Eva Decroix

–

5.9.2 Zastoupení dítěte v soudním řízení

Otázka zastoupení dítěte v soudních řízeních doznává v poslední době vývoj. Do vývoje se promítá ve větším rozsahu než v minulosti lidskoprávní pohled na celou otázku. Ten posouvá dosud platný paternalistický náhled na zastupování dítěte státem. Kladen je také větší důraz na autonomii nezletilého dítěte. „Dochází se k tomu, že přílišná Péče státních orgánů není nejlepším řešením, toto řešení vede často k opomíjení vlastních přání dítěte.“ (490)

Kolizní opatrovnictví je v české právní úpravě dlouhodobě zatíženo skutečností, že orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je „zpravidla“ jmenován kolizním opatrovníkem dítěte v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, je orgánem veřejné moci. Tato dvojrole, kdy jeden orgán souběžně aplikuje a funguje dle zákona spadajícího do práva veřejného (zákon o sociálně-právní ochraně dětí) a souběžně plní úkoly spadající do oblasti práva soukromého (zastupování jiné osoby), působí aplikační problémy. (491)

Současně se mění pohled na dítě, které již není vnímáno jako pouhý předmět ochrany ale jako aktivní subjekt právních vztahů, které se jej týkají. „Praktický a účinný výkon procesních práv dítěte velmi často vyžaduje zajistit dítěti v řízení odpovídající zastoupení prostřednictvím opatrovníka dítěte, který však bude skýtat odpovídající záruky ochrany před střetem zájmů mezi ním a dítětem.“ (492) V souladu s našimi mezinárodními závazky, a to především Úmluvou o právech dětí, je také kladen důraz na nezbytnost zajistit dítěti právní zastoupení. (493) Důležité je podotknout, že dle Obecného komentáře č. 14 Výboru OSN pro práva dětí by takové právní zastoupení mělo být zajištěno vedle zastoupení opatrovníkem. (494)

Tato dvě hlavní východiska vedou k úvahám de lege ferenda o úpravě kolizního opatrovnictví v české právní úpravě. Modelů, které jsou diskutovány, je několik. Ministerstvo práce a sociálních věcí předkládá v rámci odborných diskuzí návrh na oddělení výkonu poručenství, ve smyslu hromadného a veřejného poručenství, z poskytování sociálně-právní ochrany. Tento návrh je reakcí na nutnost odlišit tyto agendy v rámci výkonu působnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Vedl by k  oddělení činností legislativní úpravou zákona o sociálně-právní ochraně dětí, v níž by byl nově výkon kolizního opatrovnictví a dalších forem zastupování jiné osoby ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí oddělen od výkonu agendy dle správního řádu. I nadále by však kolizní opatrovnictví vykonávali sociální pracovníci obcí s rozšířenou působností. Do určité míry se tak jedná o změnu především systémově-administrativní, bez dopadu na kvalifikaci či osobní obsazení jednotlivých odborů. Výhodou této změny se jeví skutečnost, že zaměstnanci orgánů sociálně-právních odborů ochrany dětí disponují v této oblasti odpovídajícími zkušenostmi. Nevýhodou se jeví jejich nedostatečné právní vzdělání. S ohledem na úkony, které kolizní opatrovník má vykonávat a které jsou z povahy věci především procesněprávním podáním, se toto jeví jako limitují pro odpovídající ochranu dítěte. Jako zcela zásadní slabé místo této navržené úpravy vnímám nemožnost zajistit nezávislost kolizního opatrovníka. Ačkoliv dojde k administrativnímu oddělení agend, pracovník vykonávající agendu kolizního opatrovnictví bude stále součástí stejného orgánu a je velmi málo pravděpodobné, že bude schopen či ochoten upozornit na systémové chyby svého kolegy či podat příslušné procesní podání proti svému nadřízenému.

Nezávislost kolizního opatrovníka je naopak velmi vhodně řešena v rámci projektu předloženého pod hlavičkou spolku Cochem, který představil koncept „samostatného kolizního opatrovníka“ (zkratkou SAMKO). „Jeho cílem je vytvoření samostatné profese, respektive samostatného působení fungování zastoupení dítěte v soudním řízení, které bude nezávislé na jiných rolích subjektu, jenž bude zastoupení dítěte vykonávat.“ (495) Šínová shrnuje, že zavedení tohoto konceptu by umožnilo, aby kolizní opatrovník fungoval jako samostatný subjekt v postavení rovném ostatním subjektům řízení, a přineslo transparentnost činnosti kolizního opatrovníka. Koncept stojí na myšlence vytvoření nové profese, jejíž kvalifikační předpoklady současně definuje na pomezí právně-sociálním, dále navrhuje způsob certifikace, vzdělávání i jmenování samostatných kolizních opatrovníků. Jediným nevyřešeným aspektem v rámci tohoto konceptu je financování činnosti samostatných kolizních opatrovníků. Koncept nezpochybňuje nutnost financování z veřejných zdrojů, ale vzhledem k tomu, že se jedná v tomto stadiu o návrh pocházející z pera soukromého subjektu, není provedena evaluace financování.

Požadavek na to, aby opatrovník jmenovaný dítěti byl prost jakéhokoliv střetu zájmů s jinými subjekty řízení, byl opakovaně vznesen vůči České republice také ze strany Evropského soudu pro lidská práva či Výboru OSN pro lidská práva. ESLP v případu Havelka a další proti České republice vyloučil, aby opatrovníkem dítěte byl orgán sociálně-právní ochrany dětí, který řízení o oddělení dítěte od jeho rodičů inicioval. (496) V roce 2023 byl procesně velmi obdobný případ posouzen Výborem OSN pro práva dětí v případu B. J. a P. J. proti České republice. (497) Protože je tento případ v mnohém ohledu vypovídající pro další pojednání této práce, dovolím si jej popsat blíže.

V daném případě byly dvě děti ve věku 13 a 15 let umístěny do ústavního zařízení na základě předběžného opatření vydaného odvolacím soudem na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo vydání takového předběžného opatření zamítnuto, OSPOD podal odvolání, na jehož základě rozhodnutí o umístění „získal“. Dle spisu byly děti o tomto rozhodnutí informovány až v okamžiku, kdy došlo k realizaci opatření a děti byly odejímány z rodiny. Návrhu na předběžné opatření předcházela práce s rodinou, která se ale OSPOD jevila jako neúspěšná. Děti navzdory vydaným doporučením zanedbávaly školní docházku a docházelo u nich k rozvoji psychologických a psychiatrických poruch souvisejících mimo jiné se závislostmi na elektronických zařízeních. Rodina, resp. v daném případě je zmiňována především matka, neposkytovala odpovídající spolupráci při řešení těchto problémů dětí.

Daný případ je ale zajímavý, především co se systémového přístupu k právům dětí týče, jak ze strany OSPOD, tak ze strany justiční soustavy. Předně bylo rozhodnutí o odebrání z rodiny vydáno, aniž by děti byly v kterémkoliv stadiu prvostupňového nebo odvolacího řízení slyšeny soudem. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je nutné znát názor dětí, které se věkem blíží dospělosti, neboť jej v intencích článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jejich životě, nelze pominout. To se týká i řízení o nařízení předběžných opatření, jak plyne z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022. Soud si vystačil s tvrzením a podklady poskytnutými OSPOD. Tento ale současně návrh podával, tedy z hlediska jeho dvojí role byl ve střetu zájmů. Je pochopitelné, že děti s opatřením, které OSPOD inicioval v rámci zachování jejich zájmu, nesouhlasily a chtěly zůstat doma. Je méně pochopitelné, že děti ve věku, kdy zcela jistě jsou schopné vyjádřit se k záležitostem, které se týkají jejich života, nebyly vyslechnuty soudem. V tomto ohledu jsou podstatná dvě konstatování. Na straně jedné je to skutečnost, že nejen dle českého právního řádu mají děti starší dvanácti let ze zákona právo na to, aby byly slyšeny soudem, tento procesní postup stanoví ust. § 100 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a rovněž článek 12 Úmluvy o právech dítěte. Dále je to konstatování týkající se druhu řízení, na základě kterého bylo opatření o odejmutí dětí z rodiny přijato. Jednalo se o předběžné opatření. K jeho vydání je pro soud dostatečné, aby byly skutečnosti tvrzené v návrhu na jeho vydání dostatečně osvědčeny navrhovatelem, a soud nemusí provádět žádné další dokazování. V takovém případě zcela mizí kontradiktornost, tedy právo druhé strany vyjádřit se k navrženému opatření. Povinnost zohlednit odpovídajícím způsobem názor dítěte je mimo jiné jedním z doporučení, které jsou uvedeny v rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí.

Rozhodnutí se dále věnuje skutečnosti, zda opatření o umístění do ústavního zařízení, spolu se zcela zásadním omezením práva na styk dětí se svými rodiči na pouhých několik hodin týdně, je v nejlepším zájmu dítěte. Výbor v tomto ohledu konstatuje, že umístění do ústavního zařízení je opatření omezující svobodu, ale také opaření zasahující do práva na rodinný život. Z tohoto důvodu musí být odejmutí dítěte z jeho rodinného prostřední vždy posledním možným řešením a musí být založeno na zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte. Českým soudům poté Výbor vytkl, že zhodnocení, zda je toto opatření v nejlepším zájmu dítěte neprovedly odpovídajícím způsobem. Neboť v daném případě bylo jistě možné uvažovat i o jiných, méně invazivních opatřeních. Navíc je nutné poměřovat, zda právo na vzdělání, tedy skutečnost, že děti měly časté absence, je přiměřený důvod k zásahu do jejich života v takové intenzitě, kdy dochází k omezení jejich osobní svobody.

Procesní práva dětí, kterým bylo odejmutí z rodiny nařízeno bez toho, aniž by měly právo se k tomuto vyjádřit, a bez toho, aniž by byly řádně a včas seznámeny se svými právy a průběhem celého řízení i dopady soudního rozhodnutí, byly dle Výboru porušeny. Jako jeden z klíčových okamžiků bylo Výborem podtrhnuto podání odvolání ze strany OSPOD bez vědomí dětí, a dokonce proti jejich vůli, když v té době vyjadřovaly opakovaně, ne u soudu, ale v rámci setkání s OSPOD, přání zůstat doma. Mezi doporučeními Výbor poté konstatuje, že ve všech řízeních, které se dítěte týkají, by měly mít děti vedle ad litem ochránce, tj. OSPOD, právo na právní zastoupení, pokud hrozí střet zájmů. Tento bod doporučení je zcela zásadní pro české pojetí opatrovnických řízení, ve kterých dosud OSPOD vystupuje nejenom jako sociální pracovník, a tedy orgán podávající návrh na opatření, jehož účelem je chránit zájem nebo práva dětí, ale současně vystupuje v roli kolizního opatrovníka, který má zastupovat práva dětí v zahájeném řízení. Právě případy, jako je tento, ukazují krystalicky na střet zájmů, kdy OSPOD jakožto navrhovatel, a tedy i účastník řízení, nemůže současně odpovídajícím způsobem zajistit roli zástupce dítěte. Diskuze vedená na půdě Ministerstva práce a sociálních věcí o reformě kolizního opatrovnictví tuto situaci řeší z pohledu Výboru pro práva dětí jen částečně, neboť Výbor výslovně hovoří o právu dítěte na právní zastoupení. Diskuze o advokátu dítěte byla ve společnosti, odborné i široké, vedena již mnohokrát. Uvidíme, zda toto doporučení Výboru pro práva dětí ji nějakým způsobem ovlivní. Samozřejmě ji nebude možné vést bez zohlednění rozpočtových dopadů, i když to Výbor výslovně nezmiňuje, dítě musí mít z principu věci nárok na právní zastoupení bezplatné, tedy hrazené z veřejných prostředků.

Rozhodnutí Výboru pro práva dětí je v mnoha ohledech přelomové, a to nejenom proto, že se jedná o první rozhodnutí konstatující porušení práva dítěte Českou republikou. Jedná se ale také o rozhodnutí důležité z hlediska aktuálnosti tématu. Již v dubnu roku 2023 Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 484/23 ze dne 25. 4. 2023 odmítl potvrdit umístění dítěte do ústavního zařízení z důvodu nezvládání rodičovské role rozvedenými rodiči. Ústavní soud konstatoval, že předběžné opatření o umístění dítěte do ústavního zařízení bylo vydáno, aniž by bylo prokázáno, že nezletilý je ve stavu nedostatku řádné péče, nebo že je jeho vývoj vážně ohrožen, a podotkl, že nebylo nikterak odůvodněno a doloženo, čím rodiče, neschopní dohodnout se na podmínkách střídavé péče, vystavují nezletilého závažnému ohrožení jeho tělesné či duševní integrity v takové míře, že je nutné dítě z péče rodičů odejmout. Ústavní soud konstatoval, že pokud bychom přijali možnost odejmout rodičům děti, aniž by těmto hrozilo vážné a konkrétní riziko, mohly by být z rodin odňaty tisíce dětí a svěřeny „lepším rodičům“. Odejmutí z rodiny musí být vždy krajní prostředek, zopakoval Ústavní soud a potvrdil tak své stanovisko vydané v obdobném případě již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/22 v listopadu minulého roku. Ústavní soud doporučil, aby rodině byla poskytnuta taková odborná pomoc, která bude pracovat s celým rodinným systémem.

Z výše uvedeného se zdá, že závěry Výboru pro práva dětí jsou v mnoha ohledech souladné s aktuální judikaturou Ústavního soudu, minimálně v případech, kdy dochází ke sporu mezi rodiči. Přesto v daném případě byl postup OSPOD i vydané rozhodnutí shledáno Ústavním soudem jako správné. Tedy dle všeho je laťka nastavená Výborem pro práva dětí ještě výše. A nyní bude na zákonodárci, jak doporučení vydaná Výborem zohlední. K návrhu nápravných opatření bylo České republice poskytnuto půl roku.

Jak rozhodnutí Výboru o právech dětí, tak recentní judikatura Ústavního soudu jsou nicméně dle mého názoru ne natolik výsledkem špatné soudní rozhodovací praxe v opatrovnických věcech, ale spíše výsledkem zcela selhávající a nedostatečné sítě odborné pomoci rodinám. Výbor pro práva dětí doporučuje práci s rodinou v rámci multidisciplinárních týmů odborníků, Ústavní soud doporučuje pracovat s celým rodinným systémem. Právě proto je dostupnost a efektivita těchto služeb v rámci primární prevence klíčová, aby nebylo nutné k odnímání dětí přistupovat. Podporu a práci s rodinami je nutné přesunout z řešení ex post, kdy je situace v rodině již zcela neudržitelná a jsou nutné radikální kroky, do situace ex ante, kdy na základě fungující sítě odborníků jsou problémy odhalovány a řešeny včas. Kroky tímto směrem jsou podnikány jak z centrální úrovně, neboť MPSV připravuje zákon o podpoře rodin a novelu zákona sociálně-právní ochraně dětí, (498) tak ze strany místních, především krajských samospráv, které koordinují podpůrnou síť sociálních pracovníků a přizpůsobují se místním potřebám.

(490) SYLLOVÁ, Jindřiška. Zastupování dětí v kolizních případech, Komparace úpravy zastupování nezletilých v rozhodnutích o péči ve vybraných státech. Srovnávací studie, Parlamentní institut, Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky, č. 5.429, 2023, s. 2.

(491) Viz supra, Kapitola Sociální péče.

(492) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7598-683-2, s. 210.

(493) Sdělení č. 104/1991 Sb., Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte.

(494) UN CRC, GC č. 14, 2013, CRC/C/GC/14, odst. 96.

(495) ŠÍNOVÁ, Renata. Samostatný kolizní opatrovník, II. Analýza procesu přechodové fáze. Cochem. z.s. 2022, s. 11. [online]. [cit. 2024-02-09]. Dostupné z: https://www.cochem.cz/wpcontent/uploads/2022/11/metodika_2_analyza_procesu_prechodove_faze.pdf

(496) Rozhodnutí ESLP ve věci stížnosti č. 23499/06 Havelka a další proti České republice, odst. 69. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/A0E16DB5AA8A0C4CC1257C300031F47D?openDocument&Highlight=0,HAVELKA

(497) Rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí ze dne 15. května 2023 ve věci č. 139/2021 – B. J. a P. J. proti České republice.

(498) Webové stránky MPSV Právo na dětství. [online] [cit.2024-02-10]. Dostupné z: https://www.pravonadetstvi.cz/zakon-o-ochrane-deti/

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK