PhDr. Jana Nováčková, CSc.
9. Doporučení učitelům: když nevíte, zeptejte se dětí
Dnešní mýtus o „nutnosti autority učitele“ spočívá zčásti v nevyjasněnosti pojmů, ale také v postojích vůči dětem vůbec. Značnou roli v tom také hraje naše tradice přísné autoritativní výchovy. Autorita není jednoznačný pojem. Ve slovnících je definovaná i jako moc („nejprimitivnější formou autority je fyzická moc“, Hartl, 1993), i jako vliv založený na znalostech, zkušenosti apod. Ačkoliv by učitel měl být především autoritou ve smyslu vlivu vyzrálé osobnosti, jeho působení ve třídě je především mocenské. Je to on, kdo o všem rozhoduje, on má v ruce významný mocenský nástroj – známkování. Tradiční škola je na moci učitele přímo založená.
V době zavedení povinné školní docházky koncem 18. století byla poslušnost, podřízenost jakékoliv formální autoritě ceněnou vlastností. Škola musela tedy tyto hodnoty předávat dalším generacím. Známý je výrok, že „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“. Proto byl přijat systém vzdělávání vypracovaný podle vzoru pruské kadetky, tedy podle vzdělávání takové speciální profese, jakou je vojenství.
I kdyby poslušnost, podřízenost příkazům a donucovací postupy nebyly kdysi vbudovány záměrně přímo do systému vzdělávání širokých mas, dostaly by se tam stejně v důsledku tradiční výuky, která nedbá na potřebu aktivity dětí, smysluplnost a věkovou přiměřenost učiva, na individuální vzdělávací potřeby dětí (ty řeší nanejvýš separací dětí). Protože pokud není využita vnitřní motivace pro učení, nezbývá než nasadit motivaci vnější, odměny a tresty, které jsou spojeny s mocenskou pozicí.
V současnosti je i v naší společnosti přijímáno, že demokracie je přes všechna svá úskalí tím nejlepším známým společenským uspořádáním. Demokracie však již nepotřebuje poslušnost, ale aktivitu, iniciativu, zodpovědnost.
Demokracie znamená spolurozhodování
Ústřední myšlenkou knihy S. Sarasona Předvídatelná selhání školských reforem je, že skutečná změna školy nemůže nastat bez přerozdělení moci. To znamená, že moc soustředěná centrálně v rukou učitele ve třídě, ředitele ve škole nebo u vedoucího školního úřadu by se měla rozdělit formou spolurozhodování. Člověk by se měl podílet na rozhodování o věcech, které se ho týkají, jichž je součástí. Pokud jde o dospělé, dá se předpokládat všeobecný souhlas. Jakmile by šlo o děti, je to pro mnohé zvláštní, snad i málo přijatelná představa. Je to však jeden z principů demokracie a té se děti nemohou učit v autoritářském prostředí.
Jednou ze šesti klíčových kompetencí Rámcového vzdělávacího programu je kompetence občanská. Ta se nedá rozvíjet jen tím, že se děti budou učit o volebních systémech či historických kořenech demokracie ve starém Řecku. Bez odstranění mocenských pozic učitelů to nepůjde. Jak řešit konflikty a nevhodné chování dětí v tomto duchu popisuje velmi detailně kniha Respektovat a být respektován (2. vydání 2006).
Aby nedošlo k nedorozumění: konečné rozhodnutí je vždy v rukou osoby na vedoucím místě a v případě dětí v rukou dospělých. Jde však o to, aby všichni zúčastnění měli možnost se k věci vyjadřovat, aby rozhodnutí bylo argumentačně zdůvodněno a bylo pokud možno dosaženo shody zúčastněných stran.
Učitel nemá rozhodovat o všem sám
Tradiční autoritářský vyučovací systém nakládá učiteli na bedra velké břímě. Kromě toho, že mu tento systém nabízí jen málo efektivní metody vyučování (v podstatě odporující psychologii učení), má si ještě sám samotinký poradit se všemi těmi nenadálými situacemi, často sociálně velmi náročnými. Obecná představa o učitelské profesi je, že rozhodovat o všem ve třídě není jen pravomoc, ale také povinnost učitele („vždyť je za to placen“).
Jen málo učitelů přibírá děti k řešení situací ve třídě. Na našich seminářích doporučujeme učitelům: když nevíte, zeptejte se dětí. Slyšeli jsme již hodně příběhů, kdy tento přístup vyřešil složité situace. S. Sarason popisuje ve zmíněné knize příhodu, kdy v první třídě jedna holčička chtěla, aby ji paní učitelka pochovala. Učitelka ji vlídně odvedla zpět na místo a vysvětlila jí, že musí dělat to, co ostatní. Na autorovu otázku, proč ji nepochovala, udiveně odpověděla, že samozřejmě proto, protože by to pak chtěly všechny děti. Sarason píše, že kdyby se učitelka zeptala dětí, zda má holčičku pochovat, protože to teď moc potřebuje, děti by s největší pravděpodobností souhlasily, zvlášť kdyby řekla, že je ochotna pochovat každého, komu je tak moc smutno jako jí. Bez spolupráce a spolurozhodování dětí se však v zájmu udržení kázně musí vzdát zcela přirozené lidské reakce – účinně utišit rozrušené dítě.
Dobrý vztah k dětem nestačí, klíčová je úcta
Mocenská pozice učitele nemusí být nutně doprovázena přísností či dokonce křikem. Jistě každý z nás zažil laskavé učitelky, zejména na prvním stupni, které měly své žáky upřímně rády. Jenže mít rád děti samo o sobě nestačí ani pro demokratizaci školy, ani pro tolik potřebnou změnu vyučování. Klíčovým postojem je úcta k dítěti, partnerství na lidské úrovni. To se hodně vymyká běžným představám o vztahu k dětem. Dítě je přece hloupější, nezkušenější, k tomu právně neodpovědné, takže partnerství se zdá nemožné. Někdy se pojem partnerství s dětmi zaměňuje s „výměnou pozic“. Pro některé dospělé jako by existoval jen jeden model vztahů: někdo má „vrch“, druhý je pak v podřízené pozici. Kdyby dospělý měl opustit nadřazenou pozici, vyplývá z toho pro něj jen jediná představa – že „vrch“ by začalo mít tím pádem dítě.
Možná poslouží příměr s knižním příběhem jistého Angličana, který se vydal do Indie, jež tehdy byla ještě britskou kolonií. Tento svobodomyslný mladý muž odsuzoval kolonialismus a soucítil s ubohými Indy. Změna, kterou v onom románu prošel, by se dala charakterizovat jako proměna blahosklonného Evropana, který má rád „barevné“, k uvědomění si a uznání jejich rovnocennosti.
Místo pravidel vnucených shora potřebujeme pravidla vlastní
Opuštění autoritativního přístupu má svá rizika. Pouze uvolnit tradiční vnější disciplínu, založenou na moci učitele, beze změny výukových postupů, může vést skutečně k chaosu. Cesta vede přes vytváření pravidel pro soužití ve třídě i škole společně s dětmi. Když jsou tato pravidla vytvořená společně, demokraticky, děti se jim ochotněji podřizují a samy dohlížejí na jejich dodržování.
Okomentovat