Stridavka.cz

–

Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3718/25 prohlásil, že z § 888 odst. 1 občanského zákoníku prý nelze odvodit pravidlo o rovnoměrnosti (v kvantitativním smyslu) péče obou rodičů. Tento nález podrobil důkladné kritice RNDr. Pavel Rusý v článku, který jsme otiskli před dvěma dny. Nyní si dovolujeme stručně shrnout a částečně doplnit, proč je tento nález protiústavní.

Porušení principu rovnosti rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny)

Listina základních práv a svobod garantuje rovná rodičovská práva. Pokud Ústavní soud odmítne výchozí model rovnosti a současně ponechá širokou diskreci soudům, vzniká strukturální nerovnost. Ústavní soud dokonce tvrdí, že „výchozí situací rozhodně není a nemůže být pravidlo o rozložení péče mezi rodiči v poměru 50:50, ale spíš dosavadní rozložení péče o dítě dle předchozího soudního rozhodnutí nebo dohody rodičů.“  V takové situaci jeden rodič (dosud více pečující) má faktickou výhodu a druhý musí prokazovat důvody pro větší podíl.

Ústavní soud tím implicitně legitimizuje status quo bias, tedy kognitivní zkreslení, při kterém lidé preferují, aby věci zůstaly tak, jak jsou, a odolávají změnám. Což není neutrální, ale fakticky zvýhodňuje jednoho rodiče. Neexistence výchozí rovnosti není neutralita. Ve skutečnosti jde o skrytou preferenci nerovnosti.

Libovůle a nepředvídatelnost (čl. 36 odst. 1 Listiny)

Ústavní soud říká, že rozhodnutí má být vždy individuální podle nejlepšího zájmu dítěte. Ovšem „nejlepší zájem dítěte“ je neurčitý právní pojem, extrémně široký,
bez pevné metodologie. Bez výchozího pravidla rovnosti se rozhodování stává nepředvídatelné, různé soudy mohou rozhodovat diametrálně odlišně. To může vést k porušení práva na spravedlivý proces, k excesivní diskreci, tedy libovůli.

Rozpor s judikaturou ESLP (čl. 8 Úmluvy)

Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě zdůrazňuje potřebu zachování vztahu dítě – oba rodiče a pozitivní závazek státu podporovat kontakt. Pokud Ústgavní soud odmítá rovnoměrnou péči jako „nepreferovanou“ a nestanoví žádný korektiv, může to vést k systematickému oslabování vztahu jednoho rodiče a nedostatečné ochraně rodinného života. Je zde tedy potenciální konflikt s čl. 8 Evropské úmuvy o lidských právech.

Ignorování moderních poznatků (sociologie / psychologie)

Moderní výzkum (zjednodušeně řečeno) ukazuje, že děti profitují z aktivního zapojení obou rodičů, zatímco asymetrická péče může narušovat vazby. Ústavní soud tento trend nijak nereflektuje, setrvává na čistě kazuistickém přístupu. Takové rozhodnutí je tedy nedostatečně odůvodněné a to může být porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Posun od práva k „hodnotovému rozhodování“

Rozhodnutí fakticky říká, že „nejlepší zájem dítěte stojí nade vším.“ Ovšem tento princip není hierarchicky absolutní a musí být vyvažován s právy rodičů. Ústavní soud zde tedy oslabuje základní práva rodičů, bez testu proporcionality.

Závěr

Rozhodnutí lze označit jako protiústavní, protože:

1. Rozbíjí rovnost rodičů bez adekvátní náhrady.
2. Zvyšuje libovůli soudů (absence výchozího pravidla).
3. Nedostatečně chrání rodinný život (čl. 8 EÚLP).
4. Postrádá metodologii, z čehož plyne nepředvídatelnost.
5. Nevyvažuje práva rodičů a dítěte.

Ústavní soud odstranil jakékoli výchozí kritérium rozhodování, aniž by vytvořil náhradní test. Tím otevřel prostor pro libovůli obecných soudů a porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.