Eva Decroix
–
6.1.3 Zavedení smluveného rozvodu
Posilování autonomie vůle rozvádějících se rodičů a jejich rodičovské odpovědnosti je výrazným trendem opatrovnické justice posledních let, úzce souvisejícím s principy vycházejícími z cochemské modelu. (516) Snaha přenést odpovědnost za průběh rozvodového, a především opatrovnického řízení od soudů zpět na rozvádějící se rodiče je posilována různými sociálními projekty a zapojením do procesu podpůrných profesí v rámci interdisciplinarity. Tento trend se daří a více než tři čtvrtiny rozvodů jsou dnes tzv. nesporné. (517)
Hlavním motivem, aby rozvádějící se rodiče dosáhli společné vůle, je fungující porozvodové soužití. Hlavním motivem pro opatrovnickou justici, proč podporovat společnou vůli rodičů, je snížení zátěže pro soudní soustavu. Přesto se domnívám, že procesní úprava žádný zvláštní, pozornosti hodný prvek motivující rodiče ke smírné formě řešení rozvodové situace neobsahuje. Rozdíl mezi rozvodem sporným a tzv. nesporným spočívá pouze ve zjišťování či nezjišťování příčin rozvratu manželství, které se stejně v praxi raději nezjišťují.
Mezi motivační prvky, které by bylo možné zvážit, aby byla podpořena společná vůle manželů při hledání společné vůle ohledně otázek souvisejících s rozvodem a porozvodovým uspořádáním, patří z mého pohledu minimálně čtyři následující.
Předně je žádoucí odstranění podmínky absence společného manželského života. Cílem této legislativní podmínky tzv. nesporného rozvodu mělo být zabránit nepromyšleným, unáhleným rozvodům. Nicméně i v tomto případě, stejně jako v případě příčin rozvratu manželství, praxe ukázala její nadbytečnost. Její prokazování je totiž velmi obtížné. Společné soužití se neomezuje pouze na sdílení společného obydlí, ale vyžaduje absenci manželského a rodinného sdílení. (518) V praxi se někdy také omezuje na skutečnost, zda spolu manželé žijí intimně, což také není správný výklad, navíc právě toto není úplně druh informace, který advokát nebo soudce potřebuje dostat (byť i přesto tomu často neunikne a pak se nestačí divit). Důležité je ovšem, že se musí jednat o takovou absenci sdílení, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. Předně se jedná minimálně pro účely tzv. nesporného rozvodu o zcela zbytečnou podmínku, neboť pokud se rozvádějící manželé shodli na všem, od principu samotného rozvodu po úpravu poměrů dětí a vypořádání společného majetku, jsou schopni se domluvit i na tom, že soudu potvrdí absenci společného manželského života. Poučení v tomto smyslu poskytuje na chodbě před jednací síní každý příčetný advokát. Soudci se ověřování podmínky absence půlročního společného života elegantně vyhýbají.
Vedle aplikačních problémů se podmínka ukazuje také jako de facto diskriminační, neboť manželé se v daném okamžiku mohou rozvést se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Důsledná aplikace této podmínky tedy rodiče spíše od uzavření dohod a postupu smírnou cestou více demotivuje, než motivuje. A to i v případech, kdy sice v okamžiku podání návrhu na rozvod sdíleli společnou domácnost i se jako manželé alespoň částečně chovali, třeba jen už z úcty k sobě, ale rozvrat manželství je dán.
Výše uvedené mě vede k závěru, že zrušení této podmínky nepovede k navýšení unáhlených rozvodů, neboť tento cíl zákonodárce podmínka v praxi nenaplňuje a sníží náročnost soudního řízení. Další krok k objektivizaci rozvodového důvodu, kterým má být kvalifikovaný rozvrat. Podmínku obsaženou ve stejné větě související s ročním trváním manželství je naopak právě z důvodu poměrně jednoduchého prokázání i díky své objektivní povaze vhodné zachovat, jakkoliv ani její nesplnění nemůže z principu zabránit rozvodu jako takovému, neboť u rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství tato podmínka chybí.
Dalším procesním prvkem, který může rozvádějící se rodiče podpořit v rozhodnutí hledat společné řešení, je rychlost řízení. Jak již bylo zmíněno výše, možnost sloučení řízení opatrovnického a rozvodového je jedním z kroků tímto směrem. V případě, že jsou rodiče dohodnuti, je možné, aby soudce schválil předloženou dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte, je-li v souladu s nejlepším zájmem dítěte, již na prvním jednání, konstatoval shodu na rozvratu manželství a existenci řádně uzavřené dohody o vypořádání společného majetku. Celý rozvodový proces tak pro rozvádějící se rodiče nezletilých dětí může znamenat pouze jednu „návštěvu“ soudu. Oproti tomu v případě, kdy dohody na prvním jednání uzavřeny nejsou, soudce musí nařizovat další jednání nebo doporučit účastníkům využití podpůrných služeb mediace či terapie za účelem nalezení společné shody. Nepřímo zde takové doporučení vyhledat odbornou pomoc a pracovat na shodě, spojené eventuálně s přerušením řízení, může fungovat jako katalyzátor vůle dohodnout se, je-li zájem na rychlém řešení. Tato teze samozřejmě platí jako motivační prvek pouze v případě, že jsou rodiče o tomto možném postupu a následcích absence dohody soudem řádně poučeni a mají prostor zvážit důsledky a přijmout rozhodnutí.
Obecně by však doporučení k využití odborné pomoci za účelem nalezení společné vůle mělo být spíše motivací pozitivní, tedy procesem, ve kterém bude účastníkům poskytnuta podpora a pomoc otevírající cestu ke společné vůli, než motivací negativní, odrazující svou délkou, eventuálně dalšími náklady. Úsilí soudů zapojit do svých činností širokou škálu rodinných terapeutů, psychologů, mediátorů a rodinných center vítám a považuji za krok správným směrem, směrem k justici podporující porozvodový mír a stabilizaci rodinné situace. Dovolím si zde ještě poznámku související s povahou práce opatrovnického soudce, která je v mnoha ohledech odlišná od práce soudců jiných oddělení. Pokud se totiž traduje, že soudce má především rozhodovat, v případě opatrovnických soudců je nebo by mělo být autoritativní rozhodnutí vždy až poslední řešením, založeným buď na okamžité potřebě upravit rodinnou situaci, nebo reagující na neschopnost účastníků vyřešit svou situaci dohodou, která bude soudem pouze schválena. Mezi zahájením řízení a autoritativním rozhodnutím ve věci samé jsou poté opatrovničtí soudci vedeni k mnoha procesním opatřením podporujícím smír a dohodu mezi účastníky právě ve snaze vyhnout se autoritativnímu zásahu ve věcech rodinných.
Účastníci, kteří projeví svou schopnost a odpovědnost řešit záležitosti související s rozvodem dohodou, by taktéž měli být zvýhodněni finančně. Tento argument nevychází z laciné potřeby ulevit někomu, ale ze zcela racionálního základu, že rodiče, kteří soudní justici vyčerpávají méně, mohou do ní taktéž méně přispívat. Smluvený rozvod by poté mohl podléhat sníženému soudnímu poplatku. V případě, že podmínky pro smluvený rozvod budou splněny až po zahájení řízení, soud příslušnou část poplatku vrátí navrhovateli.
Poslední aspekt smluveného rozvodu zde sice uvedu mezi argumenty motivačními, ale jeho právní a logický základ je širší než samotná potřeba rozvádějící se rodiče motivovat k dohodě, a zasluhoval by vlastní článek. Všechna opatrovnická řízení jsou založena na vzniku automatické kolize zájmů mezi rodiči jako zákonnými zástupci dítěte a dítětem. (519) Tato právní fikce střetu zájmů vede ke jmenování kolizního opatrovníka, nejčastěji orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ve všech řízeních o péči o nezletilé. Mám za to, že tato fikce není správná v situaci, kdy jsou splněny následující předpoklady. Rodiče se dohodli na úpravě poměrů nezletilého dítěte. Soud má alespoň za osvědčené, že rodiče seznámili nezletilé dítě, které je schopno pochopit situaci o soudním řízení a jeho dopadech na jeho život. V případě, kdy je dítě schopno realizovat aktivně svá participační práva, je vyslechnuto soudem a jeho výpověď je soudem zhodnocena jako umožňující schválit dohodu o úpravě poměrů předloženou rodiči. Dohoda byla po přezkoumání soudem shledána jako respektující nejlepší zájem dítěte. Soud neshledá jiné důvody svědčící pro kolizi zájmů mezi rodiči a nezletilým dítětem ani jiné důvody, pro které by byl nejlepší zájem dítěte ohrožen.
Za splnění všech výše uvedených předpokladů je dle mého názoru možné, aby nezletilé dítě v řízení o úpravu poměrů, jeho poměrů, bylo zastoupeno svými zákonnými zástupci nebo jedním z nich. (520) A to až do okamžiku, kdy by soud dospěl k názoru, že rodiče nejsou ve vzájemné shodě ohledně zájmů a potřeb dítěte, či by vznikl jiný důvod svědčící pro možný vznik kolize zájmů mezi rodiči a nezletilým dítětem.
Důvody vedoucí k této úvaze o možné změně koncepce kolizního opatrovnictví jsou dvojího rázu. Předně teze o potřebě zasahovat ve věcech rodinných, byť řešených soudní cestou, jen v nutné míře. Dále zkušenosti z praxe ukazující na velmi omezený přínos účasti OSPOD na jednáních, na kterých se schvaluje dohoda rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí. Tento přínos je velmi omezený i proto, že výkonem kolizního opatrovnictví je v těchto případech omezen na nutné minimum, respektive na takové minimum, které popírá jeho samotnou existenci. OSPOD nikdy dítě neviděl a nehovořil s ním, rodiče vidí poprvé v soudní síni a jeho stanovisko je téměř vždy pouze podporující uzavřenou dohodu. Rozhodně nechci tvrdit, že to tímto způsobem funguje vždy a všude, ale dovolím si tvrdit, že tento postup a průběh jsou pravidlem. Toto ale rozhodně neznamená kritiku práce OSPOD (alespoň v těchto případech), jen to poukazuje na skutečně omezený přínos a vlastně jen fiktivní zastoupení dítěte, které reálně nadále vykonávají zákonní zástupci, byť co se obsahu dohod týče pod kontrolou soudu. Právě intervence soudu jako státní autority považuji za dostatečnou ochranu zájmů dítěte v případech, kdy jsou rodiče ve vzájemné shodě. Uvolnění kapacit OSPOD v těchto řízeních by současně umožnilo zcela a plně se soustředit na řízení, ve kterých vzájemná shoda mezi rodiči není a zájmy dítěte jsou ohroženy nejenom na základě zákonné fikce, ale skutečně a je třeba věnovat maximální úsilí jak právní, tak sociální na zastupování dítěte. V případech právně závažnějších by bylo vhodné uvažovat i o rozšíření kolizních opatrovníků z řad advokátů, tak aby se dítě neocitalo v situaci nejenom slabé strany, ale ještě strany s nejméně kvalifikovaným právním zastoupením. Věřím, že i tyto systémové otázky je nutné zohlednit.
6.1.4 Vlídná rozvodová justice
V interním dokumentu zpracovaném Ministerstvem spravedlnosti na téma opatrovnické justice se uvádí, že cílem dobré opatrovnické praxe je „projednání případu právně správně při zachování dobrých vztahů v rodině.“ (521) Plně se s tím ztotožňuji. Současně se v poslední době ve veřejném prostoru objevují debaty a argumenty o tom, že povinné soudní řízení vnáší do rozvodového procesu ještě více stresu a traumat. (522) Soudní příslušnost k projednání opatrovnických a rozvodových věcí považuji za správnou a více se tomuto budu věnovat dále v příspěvku, ale problematiku, zda je průběh soudního řízení přizpůsoben charakteristice rodinných sporů, považuji za aktuální. Zavedení interdisciplinární spolupráce společně s úsilím Justiční akademie vzdělávat opatrovnické soudce i v jiných oborech (zejména psychologie, psychiatrie, sociální práce), než je právo, umožňuje vznik opravdu dobrých příkladů dobré opatrovnické praxe. (523) Některé další kroky směrem k odborné, ale vstřícné a přátelské opatrovnické justici jsou ale dále ke zvážení. Uvedu některé z nich.
První setkání rozvádějících se manželů či rodičů po návštěvě u advokáta proběhne kromě situací při předávání dětí v soudní síni. Tato není z principu uzpůsobena svými pravidly fungování, ale ani svým vlastním mobiliárním zařízením k vlídnému přijetí motivujícímu dohodu. Účastníci sedí proti sobě, a i když již nejsou dle zákona o zvláštních řízeních soudních označováni jako žalobce a žalovaní, toto uzpůsobení sezení, stejně jako požadavky na protokolaci a vyvýšené postavení soudu, vytváří spíše atmosféru vhodnou pro sporné řešení případů. Legislativní zavedení jiného soudního roku pro první jednání v rozvodovém procesu, tedy v řízení, ve kterém je spojeno řízení o péči o nezletilé a rozvodové řízení, by pomohlo ukotvit praxi, která je již dnes doporučována v rámci tzv. cochemské praxe. Ne všechny soudy mají možnost setkat se s rodiči v jiných prostorách než v soudní síni, ale především menší soudy tuto možnost mají a soudci se v některých případech již s účastníky opatrovnického řízení setkávají ve své kanceláři. Jiný soudní rok by v takovém případě musel vést soudce. Oprávnění vyloučit veřejnost považuji za vhodné zachovat, neboť podporuje neformálnost takového setkání s rodiči a eventuálně i s dítětem. V rámci jiného soudního roku soud projde s účastníky předložené listiny, v ideálním případě předložené dohody, zjistí jejich stanoviska a stanovisko dítěte, v případě absence shody rodičů soud rodiče vede ke smíru a společnému řešení, případně doporučí využití odborné pomoci. Závěrem jiného soudního roku může být buď schválení dohody a odročení jednání pouze za účelem vyhlášení rozsudku, který musí být vyhlášen veřejně na jednání, nebo odročení za účelem dokazování na následujícím jednání, přičemž účastníky poučí o procesních povinnostech nebo jim uloží doplnit některá tvrzení či skutečnosti. Méně formální forma se jistě lépe propůjčuje k hledání společných řešení.
Dále navrhuji zvážit operativnější a vlídnější formu komunikace některých sdělení ze strany soudu. S ohledem na povahu a předmět řízení by předvolání účastníků velmi pomohla možnost soudu komunikovat s účastníky také formou telefonátů nebo e-mailu. Vložení těchto údajů do návrhu se jeví jako ne příliš zatěžující účastníky, ale naopak umožňující rychlou a efektivní komunikaci soudu s účastníky, například v případě, kdy je nutno rychle rozhodnout o neodkladné záležitosti týkající se dítěte. Komunikace touto formou nemůže nahradit doručování dle zákona, nicméně může jej vhodně doplnit.
Dnešní řízení o rozvodu se zakládá na procesní podmínce povinného výslechu manželů. (524) Odborná veřejnost tento požadavek rozporuje jako ne nezbytný, nebo dokonce nadbytečný a někteří soudci jej obchází rozšířením aplikace výjimky „je-li takový výslech spojen s nepřiměřenými obtížemi“. (525, 526, 527) Vzhledem k předmětu dokazování, které probíhá na soudním jednání o rozvodu manželství a které je omezeno v rámci pozitivního práva na zjištění kvalifikovaného rozvratu, případně jeho příčin, se zdá požadavek na osobní účast manželů jako přepjatý procesní formalismus, je-li možné jejich shodné stanovisko zjistit z písemných podání a soud o pravosti a pravdivosti těchto tvrzení nemá pochybnosti. Vyloučit nutnou osobní účast manželů na jednání v případech tzv. dohodnutých bezdětných rozvodů se mi zdá jako přiměřeně „vlídný“ krok justice. Současně podotýkám, že zrušením požadavku na osobní účast manželů na soudním jednání o rozvodu není dotčena soudní praxe vyžadující výslech rozvádějících se rodičů v rámci řízení o úpravě péče o nezletilé a není dotčen ani požadavek na konání soudního jednání jako takového. Na tomto ovšem mohou zastoupit účastníky jejich právní zástupci.
Uchopení opatrovnického řízení ze strany soudu jako multidisciplinární problematiky zahrnující nejen právo ale i práci s rodinou, a především slabší stranou bylo posíleno projektem soudních sociálních pracovníků, zavedeným v roce 2020 u devíti okresních soudů. (528) Prozatímní hodnocení tohoto projektu je veskrze pozitivní a je zjišťováno a ověřováno, jak zajistit další financování a případné rozšíření do justiční sítě. (529) Působení soudních sociálních pracovníků usnadňuje kontakt a komunikaci dětí a dalších zranitelných osob s formálním soudním prostředím, soudní sociální pracovník se zaměřuje na podporu řešení rodičovských sporů. Tato forma přístupu ke zranitelným účastníkům soudních řízení, v rozvodových procesech především k dětem, je jednoznačně krokem k vlídné rozvodové justici a rozšíření soudní sociální práce je záhodno další podpory, legislativní i finanční.
(516) Viz webové stránky Cochem. [online] [cit.2024-02-14]. Dostupné z: https://www.cochem.cz/
(517) Počty rozvodů s nezletilými dětmi se v posledních letech pohybují v rozmezí zhruba od 15 do 10 tisíc věcí ročně. Případy, kdy je již na soud podáván společný návrh na rozvod manželství, v posledních letech tvoří kolem 50 %. Konečný podíl uzavřených dohod o péči dítěte pro dobu po rozvodu vysoký: 86 % v roce 2021). Celkový nápad v opatrovnické agendě činil v roce 2021 -122 958.
Český statistický úřad, Statistická ročenka České republiky – 2022- [online] [cit.2024-02-14]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/4-obyvatelstvo-82btdj0q9x, s. 4-9.
Stav a pohyb obyvatelstva v ČR – rok 2020, Tab. 5.1. Rozvody podle regionů soudržnosti, krajů a okresů. [online] [cit.2024-02-10]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/stav-a-pohyb-obyvatelstva-v-cr-rok-2020.
Srov. Výroční statistická zpráva České soudnictví za rok 2021. [online] [cit.2024-02-14]. Dostupné z: https://www.justice.cz/web/msp/statisticke-udaje-z-oblasti-justice,
Srov: Výroční statistická zpráva ministerstva spravedlnosti 2023. [online] [cit.2024-02-14]. Dostupné z: https://justice.cz/web/msp/statisticke-udaje-z-oblasti-justice, s. 1.
(518) „Pojem společného soužití totiž znamená společné sdílení svých zájmů, potřeb, radostí a problémů, v neposlední řadě i otázku intimního soužití.“ HRUŠÁKOVÁ, Milana. In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-795-8, s. 426 a násl.
(519) Ustanovení § 469 ZŘS.
(520) Zástupčí oprávnění rodičů je společné, při jednání ale může být zástupcem dítěte kterýkoliv z nich.
(521) Jedná se o pracovní dokument, bez bližší reference.
(522) Viz například článek Notářské komory ČR. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.nkcr.cz/vasi-notari/detail/239_540-rozvod-u-notare
(523) ZAPLETALOVÁ KOLÁČKOVÁ, Jana. Koncepce vzdělávání opatrovnických soudců. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/Koncepce-vzdelavani-opatrovnickych-soudcu_1.pdf
(524) „Ustanovení § 389 odst. 1 předpokládá, že soud účastníky (tedy manžele) vyslechne s výjimkou případů, kdy by provedení výslechu bylo spojeno s velkými obtížemi. Text zákona je třeba respektovat i tehdy, když jde o tzv. smluvený rozvod, kdy se účastníci na všech pro rozhodnutí podstatných skutkových okolnostech shodnou a z jejich shodných tvrzení též plyne, že podmínky pro rozvod manželství jsou splněny a není racionální důvod o jejich shodných tvrzeních pochybovat třeba i s ohledem na ostatní provedené důkazní prostředky.“ In: SVOBODA, Karel. § 389 [Průběh řízení]. In: SVOBODA, Karel. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. 2. vydání. Beckova edice komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-788-0, s. 781.
(525) ŠÍNOVÁ, Renata. In: RADVANOVÁ, Senta. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Beckova edice právní instituty. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-578-7, s. 167, uvádí, že povinný výslech manželů je vnímán jako největší problém nové procesněprávní regulace.
(526) PŘIDAL, Robert. Rozvod bez účasti manželů nikoliv pouze v době pandemie. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/rozvod-bez-ucasti-manzelu-nikoliv-pouze-v-dobe-pandemie-112611.html?mail
(527) KRÁLÍČKOVÁ, Z., KORNEL, M. Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity. Právní rozhledy, Nakladatelství C.H. Beck, 2022, s. 1210-6410.
(528) Projekt – „Zlepšení přístupu zranitelných skupin osob ke spravedlnosti“ (Improvement of access to justice for vulnerable groups). Justiční akademie. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.jacz.cz/projekty/probihajici-projekty/1164-projekt-zlepseni-pristupu-zranitelnych-skupin-osob-ke-spravedlnosti
(529) Soudní sociální pracovníky potřebujeme. Pokud je ztratíme, už je do justice zpátky nedostaneme, upozorňuje předseda soudu. Radiožurnál. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/soudni-socialni-pracovniky-potrebujeme-pokud-je-ztratime-uz-je-do-justice-zpatky-8974569
(515) NERAD, L. Disparita podílů při vypořádání společného jmění manželů, základní principy uplatnění dle rozhodovací praxe soudů. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/disparita-podilu-pri-vyporadani-spolecneho-jmeni-manzelu-zakladni-principy-uplatneni-dle-rozhodovaci-praxe-soudu-113300.html
Okomentovat