Stridava.cz
Nula. To je procento dětí trpících syndromem hyperaktivity, zveřejnil Richard Saul ve své knize „ADHD neexistuje: Pravda o syndromu nedostatku pozornosti a hyperaktivitě“.
Několik let zpět přední deníky a lékařské magazíny upozorňovaly na fakt, že že 9 % amerických dětí trpí syndromem hyperaktivity neboli ADHD – Attention deficit hyperactivity disorder. Optikou dnešní generace lékařů, psychologů, ale hlavně rodičů se děti nechovají tak, jak mají. Jsou neposedné, mysl jim těká z myšlenky na myšlenku, málo se koncentrují, často prožívají denní snění, zapomínají, jsou hyperaktivní. Toto je mimochodem soubor příznaků definující ADHD. Nechovají se poslušně podle představ rodičů.
Lékaři celého světa se začali zajímat o fyziologické symptomy, někteří přišli dokonce s teoriemi o menším objemu levé části mozku. Čím déle se vědci zabývali příčinami ADHD, postupně přicházeli ke zjištění, že ADHD není nemoc, ale skupina projevů chování dítěte. Ano dítěte, ne člověka.
Vznikl spor, jestli vůbec ADHD existuje, jestli se prostě děti nechovají jako děti a dospělým to jen není po vůli. Ale ouvej, ego předních vědců a profesorů bylo narušeno. Prohlášení, že ADHD existuje a mají o tom důkazy, se objevovala na předních stranách světových odborných periodik. Pro dospělého se přece nesluší, aby přiznal svoji chybu. To může udělat pouze dítě s ADHD.
Zvláštní je, že Velká Británie vykazuje poloviční výskyt ADHD v populaci dětí než USA. Bohužel celosvětově bylo diagnostikováno každé deváté dítě s ADHD a dvou třetinám byly předepisovány léky, jinými slovy drogy, na uklidnění nebo na koncentraci. Řada ADHD diagnóz byla pouze chabou výmluvou lékaře, který neuměl pracovat s dětmi a neuměl se do problému dítěte ponořit hlouběji. Raději předepsal drogy, které měly umlčet dítě a lékařovu neschopnost. ADHD se stala výbornou výmluvou lékaře. Neumím pracovat s duší dítěte, diagnostikuji ADHD. Lékaři podváděli. Byl tu navíc další element, který umožnil rozšíření neexistující nemoci: rodičům se diagnoza ADHD líbila. Pro rodiče se stalo vzrušující sdělovat okolí, že mají hyperaktivní dítě, místo toho, aby přiznali, že selhali ve vztahu s vlastními dětmi.
2. února 2012, po dovršení 87 let, několik měsíců před svojí smrtí, americký psychiatr dr. Leon Eisenberg, otec ADHD, oznámil výrokem v německém týdeníku Spiegel, že “… ADHD je prvotřídním příkladem fiktivní nemoci“. O sedm měsíců později zemřel. Rozhodl se říci pravdu o svém smyšleném objevu, kterým bavil svět víc než 44 let, před tím, než se odebere z tohoto světa.
Děti jsou děti. Jsou aktivní, neposedné, svobodné, nespoutané, volnomyšlenkové. Nechtějme po nich, aby byly poslušné podle příkazů rodičů, aby ztratily duši, pohyb a svobodu. ADHD není nemoc ani syndrom. Je to důkaz o tom, že vaše dítě je dítětem.
Převzato z STRIDAVA.CZ
8. 12. 2017 at 6:11
Jasně, jsem ochotna uznat, že můj ADHD trpící syn není nemocný, ale zkrátka jen živé dítko vymykající se tabulkám. Co to ale ve skutečnosti znamená? Hůř vychovatelné dítě dá okolí více práce, ať je to bráno jako syndrom, nebo jen větší řekněme energičnost. Zkrátka pokud chceme z takových dětí vychovat fajn lidi, co nemají potíže se zákonem atd, stejně se jim musíme více věnovat, než těm, od přírody klidnějším, hodnějším, dalo by se říci. Rozhodně po svém synovi nechci, aby ztratil duši, pohyb a svobodu. I s práškem, po kterém se lépe soustředí, je to stále ten samý kluk, upovídaný, věčně neklidný, který se ovšem dokáže také zastavit a vnímat věci, co před tím neviděl. Takže z mého pohledu je to vlastně tak nějak jedno, jak tomu budeme říkat, protože když jsme u toho, chemie za neschopné rodiče dítě stejně nevychová, a když si nedají práci, budou mít doma spratka at tomu říkají ADHD, nebo jen od přírody živější dítě.
8. 12. 2017 at 11:41
Naprosto souhlasím. Mám syna diagnostikovaného jako ADHD. Nepotřebuje žádné léky. Potřebuje více pozornosti, více se mu musíme věnovat, protože je nadprůměrně inteligentní a s tím souvisí i větší aktivita a neuznávání umělých autorit. Respektuje jen přirozené autority. To hodně lidem vadí, ale chyba není na straně dítěte, nýbrž na straně těch, kteří si autoritu nezaslouží.
8. 12. 2017 at 19:51
je to o povahovych rysech a nasledne vychove. ADHD je moderni paskvil a omluvenka pro nevhodne vychovavane dite
9. 12. 2017 at 12:43
Dite, na rozdil od dospeleho, nemuze respektovat jen prirozene autority. Neni mozne, aby ucitelku nerespektovalo, protoze proste neni prirozena autorita. Tohle ho naucit je ukolem rodicu. Nebo tedy podporovat respektovani jen prirozenych autorit ditetem, ale zaroven tedy nenutit ostatni, aby s timhle ditetem museli byt v kontaktu, pokud nechteji naopak oni.
Dospely ma nasledne na vyber – budu respektovat jen prirozene autority a tem neprirozenym, ktere ale respektovat musim (zakaznik, sef, policie..) se budu vyhybat, nebo se nekam odstehuju, kde neprirozene nejsou – nebo jsou mene (prirodni spolecenstvi).
Muj nazor na adhd je podobny – proste zivejsi, zvidave dite. O to vic je dulezite, aby rodice a okoli spravne staveli mantinely, a spravne s nim jednaly. Dobri rodice to dokazou, horsi si s tim neporadi a prusvih je, kdyz to omouvaji, vite, on ma adhd, co my zmuzeme…Nejvetsi prusvih je, kdyz adhd slouzi jako argument proc neni mozna SP, proc se starat i druhy rodic nemuze. Nastesti nejsem odbornik a nazor si dovolit muzu.