Pavel Schweidler

Sobotní ráno bylo jako vymalované. Já ještě jel narychlo se servisákem strojů do firmy opravit stroj na balení. Kluky mezitím přivezla Jana a předala mé přítelkyni. Hned mi volali na mobil, že jsou tady a jestli to stihnu. Já už pomalu plánoval odjezd z Brna. Vše klapalo, jak mělo, a vše dávalo tušit den plný zážitků. Odjezd jsme měli naplánován na 10:28, ale všem bylo jasné, že v tu dobu nevyjedeme.

Mamky se loučily se svými miláčky a s námi, závěrečné foto a hurá na cestu. Před odjezdem ještě mamky dostaly malý dáreček, aby na nás mohly myslet, i když budou třeba vychutnávat ranní kávičku. V zabaleném balíčku s přáním od dětí byly cukříky s naším logem.

S mírným, kontrolovaným zpožděním jsme vyrazili na cestu. Jako lusknutím prstů jsme se ocitli v Zádveřicích, kde byla první plánovaná zastávka. Klientela místního motorestu odpovídala probíhající akci v nedalekých Vizovicích. Rockový festival se holt nezapřel. Možná právě proto se personál rozdělil na dva tábory. Ti, kterým to bylo jedno a brali věc s humorem, a ti, kteří si to moc brali a tvrdnul jim úsměv na tváři. Celkově jsme byli velmi spokojení jak s obsluhou, tak s jídlem. Jen náš kuchař dává do francouzské paštiky ještě mandle… Poobědvali jsem a vyrazili dál…

Dále nám cesta pěkně ubývala, jen se nám zdálo, že kam jsme se podívali, viděli jsme samé kopce. Holt asi jsme u cíle. A byli jsme. Jen jsme jaksi museli podniknout jeden úkon, který neděláme každý den. Museli jsme přebrodit řeku Vláru, abychom se dostali k chatě. Na satelitních snímcích to vypadalo jako brnkačka, ale realita může být někdy i poněkud jiná. I tento bod dnešního programu jsme ale zvládli a za několik dalších chvil už jsme zaplňovali chatu. Líbí se nám tady moc. Přívítali jsme se na prvním nástupu a porozhlédli jsme se po okolí. Záhy jsme zjistili, že nám přeci jen něco schází. Dřevo. I s touto nesnází jsme se vypořádali ve velkém stylu, jen to nejde moc publikovat. Oheň nás pak hřál dlouho do noci. V podvečer jsme měli v plánu něco jiného, ale děti si tak pěkně hrály, že jsme tomu nechali volný průběh, což jak se ukázalo, vyhovovalo všem. Přestože jsem dětem na nástupu sliboval, že jsme v chudém kraji a že následující dny nebudou nic jíst, hned první večeře stála za to. Úžasná roláda s domácími okurkami na stole nevydržela dlouho a není se čemu divit. Náramně nám tuhle hostinu Olejníkovi nachystali, jen co je pravda, za což si od nás zaslouží upřímné poděkování. Další program se nesl v duchu různých her a klání. Pěkně se nám děti „samy“ unavily, a protože to byl první večer, odchod na kutě nebyl úplně bez reptání. No a? Vždyť jsou prázdniny. Každopádně teď už je klid a my se těšíme na to, co nás čeká zítra.

P.S.: Není tu vůbec žádný signál a když se nějaký objeví, zalaškuje si s námi a hned zmizí.

V neděli jsme se probudili do krásného slunečného rána. Opravdu. Děti postupně vylezly ze svých pelíšků a společně jsme se vydatně a chutně nasnídali. Na nástupu jsme hezky popřáli Tamarce k narozeninám a ta nám zase odměnila děti trochou těch sladkostí. Namířeno jsme měli do Brumova – Bylnice, shlédnout místní dominantu – hrad. Na dotazy, kolik je to kilometrů, jsme odpovídali, že asi necelé dva tam a dva zpátky. I tak se našli tací, kterým to připadalo mnoho. Všechno je ale o hlavě a tak jsme v pohodě ušli pěknou jedenáctku, jen to fiklo. A bez řečí. Musím říct, že si letos poprvé užívám chlapi sobě – nikoho nemusím nosit, kluci jsou už fakt samostatní a urostlí, že zvládnou i tak náročný pochoďák.

Zprvu se nám místní obyvatelé zdáli komisní a zemití, ale zdání někdy může klamat. Procházkou jsme přišli až na hrad, který jsme si prohlédli, udělali několik historických fotografií, koupili pár suvenýrů a vydali se zpátky „na zem“. Mám tím na mysli, že jsme sešli z kopce, na kterém hrad stál, zpět do Brumova. Byl už čas na trochu teplého jídla a tak jsme vyzkoušeli místní restauraci „Pod hradem“ a byli jsme spokojeni. Na takový nával zde asi nebyli zvyklí – deset tatínků a devatenáct dětí přeci něco snědí… a nachystat to taky není úplně hned… a tak jsme si museli krapet počkat. Nevadilo nám to, dokonce jsme personálu vyšli vstříc, že jsme si točili nápoje sami a personálu jsme tak dopřáli čas na přípravu velmi chutných jídel. Cestou zpět na „základnu“ jsme ještě zkontrolovali místní sportoviště s bazénem. Teď už víme, že se sem budeme chtít ještě znovu podívat.

Hezky nám cesta ubíhala a každý už se viděl v bazénu u chaty. Hned tam postupně naskákali téměř všichni. Po krátké chvíli regenerace sil jsem vyhlásil výrobu hudebního nástroje, který musí být vyrobený svépomocí z přírodních nebo odpadních surovin. Zajímavé věci byly k vidění a hlavně ke slyšení. Od sudů, kýblů, klepaček na kole, chrastítek apod. To už pomalu přicházel večer a každý chtěl ještě z posledních něco zažít. Někdo si zahrál pinec, někdo poslouchal hudbu a někdo prostě šel spát. Hezký den to byl a zítra se nám asi drobet zkazí počasí, tak budeme trochu cestovat, a to vlakem.

Původní plán na pondělí – návštěvu Trenčína – jsme nahradili návštěvou Horní Lidče. Zhodnotili jsme situaci tak, že cesta do Třenčína by nám přinesla více starostí než zážitků (eura, cesta autem na Slovensko, několik vlakových přestupování, dlouhé cestování…). Zvolili jsme tedy návštěvu vyhlášeného Betléma a rozhodně jsme nelitovali. Ale všechno postupně.

Vstávání a snídaně dnes proběhla v pohodě a míru. Příprava na odchod musela také proběhnout rychle, protože vlak sice může mít zpoždění, ale Murphy říká, že když to potřebujeme, tak zpoždění nemá. Procházka na nádraží (cca 1,5 km) byla příjemná a mávání na nějaký ten projíždějící vlak děti bavilo. Nevím jak pro koho, ale pro nás byla cesta vlakem po roce příjemným zpestřením. Už na nádraží se na nás obloha mračila a místní se začali radovat, že nebudou muset zalívat. Ne tak my. Příroda ale ví, jak to udělat k obecné spokojenosti. Když se s námi vlak rozjel, spustil se deštík a než jsme vystoupili, tak bylo zalito a my jsme vystoupili pod modrou oblohu.

Průvodčí ve vlaku asi prodělala nějaký feministický kurz, nebo to měla v sobě. Myslím si, že ještě teď nechápe, jak je možné, že jsou děti jen se svými tatínky, jak to mohly jejich maminky dopustit, jak je možné, že je to baví a z dětí je na první pohled vidět, že jsou v pohodě. Se slovy: „Tož ale máte je čisté a vykúpané“ odešla nevěřícně do dalšího ze dvou vagónů cvakat lístky…

V Horní Lidči jsme po (pro někoho) vysilujícím pochodu došli k cíli našeho výletu – betlému. Co na nás čekalo, nečekal nikdo z nás. Otevírací doba je od úterý do neděle a my jsme si pro výlet zvolili pondělí. Měli jsme ale štěstí na dobré lidi a jeden telefonát to narovnal. Velmi ochotná paní nám betlém otevřela a všechno nám pěkně ukázala. Výhodou bylo i to, že jsme tam byli sami a nikdo se na nás nemusel dívat přes prsty. Ti nejmenší totiž nedokážou udržet pozornost víc než 30 sekund. I tak jsme zaplnili celé hlediště. Samotný betlém byl naprosto dokonalý a myslím si, že v nás všech zanechal hluboký, kladný zážitek. Kombinace duchovní, technické a multimediální stránky projektu byla úžasná. Uklidňující video (pro někoho až moc), hra světel, dech beroucí dřevěné postavičky a valašské dominanty společně vytvořily hustý zážitek. Poděkovali jsme milé paní za ochotu, požádali o skupinové foto a vydali se zpět na vlak. Na nádraží jsme navštívili další místní pozoruhodnost – restauraci Na nádraží. Způsobili jsme zde trochu rozruch, protože na takové počty zákazníků zde byli zvyklí naposled v sedmdesátých letech. Ale zvládli to. Nejvíce jsme se ale asi líbíli kuchařkám, které každou chvilku vykoukly z kuchyně a upřímně se usmívaly, obdivovali nás tatínky a chtěly nám příště dát i ty své děti včetně chlapů. My ale už máme uzavřenou skupinu, pak už by to byl opravdu šrumec blázinec… Hosté a personál z nás byli poněkud nervózní. Cesta zpět do Bylnice utekla jak voda a cesta z nádraží na „základnu“ taky. Našli jsme obrovskou užovku a předtráveného krtka, kterého asi nezvládla dobaštit.

Na základně byl život v duchu tvorby krmítek pro ptáky z plastů a odpadních materiálů. Musíme děti naučit recyklovat, ne? Takže pet láhve, krabice od mléka a krmítka byla opravdu nádherná… No co vám budu povídat, jedno krmítko hezčí než druhé. Myslím, že jejich výroba bavila nejen děti, ale tentokrát hlavně tatínky a ukázali u toho svou kreativitu. Taky jsem všechny náležitě odměnil.

Nesmím zapomenout na tradiční „vařbu“ Vlkováckého guláše, který se letos obzvláště povedl. Nerad to říkám, ale guláš už děti umí líp než my, ale kdo zde byl, tak ví své. Kolektivní sport fotbálek trochu zklidnil jinak neutahatelné ratolesti – a stejně málo. Ty děti mají víc energie než nádherné fotovoltaické elektrárny, které jsou vidět snad všude. Dnes se konečně dočkaly i večerního promítání, které definitivně udělalo tečku za dnešním nádherným dnem. Doufám, že zítřek bude alespoň tak hezký jako dnešek.

Na úterní ráno jsme byli nedočkaví, protože jsme se měli rozhodnout, co budeme dělat. Ve hře bylo hned několik scénářů. Děti čekaly, jestli se půjde k vodě a tatínci zase, jestli se nezkazí počasí a nepojedeme někam na výlet. Vybranou variantu ocenily asi nejvíc děti. Koupačkáááááá….

Po snídani se děti pustily do výroby vodních mlýnků, které budou „instalovat“ do řeky Vláry. Porušili jsme snad všechna bezpečnostní pravidla, která existují. Klííííííd. Vše je pod kontrolou. Děti se naučily vrtat, řezat, šroubovat, zatloukat hřebíky… Prostě z každého je už alespoň Kutil Tim, samozřejmě pod pečlivým dohledem tatínků. Nutno podotknout, že se jim práce fakt dařila a výsledky jsou úžasné.

Po chutných špagetách se konečně dočkali vodomilci. Odjeli jsme do Brumova na bazén. Velká paráda. Návštěvníci se dali spočítat na prstech rukou, tak celý areál patřil nám. Báječně jsme se vyřádili, zasportovali, vykoupali se i něco dobrého pojedli. Po návratu jsme očekávali postupné odpadávání dětí, ale nebylo tomu tak. Po dalším jídle se šlo k vodě, instalovat ranní výrobky. Mlýnky klapali jedna báseň… tolik mlýnků v řadě… Děti dostaly v rámci večerního promítání – kina – poněkud morbidní pohádku o Obrech, aby se naladily na připravovanou stezku odvahy. Situace se ale výrazně změnila po skončení promítání. Se slovy, že dnes do černého lesa nikdo nejde, se děti postupně vytrácely samy spát. Noční procházka se tedy pro nedostatek účastníků nekonala.

My tatínci jsme venku zůstali jaksi osamělí. Děti spaly a co s načatým večerem? Poseděli jsme u ohně a pak se to stalo. Zčista jasna nás přepadl nápad. Máme už vlajku, dresy, čepice, cukry, tužky a já nevím co ještě, ale nemáme hymnu. Co takhle nějakou vymyslet? A šlo se do akce. Když začalo svítat, měli jsme hotovo. Hymna je na světě. Šli jsme taky trochu zdřímnout a ráno náš „hymnový prototyp“ necháme zhodnotit dětmi.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsme vstávali poněkud později, ale už ráno byl ve středu pořádný hic. Posilnili jsme se snídaní a šli s kůží na trh. Tedy s novou hymnou. Všechno nové může mít své příznivce, ale i odpůrce. To víme. Očekávali jsme, že zvláště u těch starších nemusíme úplně trefit styl. Nic takového neproběhlo. Hned po prvním, ne příliš povedeném předvedení songu jsme byli odměněni dětským potleskem a vyzváni k přídavku. Chceme slyšet refrén, křičely děti, a ten je opravdu hitový i pro nás. To byla panečku energie. Wow. Večer už ji někteří uměli celou zpaměti, jiní se přidávali postupně, ale hlavní bylo, že jsme ji všichni přijali jako společnou věc. Paráda.

Výlet za příběhem Gabry a Málinky do Štítné jsme postupně z dnešního programu vytěsňovali a po obědě Pod hradem jsme jednohlasně odsouhlasili brumovský bazén. To bylo radosti. Dnes jsme se tu necítili sami. Bylo zde už moře lidí, ale znáte to. Dobrých lidí se vejde všude dost. Byla tu spousta bratrů Slováků… Parádně jsme se zase vyřádili, opět jsme vzbudili patřičný rozruch, že tolik tatů jen s dětmi a žádné mamky… krásně jsme se tetelili…

Po návratu na základnu jsme po chutném jídle rychle svolali děti na noční stezku odvahy. Dnes už to klaplo. Nikdo se nedíval na žádné pohádkové horory a taky nebyl čas taktizovat se spaním. Tentokrát vše proběhlo OK a všem se večerní program líbil. Bylo pěkné pozorovat, jak ti, kteří vyráželi do tmy, byli pokorní a tiší a ti, co se ze tmy vrátili, byli hluční, upovídaní a zkušení. Prostě se jim ulevilo. Za odměnu jsme pustili pohádku, na kterou se nedodíval skoro nikdo. Když píšu, že skoro nikdo, tak ani z řad tatínků. Všichni toho měli tak nějak dost. Vždyť jsme toho taky dost prožili.

Co psát o čtvrtku – o dni, kdy náš „výlet“ končí a další bude až za celý rok? Dopoledne mělo být plné her a koupání, ale i na dětech byl odjezd znát. Taťkové začali uklízet a balit. Děti se uměly zabavit samy a to bylo pozitivní. Samozřejmě jsme nepozapomněli na hymnu a několikrát si ji přezpívali. To už zpívali všichni. Takový malý sbor Alexandrovců. Co to povídám! Přece sbor hrdých Vlkováků.

Teď jsme měli auta za vodou (Vlárou) a tak nás to nekonečné přenášení věcí trochu prudilo. I tohle ale patří k akcím, jako je ta naše. Byli jsme rádi, že se do „stěhování“ spontánně zapojily děti a pomohly. Na posledním nástupu jsme rozdali diplomy, dárky, zazpívali hymnu, rozloučili se, popřáli si šťastnou cestu…

Návrat domů do reality. Všichni jsme si odpočinuli. Erda s Maxou chtěli k babičce, tak jsem je tam odvezl a užili se. Druhý den Maxík, že ne… cukl, jedna noc mu stačila – od té doby si to užíváme na dvorku a zahradě sami spolu. Bazén, chodí sem jeho kamarádi… takže není nouze o pohyb a pokec.

Týden utekl jak voda a nám zbývá poslední týden spolu. A ten si taky jak se patří užijeme!

PŘEDCHÁZEJÍCÍ TÝDEN