V roce 2008 to bylo každé 40. dítě. Od roku 2013 je nárůst střídavé péče rychlejší než v předchozích 5 letech (1,2 % ročně proti 0,6 % ročně v letech 2008-2013). Trendy jsou tedy pozitivní, ale jsou pomalé a bohužel na soudech je stále hodně soudců a soudkyň, které péči obou rodičů aktivně brání a podporují rodiče, který usiluje o vyloučení druhého z péče. Stejně pomalu se mění i myšlení OSPODů. Velmi nebezpečný trend je přenášení odpovědnosti na děti v těch nejkonfliktnějších případech.
Ano, ten nebezpečný trend přenesení rozhodnutí na dítě v poslední době taky pozoruju. Je to strašlivá prasárna, vedoucí k maximální manipulaci dítěte a budování szr. U dětí pod 10 by jejich “názor” neměl hrát roli žádnou, a podle mě dítě není nikdy dost zralé, aby takové rozhodování bez následků uneslo.
Jenže jak?
Pakliže soud neměří stejným metrem, nenastavuje vhodné podmínky pro vznik vyrovnané péče, a to ani v budoucnu, těžko to měnit. Pokud není výchovná péče srovnána, rodič využívajíc za podpory institucí časovou převahu deformuje u dětí vnímání úloh rodičů. Děti těžko zhodnotí přínos rodiče na jeho budoucím rozvoji, vždyť toho není kolikrát schopen dospělý člověk. Pokud se ještě alibisticky dá větší váha tak snadno ovlivnitelné skupině… kam to povede? Kdo to odnese?
V případě rovnosti obou rodičů u soudu a stejného nahlížení na jejich činy, by cesta k vyrovnané péči mohla vést. Nespolupracuješ, porušíš práva dětí, druhého rodiče, nemůžeš mít vyrovnanou natož výhradní péči. Myslím, že by se současné majitelky dětí jinak chovaly.
Dokud jsem do toho nespadl, nikdy bych neřekl, jak zvrácené jsou naše soudy a jak pokřivení mohou být představitelé „spravedlnosti“. Jak neobjektivní, nelogické a rozporná mohou být vysvětlení v argumentacích výroků soudů, jež cíleně nastavením ničí vazby dětí se separovaným rodičem. Přes důkazy závadného chování ex dělající do dětských duší těžké brázdy, každé soudní usnesení jen snížilo můj výchovný čas nebo naopak zvýšilo výživné (nepřímá úměra). Jde o to, zda vůbec soudy mají právo výchovnou péči rodiče omezovat, a zda musí rodič soud respektovat. Možná rebélie, ale pokud stát nerespektuje daná práva rodičů a dětí tak proč rodič má todleto respektovat.
Problém je v tom, že soudy neplní úlohu danou jim Ústavou, tedy chránit práva. Místo toho práva, která má člověk garantována Ústavou a zákonem přidělují a odnímají. Jde o absurdní převrácení úlohy soudní moci. A ano, pokud stát absolutně nerespektuje práva rodičů a dětí, pak těžko lze očekávat, že tento respekt budou mít rodiče. Již svévolné omezování péče o dítě je porušením zákona a zde by měl soud už předběžným opatřením tomuto omezování zabránit a chránit práva, místo toho je zvykem omezujícího rodiče podpořit a omezení zakonzervovat navždy.
30. 4. 2019 at 8:57
V roce 2008 to bylo každé 40. dítě. Od roku 2013 je nárůst střídavé péče rychlejší než v předchozích 5 letech (1,2 % ročně proti 0,6 % ročně v letech 2008-2013). Trendy jsou tedy pozitivní, ale jsou pomalé a bohužel na soudech je stále hodně soudců a soudkyň, které péči obou rodičů aktivně brání a podporují rodiče, který usiluje o vyloučení druhého z péče. Stejně pomalu se mění i myšlení OSPODů. Velmi nebezpečný trend je přenášení odpovědnosti na děti v těch nejkonfliktnějších případech.
30. 4. 2019 at 10:47
Ano, ten nebezpečný trend přenesení rozhodnutí na dítě v poslední době taky pozoruju. Je to strašlivá prasárna, vedoucí k maximální manipulaci dítěte a budování szr. U dětí pod 10 by jejich “názor” neměl hrát roli žádnou, a podle mě dítě není nikdy dost zralé, aby takové rozhodování bez následků uneslo.
30. 4. 2019 at 19:21
Jenže jak?
Pakliže soud neměří stejným metrem, nenastavuje vhodné podmínky pro vznik vyrovnané péče, a to ani v budoucnu, těžko to měnit. Pokud není výchovná péče srovnána, rodič využívajíc za podpory institucí časovou převahu deformuje u dětí vnímání úloh rodičů. Děti těžko zhodnotí přínos rodiče na jeho budoucím rozvoji, vždyť toho není kolikrát schopen dospělý člověk. Pokud se ještě alibisticky dá větší váha tak snadno ovlivnitelné skupině… kam to povede? Kdo to odnese?
V případě rovnosti obou rodičů u soudu a stejného nahlížení na jejich činy, by cesta k vyrovnané péči mohla vést. Nespolupracuješ, porušíš práva dětí, druhého rodiče, nemůžeš mít vyrovnanou natož výhradní péči. Myslím, že by se současné majitelky dětí jinak chovaly.
Dokud jsem do toho nespadl, nikdy bych neřekl, jak zvrácené jsou naše soudy a jak pokřivení mohou být představitelé „spravedlnosti“. Jak neobjektivní, nelogické a rozporná mohou být vysvětlení v argumentacích výroků soudů, jež cíleně nastavením ničí vazby dětí se separovaným rodičem. Přes důkazy závadného chování ex dělající do dětských duší těžké brázdy, každé soudní usnesení jen snížilo můj výchovný čas nebo naopak zvýšilo výživné (nepřímá úměra). Jde o to, zda vůbec soudy mají právo výchovnou péči rodiče omezovat, a zda musí rodič soud respektovat. Možná rebélie, ale pokud stát nerespektuje daná práva rodičů a dětí tak proč rodič má todleto respektovat.
1. 5. 2019 at 10:58
Problém je v tom, že soudy neplní úlohu danou jim Ústavou, tedy chránit práva. Místo toho práva, která má člověk garantována Ústavou a zákonem přidělují a odnímají. Jde o absurdní převrácení úlohy soudní moci. A ano, pokud stát absolutně nerespektuje práva rodičů a dětí, pak těžko lze očekávat, že tento respekt budou mít rodiče. Již svévolné omezování péče o dítě je porušením zákona a zde by měl soud už předběžným opatřením tomuto omezování zabránit a chránit práva, místo toho je zvykem omezujícího rodiče podpořit a omezení zakonzervovat navždy.