PhDr. Jozef Tinka, PhD.

–

Soudní znalci jsou neuralgickým bodem téměř každého soudního řízení ve věcech, ve kterých se má rozhodnout, kam s dítětem po rozpadu rodiny. Terčem hněvu jsou někdy právem, někdy neprávem. Pravdou však je, že na znalecké posudky soudce hledí skoro jako na Bibli. Co znalec řekne, to je svaté! Přitom znalecký posudek je důkaz jako kterýkoli jiný. Žádný z důkazů nemá, podle zákona, prioritu, nemá vyšší či nižší hodnotu. Je na soudci, jak názory znalce vyhodnotí. Nesmí se však jednat o zjevnou svévoli.

U jednoho velkého rodinného soudu na Slovensku však až zarážejícím způsobem svéhlavě soudce prosazoval mínění znalce. Vždyť jak jinak nazvat kontroverznost znalcových tvrzení: nejprve řekl, že nikdo z rodičů dítě nemanipuluje, pak zjistil, že matka si posadila syna na kolena, vzali velký sešit a asi na tři – čtyři strany sepsali, co se chlapci na otci nelíbí, co na něm nenávidí. Uf, znáte záludnější způsob vymývání mozku dítěte? A všechno znalec zazdil konstatováním, že matka má lepší rodičovské dovednosti. Soudkyně dostala na stůl odborně odůvodněné zpochybnění znaleckého posudku, ona však – ano, ale já znalci věřím! A to po téměř dvou letech, co otec s chlapcem nemohl být (protože matka), rozhodla, že styk se neupravuje. Otec může být se synem vždy jen se souhlasem matky.

Viděl jsem i absurdnější posudky. Sám jsem jich jako sociální vědec analyzoval asi dvě stovky. Bohužel téměř žádný nestál za nic. Ale řeknu to trochu odborněji – posudky nesplňovaly základní kritéria vědeckých poznatků tak, jak to vyžaduje zákon a metodologie vědy (jsem autorem vysokoškolské učebnice z vědního oboru metodologie vědy, vím o čem mluvím). Nebyly postaveny na faktech, ale na názorech, nesplňovaly kritérium validity (platnosti) a reliability (spolehlivosti) znaleckého zkoumání.

Jak je to vůbec možné? Kde se děje chyba? Proč to znalci dělají, proč soudci akceptují fake práci?

Bylo by velmi snadné říci, že korupce. Možná také. Ale nejzásadnější problém spočívá v neschopnosti řešit rodinné konflikty v soudní síni, proto se soudce alibisticky skrývá za znalce. Alibismus vede k tomu, že soudce ani neví, co vlastně potřebuje zjistit. A tak se zadání standardně točí kolem inteligence rodičů, kolem toho, kdo z nich je lepší, jaký vztah mají s dítětem a naopak a mezi sebou, kdo manipuluje, kdo ne, a – vždyť mnozí to důvěrně znáte. I vás zaskočí, když znenadání zjistíte, že nemáte dostatek rodičovských dovedností a nesplňujete obecně deklarovaný, ale fakticky neznámý vzorec ideálního rodiče.

Dobře, a co s tím?

Máte svou lidskou důstojnost, kterou musí každý respektovat. I soud. V Úmluvě o lidských právech a biomedicíně se hovoří o prioritě lidské bytosti: „zájmy a blaho člověka budou mít přednost před výhradním zájmem vědy a společnosti“ (čl. 2). Prolomit tato práva může soud pouze ve čtyřech případech – v zájmu [1] veřejné bezpečnosti, [2] předcházení trestné činnosti, [3] ochrany veřejného zdraví a [4] ochrany práv a svobod jiných.

Nevím, ale vychází mi z toho, že primárně má jít o trestní řízení. Ale dobře, i v toxickém rodinném prostředí jsou situace, které někoho vážně ohrožují. V takovém případě je však třeba jasně říci, jaký problém se musí zkoumat. Pokud jde o násilí, nepřísluší to na stůl civilního soudu, ale do režimu trestního řízení. Může jít o zanedbávání zdravotní péče nebo jiné formy špatného zacházení s dítětem. To ano. Ale vždy musí soud vymezit, co se má zjišťovat. Bez vymezení problému jde o obyčejnou svévoli a alibismus. Z hlediska metodologie i z hlediska spravedlnosti je to cesta na scestí. Proto je třeba se ptát, co má znalec zjišťovat a z jakého důvodu.

Zadání soudu nejčastěji směřuje k tomu, aby znalec zjišťoval, komu je třeba dítě „přidělit“ po rozpadu rodiny. Jenže právě to znalec nesmí. Ze zákona „se nevyjadřuje k právnímu posouzení věci“. Právě z takových důvodů mnozí znalci dostali pokutu za správní delikt. Sám jsem udělal několik auditů znaleckých posudků, které ministerstvo vyhodnotilo jako správní delikt znalce a uložilo mu pokutu. Takže potvrzeno i autoritou.

Do kategorie ochrany práv a svobod jiných lze přiřadit zjišťování důvodů, proč dítě odmítá jednoho z rodičů. A v tom momentě se spouští kolotoč různých příhod, argumentů, názorů, zveličování triviálních epizod, ale většinou jde více o spekulace než o faktograficky podložená zjištění. Je to velmi široká paleta různých důvodů, pro které nestačí prostor našeho článku. Soustředím se pouze na rozhodující skutečnosti, které musí znalec i soud respektovat, mají-li ovšem ambici postupovat a rozhodovat spravedlivě.

Desatero dobrého znaleckého posudku

1. Jasný cíl. Protože ten, kdo nevidí cíl, nemůže ho zasáhnout, říká stará moudrost.

2. Formulace problému. Má zpravidla formu otázky nebo výroku. Musí splňovat tři kritéria vědeckosti: (1) vztah mezi dvěma nebo více proměnnými, (2) jasná a jednoznačná formulace otázky (výroku) a (3) implikace (spojitost, závislost) mezi dvěma proměnnými: výrok ve tvaru „pokud A, pak B “ [předpoklad/důsledek].

3. V každém znaleckém úkonu musí být odůvodněný postup a musí být zajištěna jeho přezkoumatelnost.

4. Fakta a názory. Fakt je „to, co se udělalo“, tedy to, co existuje a co se objektivně zjistilo. Objektivně proto, že to lze ověřit. Fakt znamená jistotu, že stejnou cestou dojdeme vždy ke stejnému výsledku. Naproti tomu názor je od slova nazírat; názor je nějaké chápání faktů, subjektivní interpretace reality, kterou nelze ověřit – názor je zaujatý a závisí i na emocích. Má-li být posudek přezkoumatelný, nemůže stát na názorech, ale na faktech.

5. Na jednom faktu nelze postavit žádné zobecnění, žádný odborný závěr, resp. vědecký poznatek.

6. Názor dítěte. Nestačí, že znalec promluví s dítětem, udělá nějaké testy a věc uzavře s neomylným závěrem. Nesmí to tak dělat. Úmluva o právech dítěte a rozhodnutí ESLP to jednoduše zakazují. Zjednodušeně, práce s dítětem je založena na dvou principech: (a) názorem nejsou jednorázově vyslovené myšlenky, ale musí jít o proces. Více zdrojů poznání; (b) názor dítěte je podřízen jeho nejlepšímu zájmu. Nerozhoduje jen to, co dítě řekne, vyjádří nebo chce, ale také to, zda je to shodné s jeho nejlepším zájmem.

7. Všechno, co dítě i rodiče řeknou, musí být zaznamenáno na videozáznamu nebo alespoň na audionahrávce. Je to důležité z hlediska psycholingvistiky, jejíž součástí je neverbální komunikace. Pokud takové záznamy nejsou, a znalec uvádí pouze přepis, je to neobjektivní. Jedná se pouze o subjektivní interpretaci řečeného, nikoli o skutečná vyjádření. Přitom, aby se dalo vyšetření vůbec prozkoumat, musí být k dispozici originální rozhovor, protože důležitá je intonace hlasu, syntaxe a jiné neverbální prvky řeči.

8. Znalec se nesmí vyjadřovat k právním otázkám, zejména jak má soud rozhodnout o úpravě styku rodičů s dítětem nebo k tomu, jak se něco v minulosti stalo, nebo k tomu, zda vyšetřované osoby říkají pravdu.

9. Speciální chybou je studium spisu a souvisejících zdrojů. Znalci jsou zvyklí popsat velkou část spisu (měl jsem v rukou posudek, který měl 140 stran, z toho asi 80 tvořily popisy záznamů a rozhodnutí soudu), aniž by vyhodnotili, jaké informace získali a jaký měly význam pro další zkoumání.

10. Znalec musí provést zkoušku platnosti a spolehlivosti svých měření. Pokud tak neučiní, jeho měření mají nízkou vypovídací hodnotu. Je to přirozené. Nikdo nestaví své závěry na prvním faktu, který zjistí, aniž by měl možnost porovnat více proměnných, více zjištění.

Vybral jsem jen nejčastější faktory, které se dost zanedbávají a znehodnocují znalecké vyšetření. Selhání znalce však nepřijde samo od sebe, vždy souvisí se špatným zadáním. Pokud soud neví, jaký problém potřebuje zjistit, znalec má chaos a – dělá to, co ovládá nejlépe. Postupuje jako při vyšetření pacienta v ambulanci. Jenže mezi ambulantní činností a znaleckým (vědeckým) poznáváním je dost velký rozdíl. Asi jako mezi vítězstvím v ligovém fotbalovém zápase a získáním mistrovského titulu. Protože jeden vyhraný zápas ještě nedělá mistra. Stejně jako jedno vyšetření v ambulanci nedokáže identifikovat problém dítěte a rodičů, kteří navíc nežijí izolovaně. Na jejich život a situaci má vliv i bezprostřední okolí – prarodiče, noví partneři, širší rodina, škola, přátelé atp.

Kromě toho, přijde-li člověk do psychologické ambulance, přijde tam z vlastní vůle, což předpokládá jistý stupeň důvěry mezi ním a psychologem. Dostaví-li se na příkaz soudu a s cílem, aby psycholog pátral v jeho duši a určil, jak bude žít, snaží se prezentovat v lepším světle, nebo hraje roli oběti. Ve vědě se takové chování označuje jako Hawthornský efekt. Z těch významnějších rizik zmíním ještě observer – expectancy efekt (nastává tehdy, pokud očekávání znalce ovlivňují realitu tím, že účastníky znaleckého vyšetření neúmyslně ovlivní. Řekněme tím, že jim během vyšetření vyjadřuje své názory a postoje ke zkoumanému problému) nebo primacy efekt – efekt prvního dojmu. Pojem pochází z kognitivní psychologie a způsobuje riziko zkreslení výsledků vyšetření.

[Mimochodem, právě pro metodologickou rozporuplnost znaleckého zkoumání se v USA rozhodli, že znalecké posudky v opatrovnickém soudnictví zakáží. Jestli už se tak mezitím stalo, aktuálně nevím, ale že je to velmi živé téma, to je fakt.]

Jak se bránit?

Základní otázkou, kterou je znalci třeba položit, je – jak jste na to přišel a jak jste to ověřil. Zažil jsem, že soud určil znalci úlohu, aby zjistil, zda děti a matka zažily násilí. Odpověď znalce byla, že zažily, že to řekly děti a říkala to i matka. Otázka byla sama o sobě nepřípustná, vzpomeňme si – znalec se nesmí vyjadřovat k právním otázkám, nesmí se vyjadřovat k důkazům. Rozhodující však bylo, že své tvrzení založil na prezentaci nejasných subjektivních vyjádření, která vylučovala mnohé jiné okolnosti. Například zjištění jiných znalců v trestním řízení.

Správně číst posudek je problém pro každého laika, bez rozdílu, zda se jedná o rodiče nebo advokáta nebo soudce. Máme v Radě možnost pomoci. Spolupracujeme se sociálním vědcem, který léta působil na univerzitě a vyučoval metodologii vědy, je autorem vysokoškolské učebnice o tomto vědním oboru a provedl několik stovek auditů znaleckých posudků.

Jak zjistím, že posudek je nesprávný?

Radu pro práva dítěte můžete požádat o odborné stanovisko – audit znaleckého posudku na info@pravadeti.sk.

Takovou službu nedělá nikdo. Je to jiné než dělat revizní posudek. Protože pokud jeden znalec hodnotí práci druhého znalce, necítí se v tom zcela komfortně. Znalecký posudek má ze zákona kompetenci kontrolovat znalecký ústav. Na Slovensku je takový pouze jeden – v Nových Zámcích. Audit metodologie není kontrolou odborné psychologické činnosti znalce, ale auditem validity a reliability (platnosti a spolehlivosti). Metodologie vědy je metadisciplína, zabývající se základními otázkami budování vědy a systémy vědeckého poznávání. Je to jakoby kostra poznávání v jednotlivých vědních disciplínách, jako jsou sociologie, psychologie, masmediální komunikace, matematika, fyzika, historie a další. Metodologie, zjednodušeně vyjádřeno, se zabývá konstrukcí výzkumných procesů. Pokud je konstrukce vadná, zhroutí se celé dílo. O tom je audit.

K auditu dostanete i instrukce, jak s ním před soudem naložit. Poskytneme modus operandi, podle kterého soud musí audit vzít v úvahu a vypořádat se s ním. Čili, buď výsledky auditu přesvědčivě vyvrátí, nebo je přijme. Jiný postup by byl ústavně nekonformní. Audit lze využít i ve správním řízení před ministerstvem spravedlnosti, které jedná o správních deliktech znalců, nebo, výjimečně, i v trestním řízení, pokud by pochybení znalce naplnila znaky trestného činu nepravdivého znaleckého posudku.

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.