JUDr. PhDr. Tomáš Břicháček, Ph.D.

Genderový feminismus jedním ze základních pilířů ideologie, která ovládá instituce a právní rámec Evropské unie. „Genderem“ jsou nasáklé zakládací smlouvy, Listina základních práv EU, unijní legislativa, judikatura Soudního dvora EU, programové dokumenty i finanční programy. Prosazován je právem, dotacemi i politickým tlakem. Posedlost unijních pokrokářů genderem je bezmezná.

Gender mainstreaming, specializované orgány

Nejryzejším vyjádřením této posedlosti a zároveň výrazem totalitární povahy genderové ideologie je koncept gender mainstreaming (někdy překládán do češtiny jako začleňování hlediska rovnosti žen a mužů). Ten znamená, že v zájmu podpory rovnosti žen a mužů je „genderové hledisko“ začleňováno do všech aspektů aktivit EU, tj. do přípravy, tvorby, provádění, monitorování a hodnocení politik, právních předpisů a programů financování. V jeho rámci je třeba provádět hodnocení dopadů činností EU na ženy a na muže, a přijmout odpovědnost za provedení případných nutných změn tak, aby ženám i mužům přinášely stejný užitek a aby nebyla zachována nerovnost. Jinak a jednodušeji řečeno: EU musí mít „gender“ na zřeteli vždy a všude.

Tento přístup je do určité míry zakotven přímo v zakládacích smlouvách. Článek 8 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví: Při všech svých činnostech usiluje Unie o odstranění nerovností a podporuje rovné zacházení pro muže a ženy. Obdobně podle článku 23 Listiny základních práv EU platí, že [r]ovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci.

Dalekosáhlost a radikálnost myšlenkových vývodů kolem gender mainstreamingu ukážeme dále mj. u rezoluce Evropského parlamentu o ženách a změně klimatu nebo v případě některých výstupů Evropského institutu pro rovnost žen a mužů.

Obsesi „genderem“ lze u EU spatřovat také v existenci velkého množství specializovaných orgánů (útvarů, platforem) pro prosazování této agendy. Předně je to post komisaře pro spravedlnost, spotřebitele a rovnost žen a mužů v rámci Evropské komise. Z dalších příkladů uveďme Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE), Skupinu na vysoké úrovni pro gender mainstreaming či výbor Evropského parlamentu pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM).

Právo (platná legislativa a nové návrhy)

1) Předně je zde antidiskriminační legislativa týkající se pohlaví, která se rozvíjí v EU (ES) už od sedmdesátých let minulého století. Aktuálně jde předně o směrnici č. 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání a o směrnici č. 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování.

Antidiskriminační právo EU obecně je aktivistickou legislativou pro prosazování rovnosti v každodenním životě, která dává pojmu rovnost široký a předem ne zcela předvídatelný obsah. Charakteristickými pilíři této legislativy jsou: rozsáhle a neostře vymezený pojem diskriminace podle daných kritérií (která se postupně rozrůstají), převrácené důkazní břemeno (dokaž, že nediskriminuješ!), vytváření specializovaných dozorových orgánů či zapojení lobbistických „nevládních“ organizací do prosazování této legislativy. Antidiskriminační pojetí rovnosti je uplatňováno i v ryze soukromoprávních poměrech.

Hlavní argumenty proti tomuto přístupu zákonodárce lze shrnout do následujících bodů:

• ve jménu rovnosti je porušována smluvní svoboda, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání a celkově narušováno soukromí;
• vytváří se prostor pro šikanování lidí ze strany státní moci a aktivistických organizací;
• s ohledem na vágní vymezení diskriminace (často založené i na vysoce subjektivních kritériích) a její nutně nejednotný výklad v jednotlivých případech vzniká ovzduší právní nejistoty;
• otevírá se prostor pro aktivismus a exhibicionismus progresivistických soudců a dozorových úředníků, ombudsmanů apod.;
• právo poskytuje pobídky pro bujení soudních sporů a dalších řízení před veřejnými orgány;
• převrácené důkazní břemeno představuje zpochybnění práva na spravedlivý proces.

Neblahou roli této legislativy v roce 2008 vhodně vystihl Senát, když při přijímání antidiskriminačního zákona přijal následující doprovodné usnesení: „Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU.“ Dodejme, že unijní antidiskriminační legislativa je od počátku dotvářena progresivistickým aktivismem Soudního dvora. Jako příklad z poslední doby připomeňme rozsudek ve věci C-236/09 Test-Achats z roku 2011, kdy SDEU rozhodl, že je neslučitelné se zásadou rovného zacházení s ženami a muži, aby pojišťovny mohly uplatňovat různou výši pojistného pro každé z pohlaví. Pojišťovny jsou tedy v zájmu ideologie totální rovnosti nuceny ignorovat skutečný stav, tj. různou míru rizikovosti chování žen a mužů. Ženám se v důsledku toho výrazně zdražilo pojištění.

2) V listopadu 2012 Komise předložila návrh směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady / nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách. Deklarovaným cílem návrhu je zajištění „vyváženějšího zastoupení mužů a žen“, respektive „urychlení pokroku v oblasti genderové vyváženosti“ v dozorčích vedoucích funkcích kotovaných akciových společností. Směrnice by zjednodušeně řečeno vyžadovala zavedení postupů tzv. pozitivní diskriminace za účelem dosažení minimálního podílu 40 % méně zastoupeného pohlaví v uvedených funkcích v jednotlivých společnostech do roku 2020. Fakticky by došlo k zavedení kvót na zastoupení pohlaví. Při obsazování předmětných funkcí by musel být „upřednostněn kandidát nedostatečně zastoupeného pohlaví, pokud je […] stejně kvalifikovaný jako kandidát opačného pohlaví“, a to až do doby, dokud nebude dosažen předepsaný podíl pohlaví. V případných soudních sporech by bylo na žalované společnosti, aby prokázala, že neporušila uvedený mechanismus, tj. musela by prokázat, že vybrala kvalifikovanějšího kandidáta, než byl uchazeč. Společnosti by dále byly povinny přijmout individuální závazky, aby ke stejnému datu dosáhly „konkrétního pokroku v otázce lepší genderové vyváženosti“ také v řídících vedoucích funkcích. Společnosti by byly povinny jednou ročně předkládat určeným vnitrostátním dozorovým orgánům informace o zastoupení mužů a žen v jejich vedoucích orgánech v rozlišení podle dozorčích a řídících funkcí, jakož i informace o tom, jaká přijaly opatření ohledně kvantitativních cílů stanovených pro dozorčí funkce a ohledně svých individuálních závazků týkajících se řídících funkcí, a jak se jim tyto cíle daří plnit, a pokud nedaří, aby odůvodnily proč, a dále, aby tyto informace zveřejňovaly na svých internetových stránkách. Neplnění povinností podle směrnice by mělo být sankcionováno, a to např. pokutami nebo tím, že by soudy měly pravomoc prohlásit jmenování do funkce za neplatné.

Návrh prozatím naštěstí nenašel potřebnou podporu mezi členskými státy (ČR přitom na základě rozhodnutí Sobotkovy vlády návrh podporuje!)

3) Unijní orgány dlouhodobě vybízejí členské státy, aby ratifikovaly Istanbulskou úmluvu, tj. Úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí sjednanou na půdě Rady Evropy v roce 2011.

Istanbulská úmluva je navzdory názvu a zaštítění chvályhodným cílem ve skutečnosti ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu. Operuje s pojmy, jako je „genderově podmíněné násilí“, „genderové role“, „politika citlivá ke genderovým problémům“ apod. Smluvní strany se zavazují, „že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko a že budou prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti a dělby pravomocí mezi ženami a muži.“ Dále jsou povinny mj. zajistit „na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci“ a jejich financování. Smluvní strany se dále zavazují, že „podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů“. Úmluva dále požaduje „osvětové kampaně a programy na všech úrovních“ mj. ve spolupráci s nevládními organizacemi a úpravu učebních osnov tak, aby zahrnovaly témata jako je „rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu“.

ČR úmluvu podepsala 2. 5. 2016, ale zatím neratifikovala. Evropská komise 4. 3. 2016 navrhla přistoupení EU jako organizace, k němuž zatím nedošlo.

4) V dubnu 2017 Komise předložila návrh směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob (Work-Life Balance). Ta by nahradila stávající směrnici z roku 2010, která stanoví minimální standardy pro rodičovskou dovolenou, přičemž by přinesla řadu nových nebo kvalitativně vyšších minimálních norem. Mimo jiné by byla propříště na úrovni EU harmonizována otcovská dovolená jakožto nárok otce na alespoň 10 pracovních dnů volna po narození dítěte. Deklarovaným dílem návrhu je dosažení rovnosti příležitostí mezi muži a ženami na trhu práce a rovného zacházení na pracovišti prostřednictvím snadnějšího sladění pracovního a rodinného života pracujících rodičů a pečujících osob.

Tisková zpráva uvádí: „Záměrem navrhovaných opatření je zejména dát mužům více příležitostí k tomu, aby se mohli ujmout rodičovských a pečovatelských povinností. Pro děti to bude přínosem a přispěje to k většímu zapojení žen na trhu práce, čímž se sníží rozdíl v zaměstnanosti mužů a žen.“ Dále připomíná slova prvního místopředsedy Komise Franse Timmermanse: „Žijeme v jednadvacátém století, a tomu by měl odpovídat také náš přístup k životu a práci i k ženám a mužům. Po svých dětech bychom neměli chtít, aby se řídily příklady našich prarodičů. Neexistuje jediná ‚správná‘ rovnováha.“

Publikováno v 1. sborníku bílého heterosexuálního muže