Eva Decroix

–

6.2 Posílení opatrovnické justice

6.2.1 Předběžná versus prozatímní opatření

Situace, ve které se ocitá rodina krátce poté, co dojde k rozhodnutí o rozdělení domácnosti nebo k vyřčení slova „rozvod“, je nejenom emocionálně náročná pro všechny zúčastněné, ale téměř vždy také úplně nová z hlediska nastavení nových principů komunikace a fungování. Velmi často tak dochází již na samotném začátku k nepochopení vzájemných očekávání a nedůvěře vůči druhému, obavě z jeho kroků. Poměrně ordinérní situace předání dítěte, diskuze o jeho budoucnosti rychle eskaluje v hádku a po konzultaci s právním zástupcem v návrh na vydání předběžného opatření.

Nešvarům předběžných opatření se věnuje odborná literatura hojně. (530) Jako zcela základní „vadu“ předběžného opatření lze poté vnímat skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, často první v celém rozvodovém procesu, které je vydáno nekontradiktorně (někteří soudci zjišťují stanovisko druhé strany, ale bez opory v zákoně). (531) Na základě jednostranného výkladu situace je vykreslena situace svědčící ve prospěch nutné zatímní úpravy poměrů účastníků, bez provádění dokazování a na základě skutečností zjištěných z návrhu. Předběžné opatření však není opatřením, které by jenom nějak zmrazilo situaci do doby vydání rozhodnutí ve věci, naopak je rozhodnutím, které upraví situaci a vztahy na poměrně dlouhou dobu. Předběžné opatření do určité míry nastavuje podmínky pro rozhodnutí ve věci, neboť definuje stav, od kterého se budou vyvíjet další vztahy v rodině. Toto je žádoucí, pokud by tak bylo učiněno s ohledem na stanoviska nebo po slyšení všech účastníků.

Prozatímní úpravu jako dočasné řešení konfliktní situace v rodině je nutné podpořit. Jako řešení se ale nabízí řešení odlišné od institutu předběžných opatření, a to opatření prozatímní. Inspirací zde mohou být mnohé zahraniční právní úpravy. Například francouzská právní úprava rozlišuje mezi „mesures urgentes“, které se v mnohém podobají našemu předběžnému opatření, a „mesures provisoires“, prozatímními opatřeními. (532) Tato soud vydá s ohledem na případné dohody rodičů, jsou-li nezbytné pro zajištění podmínek života dětí a rodičů do doby vydání rozhodnutí ve věci samé. Opatření jsou vydána po slyšení rodičů a se zohledněním toho, na čem jsou rodiče schopni se dohodnout. Zákon obsahuje nelimitativní výčet možných prozatímních opatření, mezi kterými uvádí možnost nařízení mediace, pokud jeden z manželů netvrdí, že došlo ve vztahu k násilí, dále úpravy bydlení včetně úpravy toho, kdo má právo užívat společnou nemovitost a za jakých podmínek, předání osobních věcí, určení výživného i nákladů na děti, předběžné podmínky budoucí úpravy související se společným jměním manželů nebo jmenování znalce či notáře za účelem přípravy projektu vypořádání společného jmění manželů.

Vzhledem k době, která uplyne mezi zahájením řízení a vydáním rozhodnutí ve věci samé, i vzhledem k „předurčující“ povaze předběžných opatření ve věci úpravy styku, což je oblast, ve které jsou předběžná opatření podávána u nás nejvíce, považuji oprávnění soudu upravit tyto otázky prozatímně po společném slyšení manželů za postup svědčící stabilizaci, ne eskalaci rodinných sporů.

Opatrovničtí soudci i rodinní advokáti potřebu dočasně během řízení stabilizovat vztahy a nastavit základní pravidla fungování promítají také do dohod uzavíraných během prvního soudního jednání tzv. do protokolu. Takové řešení je ale z podstaty omezeno na body, které jsou mezi manželi nesporné. Soud postrádá právní nástroj umožňující mu upravit okamžitě situaci v rodině, pokud nejsou v daném okamžiku prokazatelně ohroženy zájmy dítěte.

Úprava prozatímních opatření v řízeních o péči o nezletilé se tak jeví jako souladná s požadavky opatrovnické justice i rozvádějících se rodičů, bude-li umožněno vydání takových opatření rychle, kontradiktorně, budou-li opatření vydávána tak, aby byl s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zachován v nejvyšší možné míře kontakt dítěte s oběma rodiči, a bude-li se jednat o opatření na omezenou dobu, a to buď do vydání rozhodnutí ve věci samé, nebo změny poměrů v rodině.

Rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí ve věci B. J. a P. J. proti České republice upozornilo mimo jiné na skutečnost, že předběžné opatření by nemělo nahrazovat samotné kontradiktorní projednání věci a řízení, ve kterém je možné a nutné provádět dokazování. A dále na skutečnost, že předběžné opatření by mělo umožnit rychlý, ale dočasný zásah tam, kde je ohrožena bezpečnost dítěte, a ne vést k intenzivnímu a dlouhodobému zásahu do věcí rodinných. Výbor také konstatoval, že Česká republika by měla zajistit, aby dítě mělo v průběhu soudního řízení odpovídající právní zastoupení. (533) Tomuto pohledu svědčí i výtka Výboru, který požaduje, aby opatření vedoucí k omezení práva dítěte na rodinné prostředí byla vydána na omezenou dobu a pravidelně přezkoumávána. Domnívám se, že tento požadavek by se neměl vztahovat jen na předběžná opatření o odejmutí dítěte z rodiny, ale na jakékoliv předběžné opatření. Tato mají být z principu dočasná. Jednou z cest, jak toho dosáhnout, může být i zvažované prozatímní opatření. Prozatímní opatření by na rozdíl od opatření předběžného bylo vydáno po slyšení obou stran se zohledněním jejich stanovisek, a především na dobu určitou, tedy buď omezenou kalendářně, nebo do doby vydání rozhodnutí ve věci samé.

6.2.2 Zachování a zvyšování právní jistoty

Veřejná debata spojená a navazující na společenský vývoj směřující k rozvolňování pojmu manželství byla v posledních letech propojena s diskuzí o tzv. notářských rozvodech. Přestože inspirací k této debatě byly i některé zahraniční úpravy, velmi logicky a aktivně podporované ze strany Notářské komory, nedomnívám se, že přesun pravomoci k vyslovení rozvodu manželství od soudní moci na notáře je opatření systémové či přinášející pozitiva. (534) Jako argument pro tuto změnu byla uváděna menší psychická náročnost rozvodu a rychlejší řízení. Oba tyto přínosy je schopna poskytnout i opatrovnická justice po příslušné úpravě procesních pravidel (viz první část tohoto příspěvku).

Pro zachování soudní pravomoci ve věcech rodinných se koncem roku 2022 přiklonila i odborná veřejnost, přičemž toto stanovisko, které sdílím, bylo opřeno o dva základní důvody. Na straně jedné se jedná o samotnou statusovou povahu řízení o rozvod. (535, 536) Na straně druhé je řízení o úpravu péče nezletilého dítěte řízením specifickým, ve kterém je nejenom nepřímo dotčen osobní stav dítěte, neboť rozhodnutí bude mít přímý vliv na místo bydliště, vztah k osobám blízkým a výkon rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému dítěti, ale navíc se jedná o řízení, v němž je předním hlediskem pro rozhodování nejlepší zájem dítěte a dítěti má být zajištěna možnost aktivní účasti na řízení. Systém opatrovnické justice vytvořil odpovídající mechanismy pro zajištění participačních práv dítěte. Vzhledem k tomu, že i diskuze o notářských rozvodech byla vedena pouze ve vztahu k rozvodům tzv. nesporným, ve kterých by opatrovnické řízení mohlo proběhnout pouze formou kontroly formálních náležitostí dohody a konstatování existence dohody rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí, vznikl by dvoukolejný systém, který by nezavedl notářské rozvody ve všech případech a ani by nezbavil rozvádějící se manžele – rodiče nezletilých dětí zcela povinnosti účastnit se soudního jednání. Naopak by taková reforma dala vzniknout velmi složitému právnímu problému, kdy, jak a kdo ověří soulad předložené dohody s nejlepším zájmem dítěte a případně, jaká bude prostupová cesta mezi notářským rozvodem a soudním rozvodem. Řešení formou notářského rozvodu by tedy kromě velmi omezeného přínosu pro rozvádějící se rodiče přineslo náročné legislativní hledání nových cest, jak zajistit právní ochranu dítěte. Přínos pro opatrovnickou justici by byl také minimální, neboť smluvené rozvody soudní systém nezatěžují a sporné případy náleží soudní moci z povahy věci. Zmizela by ale právní jistota, jíž je soudní moc garantem na prvním místě.

Se zásadou právní jistoty se pojí také princip předvídatelnosti, který je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. (537) Předvídatelnost soudních rozhodnutí v oblasti rodinné se pojí s diskuzí o absentující sjednocené judikatuře, neboť v rodinných záležitostech upravených v hlavě druhé občanského zákoníku není právo dovolání přípustné. Roli nejvyšší „sjednocovací“ instance supluje Ústavní soud, což je předmětem kritiky z hlediska systémového i obsahového nejen ze strany praktiků a účastníků řízení, ale někdy i justičních představitelů. (538) Přípustnost práva dovolání v rodinných věcech shledávám za potřebnou. Domnívám se, že rodina, která požívá ústavní ochrany, si zaslouží tento mimořádný opravný prostředek, umožňující stabilizaci opatrovnické justice a její kvalitu. Debata o této změně ale úzce souvisí s celkovou úpravou práva dovolání s ohledem na již dnes přetížené kapacity Nejvyššího soudu. (539)

S předvídatelností opatrovnické justice souvisí taktéž praxe okresních soudů spočívající v postupném a – dovolím si tvrdit – „živelném“ nastavovaní pravidel interdisciplinární spolupráce. K zavádění procesních pravidel uplatňujících pro řízení ve věcech péče o nezletilé tzv. cochemský model dochází na samotné hraně platných právních předpisů, které jsou uzpůsobovány a vykládány odlišně u jednotlivých soudů formou nařízení předsedy soudu. Jakkoliv zavádění interdisciplinarity považuji za žádoucí a jsem si vědoma zásadních lokálních odlišností v dostupnosti podpůrných služeb u jednotlivých okresních soudů, rozhodně není možné akceptovat jako správnou a udržitelnou skutečnost, že praxi jednotlivých okresních soudů dnes ovládají různá procesní pravidla. Takový stav nelze odůvodnit ani ospravedlnit záslužným cílem, ke kterému zavádění tzv. cochemského modelu směřuje. Předvídatelnost justice vyžaduje jednotný procesní postup napříč celou justiční soustavou, založený výhradně na zákonných předpisech, ne opatřeních předsedů soudů.

Právní jistotě v rozvodovém procesu by posílení efektivního, předvídatelného soudního rozhodování, včetně jednotného zapojení pomáhajících odborných profesí, a rychlého, sjednocovacího dovolání prospělo. (540) Pokud na jedné straně opatrovnické justice můžeme plně uplatnit tezi pokud možno minimální ingerence ve věcech rodinných, pokud je rodina schopna situaci vyřešit svými silami, na straně druhé je nutné trvat na nutnosti rychlého a efektivního řešení rodinných sporů, které v čase eskalují a způsobují nevratné škody často především nejslabšímu účastníkovi řízení, nezletilému dítěti. Důvěra v soudní systém a jeho schopnost vyřešit tento spor, nastavit pravidla a vynutit jejich respektování je esencí zachování rodinných vazeb, a tedy i zárukou snížení konfliktních a společensky škodlivých jevů v rodině po rozvodu.

6.2.3 Efektivní výkon rozhodnutí

Výkon rozhodnutí ve věcech rozvodových, tedy statusových otázek, vzhledem ke své konstitutivní povaze nepokládá zásadní problém. (541) Naopak velmi specifickou povahu má výkon rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé. Opět je tato specifičnost spojena s premisou, že přednostním hlediskem pro veškerá řízení týkajících se práv dítěte má být jeho nejlepší zájem. Pokud rozsudek o péči nebo styku není plněn, soud může přistoupit k uložení pokut, a to i opakovaně. (542) Nicméně samotná povaha takového vykonávacího opatření je ale spíše sankčního než vykonávacího charakteru. Další opatření, která soud může v rámci výkonu rozhodnutí uložit, jsou naopak charakteru preventivního, ať se již jedná o plán navykacího režimu, rozhodnutí o výkonu styku pod dohledem OSPOD, či nařízení povinného setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie. (543, 544)

Donucovací prostředek k vynucení povinnosti předávat dítě představuje poté oprávnění soudu změnit úpravu poměrů v rodině a ultima ratio přistoupit k odebrání dítěte. Skutečnost, že se soudy, jež nemají jiné efektivní způsoby donucovacího prostředku, uchylují k této nejzazší variantě, ukázaly v posledních měsících opakované nálezy Ústavního soudu, které ale konstatovaly protiústavnost rozhodnutí o odnětí dítěte. Ústavní soud upřesňuje, že oddělení dítěte od jeho rodičů je možné pouze v případě, že je takový postup „nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči“, přičemž dodává, že „s ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z uvedených absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity“. (545,546)

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní řád nenabízí rychlý vykonávací prostředek umožňující zajištění styku rodiče s dítětem. Domnívám se, že by bylo vhodné doplnit mezi oprávnění soudu v rámci výkonu rozhodnutí možnost nařídit, jeví-li se to jako účelné, náhradní styk oprávněného rodiče s dítětem, a to v rozsahu, v jakém došlo k jeho zmaření. Takové opatření by v rámci výkonu rozhodnutí mohlo mít i preventivní charakter neboť povinný rodič bude dotčen na svém právu kontaktu s dítětem ve stejném rozsahu, v jakém porušil právo na kontakt s dítětem druhého rodiče. I toto opatření v rámci výkonu rozhodnutí ale naráží na nemožnost nebo velmi omezenou možnost nedobrovolného plnění.

V tomto ohledu a závěrem si dovolím uvést citaci ústavního soudce Tomáše Lichovníka, dle kterého „jsou spory rodičů, kteří se nedokáží dohodnout, nejhorší. Je tam dítě, které si nevybralo ani jednoho z nich. Proto se někdy musí postupovat z úřední povinnosti.“. Podle jeho „hrubě zobecněného“ názoru se ale většina judikátů netýká výsledku sporu, nýbrž cesty, jak k němu dospět, co zohlednit a co všechno proto musí soudy udělat. (547) Tuto myšlenku považuji za velmi příhodnou, neboť shrnuje esenci efektivní opatrovnické justice, kterou by mělo být takové nastavení procesních pravidel (cesty), jak včas pomoci dítěti, pokud rodina dočasně selhává. (548)

(530) ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2022/01/04/k-nove-pravni-uprave-predbezneho-opatreni-o-uprave-pomeru-ditete/

(531) Ustanovení § 452 ZŘS a násl.

(532) Ustanovení čl. 1117 CPC.

(533) Rozhodnutí Výboru OSN pro práva dětí: CRC/C/93/D/139/2021, [online] [cit.2024-02-10]. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/treatybodyexternal/SessionDetails1.aspx?SessionID=2616&Lang=en

(534) Článek Notářské komory ČR poukazuje na možnost manželů rozvést se u notáře platný ve Francii, Španělsku, Řecku, ale také v Rumunsku, Estonsku či Lotyšsku. [online] [cit.2024-02-19]. Dostupné z: https://www.nkcr.cz/vasi-notari/detail/239_540-rozvod-u-notare

(535) Pozitivní právo nedefinuje termín statusová práva. Jejich popis a výčet poté shrnuje prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, v Bulletinu advokacie, 2015: „Úprava statusových otázek člověka zahrnuje ustanovení o vzniku jeho právní osobnosti (včetně ustanovení o nasciturovi) a o jejím zániku (včetně úpravy důkazu smrti, domněnky smrti a prohlášení za nezvěstného), úpravu nabývání svéprávnosti, emancipace, omezení svéprávnosti a dalších podpůrných opatření při narušení způsobilosti právně jednat, deliktní způsobilosti, úpravu změny pohlaví, jakož i jména a bydliště, dále pak určení příbuzenství a švagrovství, status osob blízkých, úpravu vzniku, zániku, zdánlivosti a neplatnosti manželství nebo registrovaného partnerství, určování a popírání rodičovství, vzniku a zrušení osvojení, vzniku a zániku opatrovnictví, poručenství a pěstounství. Se statusem rodičovství je spojen stav rodičovské odpovědnosti, zahrnující katalog povinností a práv rodičů vůči dítěti (§ 858 a 869 o. z.). Úpravy vzniku a zániku rodičovské odpovědnosti (§ 856 o. z.), pozastavení jejího výkonu nebo rozhodnutí o výjimce z pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti (§ 868 odst. 2 o. z.), omezení výkonu rodičovské odpovědnosti a omezení rodičovské odpovědnosti (§ 870 o. z.), jakož i zbavení rodičovské odpovědnosti (§ 871 o. z.) spadají nepochybně do kategorie statusových práv.“ [online] [cit.2024-02-19]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/k-pojeti-dispozitivniho-prava-v-obcanskem-zakoniku

(536) Podrobněji k pojmu status člověka: FRINTA, Ondřej. In: DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří a ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7478-325-8, s. 152.

(537) Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09

(538) Petr Šuk, místopředseda Nejvyššího soudu v rozhovoru pro Česká justice, 22. 3. 2023: „Jako nešťastné vnímám rozhodování Ústavního soudu ve věcech péče o nezletilé, zejména pak jde-li o ukotvení střídavé péče jako téměř ústavního principu. Závěry, které v některých nálezech činí, po mém soudu odporují poznatkům vývojové psychologie a nutí děti v zájmu zachování práv obou rodičů střídat prostředí takřka bez ohledu na okolnosti. Na této mimořádně citlivé agendě se ukazuje chybné nastavení systému opravných prostředků. Detailní výklad podústavního práva nemá podávat orgán, jehož úlohou je strážit ústavnost. Tato role mu nepřísluší. Potíž je v tom, že v řadě oblastí, včetně práva rodinného, tu není nikdo jiný, kdo by výklad práva sjednocoval. Proto ústavní soudci čas od času zvednou onu hozenou rukavici a ve snaze pomoci tomu, abychom tu neměli takzvané krajové právo, výklad poskytnou.“ [online] [cit.2024-02-19]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2023/03/z-ustavniho-soudu-se-stala-tovarna-s-pasovou-vyrobou-rika-mistopredseda-ns-suk/

(539) Idem.

(540) O dovolání v rozvodovém procesu zde autorka hovoří ve smyslu rozvodového procesu jako všech řízení souvisejících s rozvodem, ne o rozvodovém řízení samotné. V tomto je dovolání nepřípustné, jako i v ostatních ve statusových věcech manželských, a to z důvodu zachování právní jistoty. Viz: JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k … 3. vydání. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7598-366-4, s. 1136.

(541) DVOŘÁK, Bohumil. Právní moc civilních soudních rozhodnutí: procesní studie. Beckova edice právní instituty. V Praze: C.H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-095-9., s 63.

(542) Ustanovení § 507 ZŘS.

(543) Ustanovení § 508 ZŘS.

(544) TOMEŠOVÁ, Jana. Výkon rozhodnutí soudu o úpravě styku s nezletilými dětmi. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/vykon-rozhodnuti-soudu-o-uprave-styku-s-nezletilymi-detmi

(545) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 484/23

(546) Tamtéž.

(547) Ústavní soudce Lichovník: V rodinných věcech není dovolání, důležitá je empatie. [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2018/05/ustavni-soudce-lichovnik-rodinnych-vecech-neni-dovolani-dulezita-empatie/

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK