Jana Jochová
–
Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva o takzvaném potírání násilí na ženách a boji proti domácímu násilí.
V posledním roce o ní slýcháváme docela často hlavně proto, že její ratifikace budí velké vášně.
Pro jistotu hned na úvod raději dodávám, že nejen jako žena jsem samozřejmě proti domácímu násilí a že si myslím, že by snad každému racionálně smýšlejícímu člověku mělo být jasné, že když nesouhlasíte s textem úmluvy, máte k tomu jiné důvody, než je absurdní podpora domácího násilí.
Jenže s názorem, že odpůrci Istanbulské úmluvy jsou ti, kteří týrání schvalují, jsem se setkala už tolikrát, že to raději říkám, aby nedošlo k nějakému omylu. Odpůrci z řad odborné i laické veřejnosti také umí číst a v textu, který úmluva přináší, vidí dvojznačné pasáže, které vzbuzují pochybnosti.
Souboj pohlaví
Zdá se jim, že smlouva hledí na svět optikou genderové ideologie, která nejen protežuje ženy, ale také vidí svět jako souboj pohlaví místo vzájemné spolupráce. Boj proti stereotypnímu pojímání rolí žen a mužů je v tomto kontextu příliš obecný. A nikde není uvedeno, které konkrétní stereotypy tvůrci považují za nežádoucí. Jejich neobratné vysvětlování, že velikonoční zvyky nikdo nezakáže, působí na odpůrce vlastně nedůvěryhodně.
Nedávno se k příznivcům přidala i nová zmocněnkyně pro lidská práva a poslankyně Helena Válková. Ta původně patřila spíš ke kritikům úmluvy. Svůj myšlenkový obrat zdůvodnila špatným překladem a nechala si smlouvu přeložit znovu.
Tento argument ovšem nezabral. Ratifikace totiž neschvaluje tu či onu verzi překladu, ale původní anglický originál, ve kterém sporné ideologicky zabarvené pasáže zkrátka stále zůstávají bez ohledu na překlad.
Petice pro i proti
Také proto počet odpůrců roste. Nejde o žádné dojmy. Lze to prokázat počtem podpisů pod peticemi. Už v době veřejného slyšení v listopadu 2018 měly petice proti Istanbulské úmluvě (existují totiž minimálně dvě) více jak dvojnásobný počet papírových podpisů než ta, kterou narychlo iniciovala organizace Amnesty International spolu s Českou ženskou lobby.
Všechny petice jsou stále aktivní, takže možná pomůže i toto malé srovnání: v listopadu 2018 měla petice za Istanbulskou úmluvu 10 556 internetových podpisů. Nyní po jedenácti měsících se počet podpisů navýšil o necelých 300. Zatímco oponentní petice k dnešku posílily o tisícovky podpisů reálných lidí. Jinými slovy těch, kdo považují Istanbulskou úmluvu za hodnou ratifikace přibyly skutečně jen hrstky.
Na stranu těchto organizací lobbujících za přijetí Istanbulské úmluvy se v posledních měsících přidal i Úřad vlády, tedy přesněji řečeno Odbor rovnosti žen a mužů. V něm je 11 služebních míst, z toho jen dvě jsou hrazena ze státního rozpočtu. Ostatní platí evropské fondy.
Tento odbor vede za přijetí Istanbulské úmluvy kampaň s názvem „To je rovnost“, hrazenou taktéž z finančních prostředků EU. V rámci kampaně uspořádal uzavřený seminář pro poslance, na který nebyl pozván žádný oponent z odborné veřejnosti, ačkoliv jich je mezi významnými advokáty hned několik, včetně například bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové.
Všechna úskalí, která oponenti vidí, jsou však státními úředníky pouze zlehčována a nálepkována jako dezinformační.
Celé to vzbuzuje mnoho otázek. Tou hlavní ovšem je, má-li být odbor Úřadu vlády takto aktivistický. A jak je vůbec možné, aby státní úředníci lobbovali za přijetí mezinárodního dokumentu, který není součástí právního řádu ČR. Tento jejich aktivismus totiž hloubí příkopy a vytváří ještě větší odcizení mezi těmi, kdo vládnou, a ostatními lidmi.
Text komentáře odvysílaného 23. 10. 2019 na ČRo Plus
Okomentovat