Eva Decroix
–
5.9.3 Zachování rodiny a její autonomie
5.9.3.1 Rodičovská odpovědnost v rozvodovém řízení
Rozvod manželů nemá právní dopady na rozsah či obsah rodičovské odpovědnosti. Tedy alespoň v čisté právní teorii, neboť současně je nutné přijmout konstatování, že rozvodem a rozchodem rodičů dochází k redefinici tohoto pojmu v praxi a po rozvodu se často velmi pracně rodí jeho nové kontury.
Jednat rodičovsky odpovědně znamená jednat náležitě s ohledem na blaho dítěte tak, jak to nejlépe lze po rodičích objektivně požadovat po jejich citové, rozumové a volní stránce. (499) Rodiče jsou rovnocenní nositelé tohoto souboru práv a povinností. Skutečnost, že rodič má v rámci rodičovské odpovědnosti nějaké právo, znamená, že má také povinnost jej vykonávat.
Zcela základním aspektem rodičovské odpovědnosti je právo a povinnost péče o dítě. Rodiče, kteří vykonávají rodičovskou odpovědnost, musí setrvale, zejména pak při své každodenní činnosti, dbát na zájem dítěte, tak aby se dítěti co možná dobře dařilo. (500) Tato součást rodičovské odpovědnosti je ale v okamžiku, kdy dítě nesdílí s rodičem jednu domácnost, minimálně v některých časových úsecích omezena ve svém výkonu. Rodič, nositel plné rodičovské odpovědnosti, není schopen ji plně vykonávat. (501) Vzniká situace, kdy sice na jedné straně je možný rozsah rodičovské odpovědnosti dán kogentně a její rozsah může změnit jen soud, avšak rozsah výkonu rodičovské odpovědnosti může být dotčen pouhým faktickým uspořádáním rodinného života.
Je poté zřejmé, že postulát, který jako rodinní advokáti sdělujeme klientům, dle kterého není rodičovská odpovědnost dotčena rozchodem rodičů nebo jejich rozvodem, je zkratkovitý a není platný. Respektive je nutné rozlišovat mezi pojmy „mít“ rodičovskou odpovědnost, resp. „nést“, a mezi „vykonávat“ rodičovskou odpovědnost. (502) Pokud je rozpadem společné domácnosti fakticky dotčen způsob péče o dítě, je tím dotčen i výkon rodičovské odpovědnosti, protože být nositelem rodičovské odpovědnosti a nemít dítě u sebe je jako být králem a nemít království. Nastavení rovnováhy mezi zcela přirozenou potřebou vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a nutností se jejich výkonu v určitém rozsahu vzdát je důvodem velké morální náročnosti sporů o určení poměrů dětí v okamžiku rozpadu společné domácnosti. Úmyslně přitom uvádím okamžik rozpadu společné domácnosti, ne rozvod, neboť je zřejmé, že v totožné situaci se nacházejí jak rodiče sezdaní, tak nesezdaní. Jejich rodičovská odpovědnost je ukončením soužití přetvářena a modelována stejně složitě.
Vedle péče o dítě uvádí občanský zákoník jako nedílnou součást rodičovské odpovědnosti také ochranu dítěte. Ochranu vnímám jako součást péče o dítě a aktivní činnost vedoucí k blahu dítěte, tedy stavu, kdy je dítě vystaveno pozitivním vlivům a chráněno před negativními vlivy. V okamžiku, kdy se určují nové kontury výkonu rodičovské odpovědnosti, se ale pojem ochrany dítěte určitým způsobem od péče procesně osamostatňuje, neboť zatímco rodiče jsou nadále jedinými pečovateli a nositeli rodičovské odpovědnosti, ochrana nejlepšího zájmu dítěte je ve věcech péče soudu o nezletilé zákonem svěřena opatrovníkovi jmenovanému soudem. Budeme-li pátrat po důvodech vedoucích k tomuto vyčlenění ochrany dítěte a potřebě doplnit rodičovskou ochranu dítěte samostatně jmenovaným opatrovníkem, zjistíme pouze: „Soud jej jmenuje proto, že tak stanoví zákon; nezabývá se přitom otázkou, zda hrozí střet zájmů mezi dítětem a jeho zákonným zástupcem. Není významná ani úvaha, zda dítě, byť nezletilé, by mohlo s ohledem na svoji vyspělost činit procesní úkony samo.“ (503) Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Úkolem opatrovníka je poskytovat dítěti, které situaci dostatečně chápe, informace o řízení, zjišťovat jeho názor a tento zprostředkovat soudu. Skutečnost, že opatrovník je dítěti v řízení jmenován automaticky, bez ohledu na situaci v rodině, a jeho úkolem je především zajištění komunikace s dítětem, navozuje dojem, že rodiče nejsou v dané situaci dle zákonodárce tuto roli, spadající běžně do rodičovské odpovědnosti, odpovídajícím způsobem plnit a jejich neschopnost má suplovat soudem jmenovaný úředník. Znamená to, že zájmy rodičů se ocitají v okamžiku určení otázek péče o nezletilé v konfliktu se zájmy nezletilého? Nebo jen zákonodárce vyjadřuje tímto institutem specifické postavení dítěte v daném řízení a poskytuje mu dodatečnou ochranu, která není v konfliktu s právy a povinnostmi rodičů? Nebo je zřízení samostatného institutu kolizního opatrovníka v těchto věcech institucionálním vyjádřením a podporou participačního práva dětí?
Dovolím si pochybovat o všech těchto tvrzeních. Rodičovská odpovědnost a její výkon v nejlepším zájmu dítěte by neměla být ex lege a plošně zpochybněna a oslabena zřízením jakéhosi institucionálního dohledu. Zájmy rodičů se neocitají pouhou skutečností rozpadu společné domácnosti a nutností určit nové podmínky péče o dítě v konfliktu se zájmy nezletilého dítěte, rodiče jsou i nadále osobami nejlépe schopnými zajistit odpovídající výkon participačních práv dětí v řízení a předání informací dětem, včetně důsledků nastalé situace. Plošnost jmenování opatrovníka nezletilému dítěti je minimálně sporná. Dle Evropské úmluvy o ochraně práv dítěte by měl mít soud pravomoc ustanovit dítěti zvláštního zástupce pro řízení v situaci, kdy jsou osoby mající rodičovskou zodpovědnost vyloučeny ze zastupování dítěte z důvodu konfliktu zájmů. (504) Jmenovat opatrovníka dítěti, jehož rodiče jednají v jeho nejlepším zájmu a ve shodě, není důvodné. Naopak by bylo vhodné uvolnit kapacity a posílit výkon práv opatrovníka dítěte v řízeních, kde je zjištěn konflikt zájmů mezi individuálními zájmy rodičů o zachování maximálního rozsahu výkonu rodičovské odpovědnosti na každé ze stran a nejlepším zájmem dítěte. Právo soudu jmenovat dítěti zvláštního zástupce v takovém případě by mělo být zachováno a rozšířeno tak, aby v potřebných případech byl dle zvážení soudu procesním opatrovníkem jmenován nejenom orgán sociálně-právní ochrany dětí, jehož výkon bude vždy omezen systémově, ale také advokát či jiný zástupce z řad odborné veřejnosti. Situace, kdy rodiče zjevně jednají ve vlastním zájmu a za tímto účelem využívají právního poradenství a dítě se ocitá uprostřed tohoto právního bitevního pole, aniž by mělo odpovídající právní zastoupení, neposkytuje odpovídající ochranu nejlepšího zájmu dítěte.
Rodiče i v okamžiku definice podmínek budoucího výkonu jejich práva a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti jsou plnými a jedinými nositeli této odpovědnosti a stát by měl mít povinnost chránit nejlepší zájem dítěte jmenováním opatrovníka jen v okamžiku, kdy se vlastní zájem některého nebo obou rodičů na zachování co možná nejširšího rozsahu výkonu rodičovské autority ocitne v konfliktu s nejlepším zájmem dítěte. I s plným přihlédnutím ke skutečnosti, že rodiče se v řízení o péči o nezletilé ocitají v situaci, kdy musí v nejlepším zájmu dítěte dobrovolně rezignovat na určitou část svých práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti ve prospěch druhého rodiče a v zájmu dítěte. V první řadě by měla být vždy respektována rodičovská odpovědnost a teprve v případě selhání či pochybností by měl mít stát prostřednictvím soudní soustavy povinnost použít další ochranné instituty, jako je mimo jiné opatrovník dítěte, nebo jiné alternativní metody vedoucí k nalezení optimální rovnováhy mezi zájmy rodičů a nejlepším zájmem dítěte.
5.9.3.2 Porozvodový mír
Co je porozvodový mír? Předně to není právní termín. Jedná se o situaci, kterou právo nijak nereflektuje, de iure se justice netýká. De facto znamená porozvodový mír situaci, kdy jsou plněna rozhodnutí soudu vydaná v souvislosti s rozvodem manželů, v praxi se bude nejčastěji jednat o rozhodnutí ve věcech opatrovnických, neboť výkon rozsudku o rozvodu problémy nepokládá.
I když se nejedná o právní termín, použila jsem jej v rámci pojednání o cíli reformy rozvodového práva úmyslně, abych podtrhla, že jakkoliv je cílem mého příspěvku poukázat na potřebu liberalizace rozvodového procesu, tuto liberalizaci nevnímán jako způsob, jak otevřít rozvod většímu počtu manželských párů neschopných či neochotných dále zůstat v manželském svazku, ale jako způsob, jak procesními a hmotněprávními pravidly dosáhnout jako výsledku rozvodového procesu stav, který bude pro opatrovnickou justici a rodinu samotnou neutrální, minimálně v tom smyslu, že nebude sporný. Sociologické průzkumy přitom opakovaně ukazují, že způsob rozvodu se významně promítá i do porozvodových vztahů. (505)
Soudní opatrovnická praxe taktéž ukazuje, že těžiště rozvodového procesu nespočívá tolik v ověření podmínek, zda vyslovení rozvodu nemají být kladeny nějaké překážky, neboť vůle manželů rozvést se bývá shodná, ale spočívá v zajištění takového nastavení hmotněprávních podmínek rodinného života po rozvodu, aby bylo zachováno fungování rodiny a nejlepší zájmy dítěte. Těžiště diskuzí a pozornosti opatrovnické justice se přenáší z bodu, jak se vyhnout rozvodu, do bodu, jak se vyhnout náročnému sporu v rodině po rozvodu nebo v důsledku rozvodu. Příčiny neuspořádané a sporné situace, která navazuje na rozhodnutí o rozvodu v rodině, tkví samozřejmě především v osobním nastavení účastníků sporu, přesto lze systémově snahu o porozvodový mír podpořit.
Porozvodový mír lze definovat jako situaci, kdy po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu a v případě rozvádějících se manželů, kteří jsou současně rodiči nezletilého dítěte, po nabytí právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí nebo po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým je schválena opatrovnická dohoda, již nevyžadují účastníci do doby změny poměrů řešení rodinné situace prostřednictvím soudního zásahu. Současně nejsou vydaná rozhodnutí žádným z účastníků porušována ani nedochází k jinému porušování práv účastníků řízení, právo na styk dítěte s oběma rodiči je respektováno a rodiče plní povinnosti vyplývající z rodičovské povinnosti, včetně povinnosti vyživovací.
Současně existuje potřeba, aby ke stabilizaci, kterou porozvodový mír přináší, došlo pokud možno co nejdříve. Rychlost stabilizace rodinných vztahů je žádoucí i proto, že do jejího dosažení, a jak vyplývá z výše uvedené pracovní definice, tedy i do právní moci jednotlivých soudních rozhodnutí, se jednotliví účastníci ocitají v situaci potenciálně sporné, často i právně sporné. Její trvání je předně samo o sobě škodlivé pro mezilidské vztahy mezi členy rodiny, neboť vede často přes potřebu vyřešit spor ve svůj prospěch, což situaci eskaluje a vztahy narušuje. Jsou-li rozhodnutí v rámci rozvodového procesu vydána rychle a respektují-li vůli i potřeby jednotlivých účastníků, umožňují předcházet dalším sporům a zvyšují pravděpodobnost stabilizace situace v rodině po rozvodu a porozvodového míru.
Důraz na dohody rozvádějících se manželů i rychlost soudních řízení ovšem není ničím novým. Níže bych chtěla zaměřit na to, zda existují či je možné de lege ferenda nastavit některá procesní a hmotněprávní pravidla rozvodového procesu tak, aby byla šance na dosažení porozvodového míru zvýšena. Své úvahy jsem založila na straně jedné na požadavku na liberalizaci rozvodového procesu a na straně druhé na posílení rozvodové justice. Tyto zdánlivě opačné teze odpovídají stejně tak zdánlivě opačným tezím vyplývajícím ze společenských požadavků na rozvodové řízení, které by mělo co nejméně zasahovat do rodinného života a na straně druhé by mělo chránit slabší stranu a poskytovat tuto ochranu s odpovídající právní jistotou, tak aby byl vždy zajištěn nejlepší zájem dítěte. Právě odpovídající vypořádání těchto zdánlivě protichůdných, a přesto souběžně existujících zájmů, je dle mého názoru cestou k zajištění porozvodového míru.
(499) KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8, s. 730.
(500) ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In: DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016-. ISBN 978-80-7552-187-3. s 119.
(501) Odlišování nositelství rodičovské odpovědnosti od výkonu povinností a práv z ní vyplývajících je jednou z nejdůležitějších změn, které přinesl občanský zákoník ve vztahu k rodičovské odpovědnosti.
(502) ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In: DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7478-325-8, s. 112.
(503) HROMADA, Miroslav. § 469 [Zastoupení]. In: SVOBODA, Karel. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. 2. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-788-0, s. 1033.
(504) Úmluva č. 54/2001 Sb. m. s., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, Článek 9 – Ustanovení zástupce.
(505) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 88.
Okomentovat