PhDr. Jana Šilhavá
Jakmile děti objeví kouzelné slůvko „ploč“, začíná pro rodiče často úmorné období otázek a odpovědí. S nevinným výrazem nás svými dotazy uvádějí do rozpaků v nejnevhodnějších chvílích. Pro rodiče i prarodiče zvídavých dětí máme povzbuzení: ptát se je normální a dokud se dítě ptá, všechno je tak, jak má být.
Dokud se dítě ptá, všechno je, jak má být
Neznáte příběh o Pročánkovi? Můj známý ho má v živé paměti. Byl hodně zvídavé dítě a rodiče doufali, že příběhem o chlapečkovi, který se stále ptal proč a nedopadlo to s ním moc dobře, sníží množství jeho dotazů. Dnes psychologové důrazně nabádají, abychom dítě v žádném případě nekárali za to, že se ptá.
Otázkou Proč? se děti dozvídají mnohé o světě kolem nás. Chtějí se dostat na kloub všem zázrakům, které se kolem nich kupí. Spoléhají, že jim obři, kteří o ně pečují už od narození, zprostředkují další výlety do dění kolem nás. A nám dospělým nezbývá nic jiného, než sesbírat všechny drobky trpělivosti, které nám zůstaly a odpovídat, dokolečka vysvětlovat a občas přiznat: Nevím. Dokonce i známý astronom Jiří Grygar se jednou přiznal, že v odpovědích na dětskou otázku: A proč? se dostal jen do šestého kola.
Kolem věku tří až čtyř let některé děti rychle pochopí, že rodič nebo i jiný dospělý, který touží svému dítěti zprostředkovat maximum, se lehce stane jejich zajatcem. Proto je třeba rozlišit, kdy se dítě skutečně ptá ze zvědavosti, nebo si chce jenom tak povídat a nebo nás zkouší. Většinou to poznáme podle výrazu tvářičky a šibalských záblesků v očích. Tehdy máme právo vyptávání přerušit. Také když nás vyptávání začne hodně obtěžovat, je lepší konverzaci ukončit a začít dělat něco jiného dřív, než začneme být agresivní.
Dětskou přirozeností je ptát se a dokud se dítě ptá, všechno je tak, jak má být. Naopak, jestliže se dítě neptá, něco není v pořádku. Pak by se měl spíš rodič ptát sám sebe: Nezastrašil jsem své dítě něčím? Cítí se svobodně? Možná jsme mu nějak dali najevo, že jeho otázky jsou hloupé nebo otravné, a to stačilo k tomu, že se ptát přestalo. A děti, které se neptají je třeba k otázkám podněcovat a povzbuzovat. Když už se někdy náhodou zeptají. Jednoduchá větička: „To je dobrá otázka,“ dělá divy.
Jak správně odpovídat
- Odpovídejte přiměřeně věku dítěte
- Nezahlcujte informacemi, detaily dodejte, až se zeptá dál
- Můžete dítěti otázku vrátit: Proč se ptáš? Co myslíš ty?
- Nebojte se přiznat, že nevíte
- Vezměte si čas a odpověď promyslete
- Hledejte odpověď společně
- Podporujte dítě v otázkách: To je dobrá otázka, teď jsi mě dostal. Jsem rád, že tě to zajímá!
- Nelžete
Lež vnáší nedůvěru
Dodnes mi běhá mráz po zádech při vzpomínce na zážitek z vlaku. Dlouho jsme čekali na nějaký přípoj. Se zájmem jsem pozorovala zvídavého chlapce, který cestoval spolu s rodiči. Rodiče evidentně neměli náladu na jeho otázky. Když se zeptal: „Proč tak dlouho čekáme?“ Dostalo se mu odpovědi: „Protože teprve pokládají koleje.“ Asi to měla být ironie, ale chlapec se upřímně rozplakal, že to bude trvat hodně dlouho. Zůstala ve mně hořkost z úplně zbytečné lži.
Podle odborníků existuje jedno zásadní pravidlo: Nelhat! Co řekne máma nebo táta, to je svaté. Pokud dítě odhalí lež, může ho to psychicky rozhodit a vnést nedůvěru do vztahu s rodiči. Neznáme-li odpověď nebo nás dítě zaskočí choulostivou otázkou, pak si klidně můžeme dát chvíli načas. Nemusíme si hrát na Vševěda. Přiznat se, že nevím, není ostuda. Stačí říct: „Je to složitý problém, nevím, jak bych ti to teď vysvětlil, musím o tom sám trochu přemýšlet.“ Frázi: „Na to jsi ještě malej-malá,“ bychom ze svého slovníku měli škrtnout a pokoušet se o odpovědi přiměřené dětskému věku.
Mám zkušenost, že neznalost se dokonce může proměnit v pozitivum. Při vycházce v lese jsme s dětmi objevili „šnečí vajíčka“. Moje znalosti ze života šneků na jejich Proč? zdaleka nestačily, a tak jsme se společně vydali do knihovny. Mohla jsem dětem názorně ukázat, jak se hledá v encyklopediích, kolik krásných knížek o zvířátkách čeká, až si je budou prohlížet a jednou i číst. No a díky dětským otázkám jsem se mimo jiné stala odbornicí na šneky.
Ačkoliv moje děti dnes patří mezi náctileté, mám radost, když i dnes přicházejí s otázkami, ze kterých se většinou vyvine pěkný rozhovor, který je obohacením i pro mě. Sama si dodnes ráda kladu otázky a hledám na ně odpovědi. Vážím si titulu, kterým kdysi malá dcerka ocenila moje pátrání: „Mami, ty jsi ale „píditel“.“ Vypůjčila si ho od Pipi dlouhé Punčochy. Napadá mě, že je asi dobré, když děti vidí naše hledání odpovědí, možná jim tak dáváme víc, než sáhodlouhými výklady.
Převzato ze stránky MANZELSTVI.CZ
Okomentovat