6 Návrh reformy českého rozvodového práva

6.1 Liberalizace rozvodového procesu

6.1.1 Sloučení opatrovnického soudního řízení a soudního řízení o rozvodu

„Mnozí účastníci si kladou otázku, proč není možné, aby soud rozhodující ‚v prvém řízení‘ o poměrech dítěte pro dobu před a po rozvodu mohl – při splnění dalších podmínek – manželství také rozvést tak, jak tomu bylo u nás před rokem 1998.“ (506) Rodinní advokáti i opatrovničtí soudci na tuto otázku trpělivě odpovídají, že rozdělení těchto řízení vyplývá ze zákona a tato zákonná úprava měla za cíl zklidnění opatrovnického řízení. (507) Otázku si ale kladou stejně jako účastníci.

Opatrovnické řízení se oddělením od řízení rozvodového neoprostilo od řešení jiných než opatrovnických otázek. Naopak se stalo prvním „nárazníkem“ emocí, místem, kde se poměřují procesní síly, a řízením, do kterého se, byť mimo protokol a obsah předložených důkazů, propisuje tlak na budoucí uspořádání života po rozvodu, ať již co se bydlení týče, nebo vypořádání společného jmění manželů. „Bitva“, která se u tohoto soudu vede, má někdy dítě jen jako vedlejšího „přihlížitele“, nutně dotčeného jejím výsledkem. Řízení o rozvod se naopak postupem času a vývojem společenského nahlížení na rozvod vyprázdnilo, co se obsahu týče. Veškeré názorové a emoční bitvy se přenesly do řízení o úpravu péče o nezletilé dítě a k rozvodovému řízení tak účastníci přichází již jako k řízení, kde se jen konstatuje porážka či výhra jednoho či druhého. I ten z manželů, který původně nesouhlasil s rozvodem, často třeba i kvůli dětem, a nehovořím zde o tvrdostní klauzuli, ale o přirozené potřebě zachovat rodinu kvůli dětem, považuje po vydání rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí situaci za nastolenou a neměnnou. Ustanovení o tom, že soud usiluje o smíření manželů v rámci rozvodového řízení, se míjí účinkem.

Mé úvahy o potřebě zjednodušení celého rozvodového procesu začínaly u rozvodu tzv. nesporného, (508) ve kterém se s ohledem na společnou vůli manželů nejenom se rozvést, ale i uspořádat porozvodové otázky jevilo dvojí soudní řízení jako zcela neadekvátní a v určitém ohledu kontraproduktivní. Důraz na společnou vůli rodičů a podpora jejich schopnosti řešit situaci bez zásahu soudu do úpravy poměrů by se měly projevit i v systémovém zjednodušení jejich postavení během řízení. Dvojí účast na soudním jednání se v takovém případě nejeví jako účelná, nehledě na zatížení justičního systému a prodloužení řízení. Nicméně jeví-li se rozdělení řízení o úpravě poměrů a řízení rozvodového jako neúčelné v případě rozvodu tzv. nesporného, je možné též přemýšlet o tom, zda je účelné v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství. (509) Hlavním hlediskem úvah by zde mohla být rychlost, neboť v případě, kdy není možné rozvod vyslovit bez zjišťování příčin rozvratu manželství, je možné předpokládat, že není shoda nejenom na otázce úpravě poměrů dětí, kterou ovšem soud řeší přednostně, a tedy v okamžiku vyslovení rozvodu je v každém případě již pravomocná, ale nemusí existovat také shoda na vypořádání společného jmění manželů. Důvodem mohou být složité majetkové vztahy, nemožnost dosáhnout shody nebo nutnost vyčkat na ocenění různých majetkových hodnot tvořících součást společného jmění. Žádný z těchto důvodů se ovšem nezdá být odpovídajícím důvodem pro oddělení výše uvedených řízení. Právě naopak. Vůle některých účastníků oddálit okamžik vypořádání společného jmění manželů, především v těchto komplexních případech, může být důvodem k prodlužování řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí či řízení o rozvodu. Spojení řízení, tak aby opatrovnický soud po právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí mohl vynést i rozsudek o rozvodu, naopak umožňuje zkrátit poměrně složité období, během kterého je již manželům určeno výživné, žijí v oddělených domácnostech, a přesto veškeré jejich ekonomické počínání, jakkoliv už oddělené, vytváří společné jmění manželů. Komplikovat se tak může nabytí nemovitosti jedním z manželů za účelem zajištění bydlení po rozpadu domácnosti nebo pravidelné platby úvěrů činěné jedním z manželů.

Pro spojení řízení o úpravě poměrů a řízení o rozvodu ve všech případech svědčí i skutečnost, že koncepce českého rozvodového práva je založena na jednom typu rozvodu. (510) Procesně odlišný postup je poté odůvodnitelný jen částečně. Stejně tak by se v situaci, že by spojení řízení bylo umožněno jen rozvodům tzv. nesporným, pokládala otázka prostupnosti procesních pravidel mezi řízením spojeným a nespojeným v případě, že se původní shoda manželů během řízení změní nebo naopak manželé dospějí ke společnému řešení až v průběhu řízení.

Jako zcela zásadní před dalšími argumenty svědčícími pro a proti spojení řízení je třeba uvést jeden základní předpoklad pro to, aby takové spojení splnilo svůj účel. Tímto předpokladem je, že opatrovnická řízení, a tedy i opatrovnická řízení spojená s řízeními rozvodovými, budou i nadále soudit opatrovničtí soudci. Vycházíme-li
z toho, že celý rozvodový proces by měl být založen především na autonomii vůle a ochraně slabší strany, pak právě specialita opatrovnického soudce umožňuje v odpovídajícím rozsahu zohlednit ochranu slabší strany, kterou je v tomto případě zcela nesporně dítě rozvádějících se rodičů. (511) Ačkoliv rozvrh práce závisí na předsedech soudů a zákon jen obtížně ukotví tento požadavek, lze doufat, že s ohledem na zájem zachovat kvalitu a specialitu opatrovnických řízení by i justiční praxe tento předpoklad a požadavek byla schopna v rozvrhu práce zohlednit.

I v případě spojení řízení je však nutné respektovat určitou míru odlišnosti obou řízení. Na straně jedné se jedná o skutečnost, že nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu je možné až po nabytí právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí. Opačný přístup by byl v rozporu se zájmy dětí a mohl by naopak vést k letitým a ničím neohraničeným opatrovnickým sporům. Dále je třeba i v rámci spojeného řízení vzít v potaz některé procesní odlišnosti ovládající každé ze spojených řízení. Předně se jedná o odlišný rozsah účastníků, neboť nezletilé dítě není účastníkem rozvodového řízení. Obě řízení se také liší co do zásad ovládajících dokazování. Pro řízení o rozvod manželství platí zásada projednací s modifikací týkající se zájmů nezletilých dětí účastníků řízení a řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno vyšetřovací zásadou. Nedomnívám se, že by tato disparita měla být překážkou pro spojení obou řízení. Projednací zásada se uplatňuje na zjištění kvalifikovaného rozpadu, zatímco otázky souhrnně zahrnující zájem dětí a jejich potřeby soud zkoumá z moci úřední i nad rámec předložených tvrzení a navržených důkazů. Dalším z procesních aspektů, které je nutné při úvaze o spojení řízení zohlednit, je místní příslušnost. Pokud na jedné straně je k řízení ve věcech péče o nezletilé příslušný soud dle místa bydliště dítěte, pak na straně druhé je místní příslušnost k řízení ve věcech rozvodu určena místem posledního společného bydliště manželů nebo obecným soudem jednoho z manželů. V případě, že by opatrovnický soud mohl rozhodovat také o rozvodu, nabízí se upravit místní příslušnost soudu příslušného k řízení o rozvodu tak, aby se shodovala s místní příslušností soudu příslušného k úpravě poměrů nezletilých dětí. (512)

6.1.2 Upuštění od zjišťování příčin rozvratu manželství

Hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat manželství, jehož obnovení nelze očekávat, je dle zákona podmínkou, pro rozvod manželství. (513) Vedle zjišťování této podmínky, která je stanovena jako jediná pozitivní hmotněprávní podmínka pro vyslovení rozvodu, je soudu ještě uložena povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství. Výjimkou jsou rozvody tzv. nesporné, ve kterých jsou manželé kromě samotné existence rozvratu schopni se dohodnout i na porozvodovém uspořádání poměrů dětí a majetku.

Jakkoliv důvody zjišťování příčin rozvratu manželství tkví především v historii a postupném vývoji rozvodového práva, současně je předestíráno, že jejich zjišťování může mít v určitých případech psychologický očišťující účinek rozvádějících se manželů, a to především ve vztahu k tomu, kdo rozvod nezavinil či si jej nepřál. Dovolím si přesto tvrdit, že tyto důvody nejsou s ohledem na dnešní požadavky liberalizace řízení a snahu o posilování smíru mezi
manžely dostatečné pro zachování požadavku na zjišťování příčin rozvratu manželství. Svůj názor a z něj pramenící návrh na vypuštění § 756 z občanského zákoníku opírám o následující argumenty.

Důkazní prostředky disponibilní ke zjišťování příčin rozvratu manželství se omezují na často protichůdné výpovědi, velmi intimní a zcela subjektivní povahy, podané rozvádějícími se manželi v rámci jejich výslechu před soudem, eventuálně vyjádřené v písemném podání. Vzhledem k povaze rodinného soužití i k povaze příčin rozvratu manželství je obtížné, ne-li nemožné, jejich objektivní doložení i zjištění. Soud tak de iure není schopen dostát zákonnému požadavku na zjištění příčin rozvratu manželství, má-li se jednat o příčiny objektivní.

Zjišťování příčin rozvratu manželství vede ke zvýšení napětí mezi rozvádějícími se manžely a znovuotevírání, tentokrát veřejně, minulých křivd. I účastník, který nemá zájem na „praní špinavého prádla“ veřejně, je donucen v důsledku předložení verze druhé strany reagovat a uvést svou verzi. Situace v aktuální legislativě může vést k velmi negativním zásahům do křehce nastoleného smírného fungování rodiny po sporném a náročném řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí. Zjišťování příčin rozvratu manželství je tedy jednoznačně negativní pro nastolení porozvodového míru.

Zjištěné příčiny navíc nemají vliv na výsledné znění rozsudku o rozvodu a projeví se výhradně v odůvodnění rozhodnutí. Dokument, který může být emocionálně neutrální a omezovat se na matriční aspekt statusového práva „rozvádí se“, se tak stává naopak zdrojem dalších emocí, povětšinou negativních, když vzájemné nevraživosti, které navíc časem mají pravděpodobnost vyprchat, aby se mohlo vzpomínat na to dobré, se stanou součástí oficiálního dokumentu navždy. Přínos uvedení příčin rozvratu manželství je pro účastníky velmi omezený.

Zjištěné příčiny rozvratu manželství nemají přímou souvislost s tzv. tvrdostními klauzulemi, (514) které brání vyslovení rozvodu. Tyto musí být prokázány samostatně. Samotné prokázání příčin rozvratu manželství je nedostatečné pro jejich uplatnění. S ohledem na jejich velmi omezenou působnost také rozhodně existence tvrdostních klauzulí nesvědčí pro zachování zjišťování příčin rozvratu manželství ve všech případech rozvodu.

Pojmy zavinění a zásluhovost, tedy pojmy do určité míry zohledňující a zahrnující příčiny rozvratu manželství, zůstávají i v dnešním pozitivním právu zachovány při uplatnění tzv. disparity při vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o výživné rozvedeného manžela. Pro uplatnění obou nároků je ovšem nutné prokázat dané skutečnosti v samostatném řízení, pouhý odkaz na část odůvodnění rozsudku o rozvodu shrnující příčiny rozvratu manželství není dostatečný. Ani v jednom případě kromě zcela extrémních případů, jako je gamblerství, drogová závislost nebo domácí násilí, nejsou příčiny rozvratu manželství samostatně dostačující pro vznik práva na disparitu při vypořádání společného jmění manželů (515) a nároku na výživné rozvedeného manžela. Opět se nezdá důvodné zachovat povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství ve všech řízeních, když mohou být podstatné pouze pro úzkou výseč případů a v nich navíc musí být zavinění prokázáno samostatně. Současně je možné uvést, že v těchto extrémních případech je často kladen důraz především na rychlost rozvodového řízení, často i z důvodu bezpečnosti účastníků, a zjišťování příčin rozvratu manželství poté může být kontraproduktivní. Buď z důvodu, že případný viník použije argument, že jeho zavinění nebylo v rozsudku o rozvodu doloženo, nebo proto, že řádné zjištění příčin zásadním způsobem oddálí vydání rozsudku.

Praxe navíc sama postupně od opravdového zjišťování příčin odstupuje a velmi často se soudce spokojí s lakonickým, byť velmi elegantním řešením, že příčinou rozvratu manželství je trvalý nesoulad povah a zájmů. Ze zákonného požadavku se tak (oprávněně) stal obtěžující formalismus.

Upuštěním od povinnosti soudu zjišťovat příčiny rozvratu manželství bude konečně dokončen postupný vývoj legislativy směřující k jedinému objektivnímu důvodu rozvodu a tím je kvalifikovaný rozvrat.

(506) KRÁLÍČKOVÁ, Z., KORNEL, M. Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity. Právní rozhledy, Nakladatelství C.H. Beck, 2022, s. 1210-6410.

(507) „Praxe ukázala, že oddělení obou řízení výrazně přispělo ke zklidnění řízení o rozvod manželství, protože vyjasnění budoucnosti společných dětí bylo zpravidla v řízení o rozvod manželství nejproblematičtějším aspektem celého procesu.“ – ŠÍNOVÁ, R. in: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 721. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. března 2017, sp. zn. Pl. ÚS 36/16.

(508) Ustanovení § 757, zákon č. 89/2012 Sb, občanský zákoník.

(509) KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8, s. 426 a násl.

(510) Úvaha nad spojením řízení KORNEL, M., ŽENATÁ PECHÁČKOVÁ, N. in Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení. [online] [cit.2024-02-10]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/spojeni-veci-souvisejicich-s-rozvodem-manzelstvi-ke-spolecnemu-rizeni-cast-ii

(511) KRÁLÍČKOVÁ, Z., KORNEL, M. Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity. Právní rozhledy, Nakladatelství C.H. Beck, 2022, s. 1210-6410.

(512) Blíže viz KORNEL, M., ŽENATÁ PECHÁČKOVÁ, N. Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení. Praha, Bulletin advokacie, 2022, č. 3, s. 33 a násl.

(513) KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8, s. 426 a násl. ŠÍNOVÁ, R. in: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018.
ISBN 978-80-7502-004-8, s. 721: „k vážnému a hlubokému rozvratu manželství dojde tehdy, když manželství již není schopno plnit žádnou ze svých funkcí, neboť manželé spolu nežijí, nevedou společnou domácnost, nemají se již rádi, nepomáhají si a nejsou schopni společně vychovávat děti a vytvářet jim zdravé rodinné prostředí a není naděje na zlepšení tohoto stavu.“

(514) Ustanovení § 755 odst. 2 OZ.

(515) NERAD, L. Disparita podílů při vypořádání společného jmění manželů, základní principy uplatnění dle rozhodovací praxe soudů. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/disparita-podilu-pri-vyporadani-spolecneho-jmeni-manzelu-zakladni-principy-uplatneni-dle-rozhodovaci-praxe-soudu-113300.html

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK