JUDr. Jakub Kříž, Ph.D.

–

Od nového roku nabývá účinnosti novela občanského zákoníku, která opět o něco usnadní rozvod manželství. Na přelomu listopadu a prosince se sice v médiích objevily titulky jako „Rozvodová novela děsí poslance i odborníky“ a tito „poslanci a odborníci“ se začali hrozit toho, že rozvodová novela uškodí dětem, a je proto nezbytné odložit její účinnost a přepracovat ji.

Člověka málem napadá otázka, jak je možné, že se toto zděšení neozvalo o půl roku dříve, když novelu titíž poslanci a odborníci prosazovali? Odpověď tak složitá není, rozvod je jednou ze svátostí modernity a zpochybněním teze o potřebě stále snazšího přístupu k němu riskujete označení za omezence a výsměch pokrokové části společnosti.

Nechci se teď rozvodové novele věnovat podrobněji, ostatně akce za její odvolání již byla odvolána.[1] Raději bych se podíval do zpětného zrcátka a zaměřil se na otázku, od kdy jsou vlastně rozvody součástí našeho rodinného práva. Panuje v tom totiž … hokej. Například Tereza Matějčková nedávno ve svém podcastu zmínila, že katolíci se nemohli až do roku 1949 rozvádět vůbec. Byl to omyl, ale založený na důležité pravdě: po určitou dobu stát respektoval náboženské vyznání manželů natolik, že katolíkům rozvod neumožňoval.

Nejdříve je třeba projasnit terminologii. Zánik manželství na návrh jedné nebo obou stran dnes označujeme slovem rozvod. Tak tomu je od roku 1950; před tím se tato operace nazývala rozlukou. Rozvod byl něčím zcela jiným – šlo o právní separaci manželů za trvání manželství. Říkalo se mu také rozvod od stolu a lože a sloužil například k ochraně manželky před násilnickým manželem. Dodnes ho zná kanonické právo (to sice vychází ze zásady nerozlučitelnosti manželství, ale současně si dokáže poradit se situacemi, kdy je soužití manželů nežádoucí), ale také některé zahraniční právní úpravy (například některé státy USA, Irsko, Velká Británie).

A tak se občas stane, že když si někdo pročítá právní úpravu z doby před rokem 1950, nemusí ji rozumět, protože o této terminologické přesmyčce neví.

Stát se o manželství začal zajímat až relativně pozdě. Od roku 1783 získaly civilní (tj. nikoliv církevní) soudy pravomoc rozhodovat ve věcech manželských. Církevní soudy o nich samozřejmě rozhodovaly i nadále – a rozhodují i dnes – ale byla tím založena jakási manželská dvoukolejnost: manželství před státem (civilní manželství) a manželství před církví (církevní manželství) se postupně začaly chápat jako dvě na sobě nezávislé reality.

Manželský patent Josefa II. z roku 1783 také umožňoval rozluku nekatolických manželství. Tuto koncepci převzal v roce 1811 obecný zákoník občanský. Možnost rozluky se i nadále týkala pouze nekatolíků,[2] katolíkům zákon vzkazoval: „Svazek platného manželství katolických osob může býti rozloučen jen smrtí jednoho manžela.“[3] Dnes bychom to asi chápali jako neodůvodněnou nerovnost, v dobovém kontextu ale úprava smysl dávala: stát respektoval povahu manželského svazku v rámci daného náboženského společenství, trochu podobně jako dnes například respektuje autonomii církví při vymezování toho, kdo je duchovní.

Ke sjednocení došlo až v roce 1919 tzv. manželskou novelou občanského zákoníku, pro kterou se vžilo také označení „rozlukový zákon“. Společně se zavedením volebního práva žen se jednalo o jeden ze symbolů nové republiky. Rozlučitelnost manželství byla rozšířena i na katolíky. Od té doby se mohli katolíci – dnešní terminologií řečeno – občansky rozvést, bez ohledu na to, co si o jejich svazku myslela církev.

Tato změna měla dvě hlavní příčiny. Jednak se – slovy důvodové zprávy – novou právní úpravou Československo přiblížilo „kulturním státům“,[4] ale pak je tu druhý, z dnešního pohledu zajímavější důvod: na Slovensku už totiž rozluku pro katolíky znali. To souvisí s tím, že Slováci si do nově vzniklého Československa přinesli „své“ uherské právo, zatímco Češi právo rakouské. Ještě jednou se začtěme do důvodové zprávy: „Kdyby u nás zachováno bylo platné právo rakouské, vedlo by to k tomu důsledku, že by změnou domovské příslušnosti měnila se i právní povaha manželství. Manželství státního úředníka katolického vyznání, přeloženého na př. z Čech na Slovensko, bylo by rozlučitelno, kdyby přeložen byl zpět do Čech, stalo by se zase nerozlučitelným.“ Mimochodem, před rokem 1918 prý existovala rozluková turistika z českých zemí na Slovensko…

V roce 1949 byl pak přijat zákon o právu rodinném,[5] který rozluku přejmenoval na rozvod a rozvod (v původním významu) již neznal. Změnil toho více, například důvody, pro něž bylo možné manželství rozvést, nahradil důvodem jediným, hlubokým rozvratem manželství. A to je nám již známá koncepce, která se od té doby ještě v mnoha vlnách liberalizovala až do dnešní podoby.

Na problému rozvodů je samozřejmě mnohem více zajímavých aspektů, například jak se vypořádat s tím, že tak závažná smlouva má být snadněji rozvazatelná než nájem bytu, anebo z jakých důvodů má být manželství rozvedeno (rozvod jako sankce uplatnitelná pouze poškozenou stranou, rozvod jako dohoda, rozvod jako jednostranná výpověď bez uvedení důvodu). Stejně tak je určitě zajímavé testovat, na čem se zakládá požadavek nerozlučitelnosti nebo alespoň trvalosti, který si mnozí dosud s manželstvím spojují. Anebo promýšlet, jak všeobecná akceptace rozvodu přispěla ke změně manželského paradigmatu, které již není obecnou kulturou chápáno jako společenství celého života, v němž se jeden odevzdává druhému, ale jako romantický vztah vzájemné prospěšnosti. Tato otázka není samoúčelná, souvisí s dalšími kulturními hnutími s vlivem na jiné prvky manželství, jako je výlučnost nebo jeho heterosexuální rozměr, ale to už by bylo pro dnešek příliš velké sousto.

 

Na podobné téma

• Katalyzované manželství. Zavede Ústavní soud stejnopohlavní manželství?
• Nepravděpodobný popularizátor kanonického práva
• Legislativní blamáž roku
• Homosexuální manželství vede k omezení prostoru svobodné diskuse (#vypsáno)
• SCOTUS: svoboda nesouhlasit se stejnopohlavním manželstvím

 

[1] Předkladatelé odkladu účinnosti vzali návrh zákona zpět.

[2] Srov. § 116 OZO: „Nekatolickým křesťanským vyznavačům dovoluje zákon, že mohou podle svých náboženských pojmů z důležitých důvody žádati za rozluku manželství. Takové důvody jsou: Jestliže se dopustil manžel cizoložství nebo zločinu, pro který byl odsouzen k žaláři nejméně pětiletému; jestliže jeden manžel druhého zlomyslně opustil a, jestliže je jeho pobyt neznám, na veřejnou soudní výzvu do roka se neobjevil; úklady nebezpečné životu a zdraví; opětovné těžké zlé nakládání; nepřekonatelný odpor, pro který oba manželé žádají za rozluku manželství; ale v poslednějším případě nemusí býti rozluka manželství ihned povolena, nýbrž má se zkusiti nejprve rozvod od stolu a lože a to podle okolností i několikráte. Ostatně je ve všech těchto případech postupovati podle předpisů, které jsou dány pro vyhledávání a posuzováni neplatného manželství.“

[3] § 111 OZO.

[4] Text zákona včetně důvodové zprávy je k dispozici zde: https://spcp.prf.cuni.cz/lex/320-19.htm.

[5] Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.

 

Převzato z blogu Právo v dešti