Martin Sklenář

–

Při prvním Ježíšově pádu jsme uvažovali o chybujícím dítěti. Zdůrazňovali jsme, že je třeba přijmout fakt, že dítě bude chybovat, že udělá nějaké průšvihy. Uvažovali jsme o tom, jak se v takové situaci zachováváme. U druhého pádu můžeme uvažovat o tom, že i my jsme chybující, že jsme chybující i jako rodiče.

V dnešní době se můžeme setkávat s jevem, který osobně nazývám „negativní výchovou“. Tato výchova spočívá v tom, že dovoluji svým dětem dělat to, co mě bylo zakazováno. Rodiče si častokrát na svých dětech řeší své komplexy – vadilo mi něco na výchově ze strany mých rodičů, já tedy budu dělat pravý opak. Rodiče mě nenechali hrát fotbal? Tak já své děti fotbal rozhodně hrát nechám. Vadilo mi, že mě rodiče nutili vždy sníst každého jídlo, i když mi nechutnalo? Já své dítě nutit nebudu… A tak bychom mohli pokračovat. Rodiče tak vychovávají své děti na principu hojení vlastních ran. Mnohdy si ale neuvědomují, že jsou v dnešní době takto vychovaní právě kvůli těmto „ne“, či „musíš“. Že do kostela chodí třeba právě proto, že nechodili na fotbal (fotbal jim byl zakázán, protože zápasy byly v neděli místo mše a nebylo možné jezdit nikam jinam…). Nedovedou vidět to za tím. A domnívají se, že touto „negativní“ výchovou budou těmi dokonalými rodiči, kterým děti budou muset být vděčni za to, jak byli skvělí. Rodiče se tak primárně honí ne za tím, aby děti byly vychovány, ale aby oni sami byli dětmi pochváleni.

Tyto děti ale budou mít stejná zranění (jiného druhu, ale budou je mít) jako měli jejich rodiče. I jim na výchově jejich rodičů něco vadí… První věc, kterou rodič musí přijmout, je fakt, že vychová děti „defektním způsobem“. Ať se budou snažit sebevíc, dítě si vždy odnese z výchovy nějaké šrámy. Rodič musí přijmout fakt, že bude chybujícím, že věci nebude dělat nejlépe a že tedy nemá cenu nastupovat onu cestu marné snahy být dítětem „oblíbený“.

Chybující rodič by měl být ale zároveň rodič, který svou chybu uznává, a to i před dítětem. Není prohrou před dítětem přiznat, že jsem něco přehnal, že trest, který dostalo, byl přehnaný a že ho tedy upravuji. To je něco jiného než nedodržení svého slova (k tomu bych povzbuzoval). Ano, rodič může lpět na dodržení trestu, který byl uložen, i když už sám ví, že je to chyba, nebo může trest z důvodu uvědomění si své chyby tak zvaně „prominout“, tedy stáhnout své slovo (což je chyba, protože dítěti ukazuji, že své slovo nedodržím), nebo může dítěti prostě říci, že chyboval a že tedy věc upravuje. Chybou není chybovat, ale chybou je v chybě zůstávat, nebo chybu popírat.

Toto zastavení nás tedy může vést k tomu, abychom uvažovali, jak se chováme v momentě, kdy chybujeme. Je pro mě chyba katastrofou, něčím, co musím maskovat, aby se o tom nikdo nedozvěděl, anebo umím chybu přiznat a napravit ji? A to nejen ve vztahu k dítěti, ale třeba i k partnerovi?

Pane, nauč nás přijmout své limity, přijmout, že ve svém životě budeme opakovaně chybovat. Dej ale, abychom si v každém okamžiku svého života mohli říci, že vždy jsme chtěli konat to nejlepší, co v nás bylo. Totiž, že ona chyba nepramenila z naší lenosti, či lehkovážnosti.

Ukázka z textu Křížová cesta rodičů

...

Facebook

Twitter

Linkedin

VK

email

Print