RNDr. Pavel Rusý

Přijdou-li k soudu rodiče kojence či batolete, je v drtivé většině případů jasné, jak to skončí. Jedinou šancí otce, aby nebyl vyřazen z péče, je co nejdelší protahování sporu, ale s tím, že v průběhu řízení nebude „styk“ nijak aktivně ze strany soudů prodlužován, naopak bude snaha jej udržet co nejdéle minimální. Není výjimkou, kdy někteří soudci nejsou ochotni umožnit ani obyčejné přespání dítěte u otce do čtyř i pěti let věku dítěte, někteří dokonce k tomu nařizují znalecký posudek. Tento zcela absurdní postup soudů už leckomu přijde normální a dokonce právníci často vedou otce k akceptaci těchto nenormálních zvyklostí opatrovnických řízení.

Jde to udělat jinak?

Samozřejmě, že jde. Právě u malého dítěte, kdy ještě není žádná deformace vztahů mezi dítětem a rodičem zapříčiněná sporem nebo dokonce ovlivňováním, by soudy měly provést úpravu při zájmu obou rodičů o péči poměrně rychle – vyslechnout si možnosti a přání rodičů, jak by o dítě chtěli pečovat v současnosti a v budoucnosti a rozhodnout o úpravě péče s proměňujícím se poměrem péče obou rodičů.

Je logické, že u kojeného dítěte bude potřeba, aby o dítě pečovala více matka, zejména právě kvůli kojení. Biologii prostě nejde pominout a domáhání se 50:50 i ve věku kojence není úplně nejšťastnější řešení. Na druhou stranu není možné směšovat biologicky podmíněnou nerovnost rodičů s nerovností právní. Soudy by právě ve vývojové fázi dítěte, která zakládá tu biologickou nerovnost rodičů, o to důsledněji měly chránit právní rovnost rodičů, tedy zachování rovných práv a povinností. A zejména práva dítěte na péči nejen matky, ale i otce.

Soudy mají podle nového občanského zákoníku rozhodovat o tom, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat. Podstatné je slovo „napříště“. Znamená, že by úprava měla být nařízena tak, aby pokrývala příští dobu, pokud možno tak, aby do úpravy nebylo nutné zasahovat.

Pokud ale soud udělá rigidní úpravu k věku a vývojové fázi dítěte, rozhodne nikoliv o péči „napříště“, ale „pro nyní“. Fakt, že dítě je malé, kojené, útlého či batolecího věku apod., je skutkovou okolností, která by měla být podkladem pro rozhodování. Jelikož je obecně známo, že dítě nezůstane na věky kojencem (a tuto skutečnost není třeba podle soudního řádu prokazovat), musí být toto i součástí vyhodnoceného skutkového stavu.

Pokud je ale součástí skutkového stavu nevyhnutelný vývoj dítěte, pak součástí rozhodnutí o „napříště“ musí být i zohlednění této okolnosti. Rozsudek, který tuto okolnost nezohlední, je nesprávný.

Okolnost, že dítě se bude dále vyvíjet, může soud zohlednit nařízením postupně se měnící úpravy podle očekávaného vývoje dítěte. Tedy např. v prvním půlroce péči otce 3x týdně ve všední den od 15 do 18 hodin a o víkendech každý den 2x po třech hodinách, ve druhém půlroce je možné péči rozšířit na 6hodinové úseky, tedy s příkrmem a jednou přestávkou v kojení, od jednoho roku s dalším rozšířením a postupně péči otce lze rozšiřovat a měnit frekvenci předávání mezi rodiči až k cílovému stavu rovnoměrné střídavé péče. Samozřejmě i v této proměnlivé úpravě je třeba vyhodnotit možnosti rodičů, plány ohledně nástupu matky do zaměstnání a rozložení rodičovského příspěvku, ohledně plánované délky kojení, vzdálenost bydlišť a další okolnosti. Tedy tyto úpravy mohou být různé.

Podstatné je, že zajišťují poměrně solidně rozvržení péče úměrně věku a očekávaným potřebám, není nutné opětovně chodit k soudu, když úprava pro kojence přestane být v roce a půl pro dítě vyhovující. Důležitým faktorem je i právní jistota obou rodičů, kdy kupř. otcové by byli vstřícnější k dlouhodobějšímu kojení, pokud by měli zajištěno, že kojení nebude překážou jejich péče v pozdějším věku.

Změnová řízení by měla být zahajována pouze tehdy, pokud se vývoj a okolnosti významně změní v průběhu péče. Je bohužel rozšířeným klišé, že střídavá péče je nevhodná pro předškolní děti a nemožná pro předškolkové. Přitom podle mých zkušeností je to přesně naopak, malé děti jsou výrazněji fixovány na pečující osoby (nikoliv nutně jednoho primárního pečovatele), zatímco starší děti jsou již více vázány na okolní prostředí, kamarádky, místo bydliště, svůj soukromý prostor. Malé děti výrazně lépe snášejí ono „stěhování“ mezi místy bydlišti rodičů, protože jsou závislé na osobě. Co malé dítě zvládne lépe – pobyt v jiném prostředí s osobou, na kterou je zvyklé, nebo pobyt v prostředí, na které je zvyklé, ale bez přítomnosti běžně pečující osoby? Samozřejmě, že prvé, protože malé dítě čerpá bezpečí z blízkosti osoby, které důvěřuje.

Stejně tak pro budování vztahu rodič-dítě je častý a bezpečný kontakt s oběma rodiči důležitý zejména v útlém věku, ve vyšším věku je již vztah vybudován a není problém delší odloučení. Současná praxe, kdy jsou zejména malé děti zbavovány přítomnosti otce, je pro tyto nejmenší děti zhoubná a poškozuje vztah s otcem i do budoucna. Soudy by tyto zákonitosti vývoje dětí měly brát v úvahu, nevylučovat otce z péče o nejmenší děti, chránit vztah dítěte a otce a poskytnout otci právní jistotu, že díky nízkému věku dítěte v době rozchodu nebude z péče vyřazen proti své vůli. A tohoto cíle lze dosáhnout právě proměnlivou úpravou do budoucna s rozšiřující se péčí otce.