PhDr. Jana Nováčková, CSc.
4. Známky jsou pro kvalitu učení a vytváření zájmu o vzdělání škodlivé
„Prohřešky proti biologickým zákonům se na našich školách staly, žel, každodenním pravidlem a vyučovací proces pak znamená námahu, pot, frustraci a mizerné výsledky.“ Tuto větu najdete na obálce knihy biochemika Frederica Vestra „Myslet, učit se… a zapomínat?“ Vřele doporučuji všem, kdo chtějí vědět víc o tom, co probíhá v mozku při učení a co všechno by škola měla respektovat.
Právě tento tradiční styl výuky, „prohřešující se proti biologickým zákonům“, který se stále považuje z neznalosti za „normální“, tvoří spolu s převládajícím autoritářským mocenským postojem vůči dětem základ mnohých mýtů. Není tomu jinak ani u tohoto, který říká, že „známka představuje pro dítě totéž, co mzda za práci pro dospělého“.
Jestliže učení v tradičním pojetí přináší „pot, námahu a frustraci“, pak se zdá namístě za něj dítě nějak odměnit (eventuálně nedostatečný pot a námahu potrestat). I snaha děti porovnávat a měřit výsledky učení se zdá oprávněná. Přirovnání známky ke mzdě za práci přichází pak poměrně snadno, ačkoliv je nesprávné. Domnívám se, že jeho hlavním účelem je především ukolébat naše špatné svědomí založené na tušení, že se ve škole nezachází s dětmi právě nejlépe.
Práce není totéž co učení
Práce a učení nejsou totožné procesy a nelze je zaměňovat. Prací vytváříme hodnoty – materiální i nemateriální. Vytvořené hodnoty se pak vzájemně směňují a jsou prostředkem k uspokojování našich potřeb počínaje těmi fyzickými, jako je potrava, teplo, přístřeší, až po ty nejvyšší, jako je např. potřeba estetických zážitků. Protože jsme již pokročili od výměnného obchodu dál, směňujeme hodnoty vytvořené prací. V učení však není co směňovat, protože samo o sobě hodnoty nevytváří. Je však nepostradatelným předpokladem pro to, aby člověk hodnoty mohl vytvářet v budoucnosti, po ukončení procesu učení nutného pro výkon určité práce. (Ale pozor: Vzdělávání není možné redukovat jen na přípravu na povolání!)
Při učení vznikají v mozku nové spoje
Můžeme si v odlišení také pomoci tím, co se odehrává v mozku: při učení se vytvářejí nové spoje, při práci jde o používání již vytvořených spojů. Při učení strach a stres vysloveně škodí, při práci jejich účinky tak fatální nejsou. Zatímco pro učení (tedy to přirozené, kvalitní) známkování nutné není, mzda za práci je životní nutností.
Ona povrchní podobnost známek a mzdy spočívá v tom, že oboje představuje určitou informaci o tom, zda nebo do jaké míry jsou splněna nějaká kritéria. Běžně říkáváme: „Za dobrou práci dobrou mzdu.“ Zde však srovnání se známkou už kulhá hodně, protože v realitě výši mzdy ovlivňuje mnohem více druh práce (její společenské užitečnosti), než její namáhavost a kvalita. Jsou namáhavé práce placené málo a jiné celkem nenáročné placené přímo královsky.
Dospělý má možnost volby, dítě ne
Podstatným rozdílem mezi školou a zaměstnáním je možnost volby. Vybíráme si především práci (zaměstnání), o která si myslíme, že ji zvládneme. Pokud nám situace nějakým způsobem nevyhovuje, máme možnost pokusit se ji nějak ovlivnit nebo prostě odejít. Dítě na základní škole žádnou z těchto voleb nemá. Ve skutečnosti nemůže v tradiční škole své vzdělávání ovlivňovat vůbec.
Zpětná vazba je pro kvalitní učení nutná, známka nikoli
Pro práci i pro učení je nutná zpětná vazba. Představuje informaci, která nám říká, zda je postup správný či nikoliv, jaký je podaný výkon ve srovnání se žádoucím vzorem či kritériem, v čem se konkrétně mýlíme a co a jak máme dělat dál. Zpětná vazba je zaměřená na průběh činnosti či její výsledek, nikoliv na posuzování kvalit toho, kdo ji provádí. Nemá žádný jiný účel než dát směr další činnosti (pokračovat či něco změnit). Známka však tuto důležitou funkci neplní: posuzuje výkon dítěte příliš pozdě, až po proběhlém učení (nemluvě přitom o subjektivnosti učitelova hodnocení). Zpětná vazba je věcná informace, která nás nezahanbuje, netrestá ani neodměňuje, zatímco známka ano. Pro kvalitu učení nemá známka v podstatě význam, je používána jako donucovací prostředek, aby za podmínek učení velmi nepříznivých nějaké učení vůbec nastalo. Proto bychom se měli zaměřovat hlavně na zlepšování podmínek a metod učení, nikoliv na vylepšování různých způsobů hodnocení dětí.
Děti k učení a poznání svého výkonu nepotřebují známky
Spíše než srovnáním se žádoucím výkonem je známka srovnáním dítěte s ostatními ve třídě. Ale ani to děti nepotřebují. V alternativních školách, kde se neznámkuje a veřejně nesrovnává, děti vědí naprosto přesně, ke komu si s čím mohou dojít pro radu či pomoc. Srovnávání dětí, oficiální i neoficiální „žebříčky úspěšnosti“ jsou opět jen formou sociálního nátlaku, vnější motivací, která musí nastoupit, nejsou-li vytvořeny podmínky pro motivaci vnitřní, vycházející z učení samého. Buduje se nebezpečná závislost na vnější motivaci. Známkováním bereme učení jeho vlastní smysl, tj. vědomé, z vnitřní potřeby motivované osvojování informací a dovedností. Učení se tak degraduje na prostředek ke sběru dobrých známek či vyhnutí se známkám špatným.
Pro ty rodiče, kteří cítí, jak známkování jejich dítě poškozuje, jedno doporučení: bagatelizujte známky. A to nejen ty špatné, ale i ty dobré. Všemožně dávejte najevo, že známky pro vás nejsou důležité. To ovšem neznamená nezájem o to, co a jak se dítě učí.. Můžete si s ním povídat, jak se dnes ve škole cítilo, co se tam událo zajímavého, nechte si vyprávět a ukázat, co nového se naučilo, což vám řekne lépe než jakákoliv známka, jak pokračuje jeho učení.
Nový školský zákon umožňuje školám volbu, zda chtějí známkovat, nebo zda budou psát slovní hodnocení. I slovní hodnocení má svá rizika, z nichž největší je asi „nálepkování“. A je to stále hodnocení od druhého člověka. Děti by se měly ve škole učit sebehodnocení. Velmi nadějným nástrojem pro změnu hodnocení ve škole je tzv. portfolio – složka, v níž jsou uchovávány vybrané práce dítěte, takže je možné sledovat jeho pokroky v učení. Vliv na to, co bude v portfoliu, má jak učitel, tak i žák. Důležitá část práce s portfoliem jsou diskuse nad ním – žáků s učiteli, dětí s rodiči a dokonce všech třech stran najednou.
4. 8. 2012 at 8:04
V pátek 29.června jsem jel sedmičkou k Andělu a na zastávce Zborovská jsem otevřenými dveřmi viděl paní s asi osmiletým děvčátkem a pána, který se holčičky právě ptal na vysvědčení. Dveře se zavřely ale já jsem na té malé puse v šťastné a rozesmáté tvářičce jasně viděl slovo “Samý”.