovat i soud.
Oba právní systémy však obdobně vyžadují „soudní homologaci“ dohody rodičů o poměrech dětí, a to ve všech typech rozvodů, s výjimkou rozvodu nesporného mimosoudního ve Francii. Právě chybějící kontrola ze strany soudu na dodržování zájmů dětí rozvádějícími se manžely byla předmětem největší kritiky v rámci celé reformy rozvodu ve Francii. Soudce však z rozvodového řízení nezmizel plně, jeho vstup do řízení je však nově podmíněn přáním dítěte, které vyjádří písemně žádost být slyšeno soudcem. Je otázkou, zda tento přenos odpovědnosti za průběh řízení na nejslabší stranu celého rozvodového řízení je vhodný a zda není nebezpečné činit dítě příliš odpovědné (429). Dítě by mělo mít právo nemuset se vyjádřit ani ve prospěch jednoho z rodičů a zůstat tak, jak dlouho je to jen možné, pod ochranou odpovědnosti svých rodičů. Ostatně ani vstup soudce do řízení, ať již automatický v rámci českého rozvodového řízení, nebo podmíněný přáním dítěte v rámci nesporného francouzského rozvodového řízení, nezbavuje rodiče odpovědnosti, když soudní homologace se omezuje na řešení základních otázek v životě dítěte. Dle § 757 občanského zákoníku je podmínkou pro nesporný rozvod pouze soudem schválená dohoda o poměrech dětí. Soudce tak schvaluje a ověřuje pouze otázky formy péče o dítě a výši výživného rodičů. Rozvodová situace a porozvodová péče o dítě však vyžaduje, aby se rodiče dohodli na velkém množství dalších bodů, ať již se jedná o způsob vzájemné komunikace, styk s novými partnery, předávání věcí, či volbu vzdělání a volnočasových aktivit dětí. Uzavření písemné dohody mezi rodiči ani její kontrola ze strany soudu již zákonem vyžadována není. Přesto dopad těchto bodů může být v životě dítěte podstatný a schopnost rodičů je řešit bude přímo ovlivňovat zájem dítěte a kvalitu jeho života. Jakkoliv je tedy soudní homologace odborníky rodinného práva vnímána jako garance ochrany zájmu dítěte, zdá se, že i tato má své meze, pokud není podpořena prací s rodiči a jejich schopností domluvit se.
S životem dětí a ochranou jejich zájmů jsou nepřímo spojeny také otázky majetkové, včetně otázky bydlení. Uzavření dohody o těchto bodech je podmínkou pro vyslovení českého „nesporného“ rozvodu dle § 757 OZ. Podmínkou je ovšem samotná existence této dohody. Soud její obsah nikterak nezkoumá ani nekontroluje, zda jsou takovou dohodou respektována práva obou manželů či dětí. Řešení majetkových záležitostí v českém rozvodovém řízení je tak v případě, že je o této otázce mezi rodiči uzavřena dohoda, zcela vyloučeno z jakékoliv soudní kontroly. I když by z uzavřené dohody bylo patrné, že jeden z manželů se vzdal svých práv na spravedlivé vypořádání společného jmění manželů, soud vyslovující rozvod nemá oprávnění jakkoli obsah dohody změnit. Autonomie vůle manželů je ve věci majetkového vypořádání úplná a ničím nedotčená.
Odlišná situace ve věci majetkového vypořádání platí ve Francii, kde v rámci vypořádání společného jmění manželů je tomu z manželů, jehož životní úroveň je negativně dotčena rozvodem, přiřknuta tzv. prestation compensatoire, v překladu vyrovnávací příspěvek, který je povinen hradit druhý z manželů. Judikatura i doktrína se shodují na tom, že existence tohoto příspěvku je tzv. ordre public, tedy že se jedná o kogentní ustanovení zákona a manžel není oprávněn vzdát se tohoto příspěvku, vznikl-li mu na něj nárok. V rámci smluvní úpravy je pouze možné se dohodnout na odlišném způsobu úhrady oproti zákonem stanoveným a poměrně přísným zásadám. Pokud ovšem při určení výše příspěvku dojde v rámci dohody k omylu, úmyslnému a způsobenému druhým z manželů, nebo omylu nechtěnému, zůstává zachováno právo dotčeného manžela požádat o soudní přezkum dohody. Tento názor a právo na soudní přezkum dohody zavřené v rámci mimosoudního nesporného rozvodu je sdílen doktrínou poměrně jednoznačně. (430) Jedná se o kontrolu a posteriori a dle názoru komentátorů se vstupem této kontroly opět dostává dohoda zavřená mezi manžely na hranici, resp. možná za hranici smluvního práva, neboť autonomie manželů, která je již omezena v průběhu sepisu dohody povinnou účastí advokátů a kontrolní účastí notáře, může být zpětně zcela zpochybněna v rámci soudního přezkumu, dojde-li soud k závěru, že nebyla respektována zákonná kritéria pro určení vyrovnávacího příspěvku.
5.7.2 Hranice autonomie vůle rozvádějících se manželů
Z výše uvedeného je zřejmé, že společné rozhodnutí vůle rozvádějících se manželů nemá neomezené pole působnosti a smluvní autonomie zde naráží na určitá společenská omezení. Z výše uvedených pojednání dle mého názoru vyplývá, že omezení a hranice se nachází především v následujících požadavcích kladených společností a vyplývajících ze specifika obsahu rozvodových dohod. Na prvním místě se jedná o potřebu ochrany rodiny, která dle mého názoru neviditelně prosvítá v zákonných ustanoveních o rozvodu. Historicky se skutečně rozvod vyvíjel směrem k postupnému uvolňování jeho dostupnosti a jeho povolení ve společnosti. Společnost tak umožňovala rozvod pouze po splnění určitých, více či méně restriktivních podmínek, které měly za účel ovlivnit také nepřímo míru rozvodovosti. Dle mého názoru, a z výše uvedeného pojednání to vyplývá, je nyní snaha rodinné politiky spočívající v omezení rozvodovosti kontrolou zákonných podmínek čistě formální a vlastně se míjí účinkem. Stát ztratil kontrolu nad omezením počtu rozvodů. Podmínka rozvodu spočívající v nenapravitelném rozvratu manželství neslouží již jako dostatečný štít pro zamezení unáhlených rozvodů.
Soud konstatuje nenapravitelný rozvrat manželství běžně na základě shodných tvrzení obou manželů a v případě nesouhlasu jednoho z manželů s rozvodem se omezuje pouze na konstatování rozvratu tvrzeného jedním z manželů. Rozvod je navíc často vyslovován v okamžiku, kdy manžel iniciující rozvod je již odstěhován ze společné domácnosti a často již žije také partnerským životem s novým partnerem. Zjišťování příčin rozvratu manželství je poté čistě formální činnost soudu, která je navíc zcela bez jakéhokoliv přínosu s ohledem na zájem na zachování manželství, když v daném okamžiku to, co jeden z manželů vnímá jako příčinu rozvratu manželství, tj. odchod druhého ze společné domácnosti, je druhým manželem popisováno jako důsledek předcházejících neshod a nedorozumění. V praxi jsem byla svědkem mnoha rozvodů „strpěných“ druhým manželem, který dosud považoval manželství za šťastné a rozvod byl pro něj životním neštěstím. Takováto soudní jednání často doprovází slzy a zřetelná bolest. V takových situacích ovšem nezbývá než konstatovat, že záměr rodinné politiky státu zabránit neuváženým rozvodům selhává, neboť soud rozvod rozhodne i v takovýchto případech. Vhodnějším institutem v takovýchto situacích, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou manželé „na rozvodu dohodnuti“, neboť nesouhlasící manžel za účelem rychlejšího a méně bolestného průběhu řízení často k podpisu nezbytných dohod opravdu přistoupí, a dokonce se připojí k návrhu na rozvod, by bylo povinné nařízení rodinné terapie nebo mediace, která by umožnila ověřit, zda se skutečně vzájemný vztah manželů nachází ve slepé a bezvýchodné situaci nebo se jedná o náhlé vzplanutí jednoho z manželů.
Samozřejmě je možný i opačný náhled, který spočívá v respektování vůle manželů nebo jednoho z nich rozvést se. V tomto náhledu se ovšem zdá jako zbytečné, aby soud byl povinen zkoumat jak stav manželství a jeho rozvrat, tak příčiny tohoto stavu, a stačilo by, aby soud konstatoval shodnou vůli obou manželů rozvést se. Shodná vůle manželů může být předložena formou čestného prohlášení. Ověření správnosti a úplnosti takto vyjádřené vůle obou manželů osobním výslechem obou manželů na soudním jednání se jeví jako dodatečná garance. Povinná osobní účast manželů na soudním rozvodovém stání má v tomto ohledu efekt taktéž určitého „mantinelu“, jehož důstojnost a vážnost může odradit některé lehkomyslníky od záměru manželství ukončit. Domnívám se však, že tento efekt je v českém soudním řízení čistě hypotetický, neboť k soudnímu stání ve věci rozvodu dochází až po ukončení opatrovnického řízení. Dalo by se říci, že v okamžiku, kdy jsou již „karty rozdány“, a krok nazpět je velmi obtížný, když manželé strávili několik předcházejících týdnů či měsíců řešením praktických záležitostí souvisejících s rozvodem. Soudní stání ve věci rozvodu je poté je jakýmsi formálním zakončením této procedury, ve které manželé již vzájemně nebojují, pouze touží, aby vše skončilo. Povinná osobní účast manželů na soudním stání ohledně rozvodu ovšem může být proto vnímána také jako zbytečná formalita, prodlužující neúměrně délku řízení a zatěžující nepřiměřeně jak soudní systém, tak rozvádějící manžele. Omezuje-li se soud v rámci soudního jednání na vskutku formální konstatování shodné vůle manželů rozvést se, budí v manželích spíše než dojem úspěšně vedené rodinné politiky rozpaky ze zbytečných formalit. Manžel, který rozvod i přes svůj formální souhlas pouze snáší, neodchází z takového jednání s pocitem, že stát stojí na jeho straně a „bdí“ nad zachováním rodiny a konzervativních hodnot, ale naopak spíše s pocitem „posledního kola u vozu“, když pravomoc k právnímu ukončení jedné životní éry je svěřena soudci, který manžele vidí všeho všudy pět minut a jeho osobní zainteresovanost na kauze se omezuje na protokolaci obsahu spisu.
Domnívám se, že autonomie vůle manželů je v českém rozvodovém řízení úplná a intervence státu se v praxi stala jakousi „apanáží“ soudní moci. Soudní moc je bezmocná změnit běh životů rozvádějících se manželů a její rozhodnutí jen kopíruje vyjádřené přání.
Snaha státu zamezit unáhleným rozhodnutím o rozvodu je patrná i ve francouzském řízení o soudním nesporném rozvodu, v rámci kterého soudce nejdříve vyslechl samostatně každého z manželů, a rozvodové řízení bylo formálně zahájeno až po uplynutí dodatečné lhůty, která byla ponechána manželům ke zvážení jejich rozhodnutí se rozvést. Francouzský zákonodárce však konstatoval, že soudce má zasahovat jen v situaci, kdy je o čem rozhodovat, a ne v situaci, kdy soudce jen konstatuje shodné rozhodnutí manželů. Zavedením mimosoudního nesporného rozvodu manželů bylo odstraněno úvodní smírčí jednání se soudcem a poučovací povinnost ohledně následků rozvodu byla přenesena na advokáty. Je otázkou, zda advokát jakožto zástupce rozvoduchtivého manžela bude stavovsky či osobně motivován k tomu, aby odradil svého klienta od rozvodu, jehož řešením byl pověřen. Lze tak konstatovat, že francouzské rozvodového právo se vyvinulo k plnému respektování vůle manžela rozvést se a dohled státu tak byl omezen ve prospěch kontraktualizace procesu.
Smluvní právo ale v principu počítá s rovností stran. Toto by se v zásadě mohlo zdát odpovídající situaci manželů, kteří mají během manželství rovná práva a povinnosti. Tento postulát ale často neplatí v praxi, kdy jeden z manželů může být rozvodem dotčen nepoměrně více, často z důvodu své finanční závislosti na druhém manželovi. Rovnost stran je poté narušena. Nerovné postavení stran ve smluvním procesu ale zná právní praxe také z jiných oblastí, za všechny jmenujme právo spotřebitelské nebo pracovní. Slabší strana je ovšem v těchto situacích jasně identifikovatelná svým postavením a její ochrana je tak objektivně stanovena. Kontraktualizace rozvodového práva ovšem naráží na skutečnost, se definice slabší strany ohrožené rozvodem může být sama o sobě obtížná bez předchozí znalosti rodinných poměrů. Objektivní seznámení se se situací je a priori předmětem soudního řízení. Nicméně v českém tzv. nesporném rozvodu toto tvrzení neplatí zcela. Co se týče majetkových záležitostí, soudu je předložena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, o úpravě výživného a bydlení, uzavřená manželi již před zahájením řízení. Dohoda sice nabývá účinnosti až nabytím právní moci rozsudku o rozvodu, ale její platnost není podmíněna soudním přezkumem. Soud pouze konstatuje existenci této dohody, nemá pravomoc ověřit, zda práva jednoho z manželů nebyla zkrácena. Soud ověří dotazem na oba manžele, zda s takto uzavřenou dohodou manželé souhlasí, ale již nezkoumá, zda je tento souhlas svobodný a není vynucen jinými okolnostmi. Mám tedy za to, že soudní přezkum ve stávající právní úpravě není dostatečný pro zamezení zneužití smluvní volnosti na úkor slabšího manžela.
Francouzské rozvodové právo je v oblasti majetkového vypořádání manželů přísnější, a to v nárocích na obsah smluvních podkladů mezi manželi. Dle § 270 občanského zákoníku je jeden z manželů povinen hradit druhému „vyrovnávací příspěvek“, jehož účelem je dorovnat, pokud je to jen možné, nerovnost v životní úrovni manželů způsobené rozvodem. Od roku 2004 má vyrovnávací příspěvek formu paušální částky, určené soudem na základě zákonných kritérií. Soud může odmítnout přiznání vyrovnávacího příspěvku, pokud je rozvod vysloven z důvodu chyby manžela, který o vyrovnávací příspěvek žádá. Zajímavé je, že dle dosud platné konstantní judikatury je vyrovnávací příspěvek kogentní povahy a manželé nejsou oprávněni o vyrovnávacím příspěvku uzavřít jakoukoli smlouvu před zahájením řízení. (431) Způsob určení dle zákonných parametrů určených v § 271 občanského zákoníku je soud povinen detailně specifikovat ve svém rozsudku. (432) Kogentní povaha vyrovnávacího příspěvku však neznamená, že by tento mohl být přiřknut z moci úřední soudem, aniž by oprávněná strana vznesla žádost o jeho určení. Samotná skutečnost, že rozvod způsobí nerovnost v životní úrovni manželů tedy neznamená automaticky vznik tohoto nároku. V tomto ohledu je respektována vůle manželů a ochrana slabší strany je závislá na její aktivitě.
V mimosoudním nesporném rozvodu bude otázka uplatnění, projednání a určení kompenzační pohledávky i nadále ponechána na vůli stran a odpovědnost za posouzení podmínek a poskytnutí odpovídající odborné pomoci manželům je přenesena na advokáty manželů.
Kompenzační pohledávka však nemá za účel zajistit vypořádání společného jmění manželů, je spíše jeho dodatkem a prodloužením. Stejně tak jako v Čechách, i ve Francii je vyřešení majetkových otázek souvisejících se zánikem společného jmění manželů podmínkou vyslovení, ať již soudního, nebo mimosoudního rozvodu po vzájemné dohodě. Pokud je součástí společného jmění manželů nemovitost, je podkladem vypořádání notářský zápis. Role notáře je v otázkách vypořádání majetkových otázek manželů navíc tradiční, neboť může být soudem nebo samotnými stranami, případně ve spolupráci se znalcem, pověřen připravit soupis majetku manželů, který bude sloužit jako podklad pro soudní či smluvní vypořádání. Tato role notáře je zachována i v mimosoudním nesporném rozvodu. Smluvní autonomie manželů ve věci majetku v tomto smyslu není omezena, ale podpořena odborným vyjádřením. Jakkoliv notář sepisuje pouze přehled majetku, jeho vyjádření a doporučení pro účely následného dělení a případného sepisu notářského zápisu o vypořádání nemovitostí je pro strany zásadním vodítkem.
Hranice smluvní volnosti rozvádějících se manželů však nachází svou další mez a omezení v potřebě společnosti chránit nezletilé dítě, které by mohlo být neuváženým rozhodnutím svých rodičů, byť přijatým shodně oběma rodiči, negativně zasaženo. Skutečnost, že vůle rodičů smluvně nakládat s vlastním potomstvem je omezena, se však zdá zcela přirozená.
(424) MALAURIE, Philippe, AYNES, Laurent. Droit de la famille, 5 edition, LGDJ. Lextenso Editions, s. 269
(425) Jerome Casey je pařížský advokát přednášející na Université de Bordeaux.
(426) CASEY, J., DOSSIER. Divorce par consentement mutuel: La réforme. AJ Famille 2017, s.14.
(427) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005.
(428) DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. Velké komentáře. Praha: C.H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9, s. 332.
(429) BURATTI Philippe. Réflexion sur l’arreté du 28 décembre 2016 fixant le modele de l’information délivrée aux enfants mineurs capables de discernement. AJ Famille, Janvier 2017.
(430) CASEY, J., DOSSIER. Divorce par consentement mutuel: La réforme. AJ Famille 2017, s.14.
(431) Rozsudek Kasačního soudu, Civ, 2e, 21.března 1988.
(432) Rozsudek Kasačního soudu, Civ, 1re, 3.března 2004.
Okomentovat