Anne Manningová

–

Scéna: hořký rozvod a bitva o péči o sedmiletého syna. Matka získala výlučnou péči a – možná se snaží pomstít? – chystá se zničit vztah syna se svým otcem. Matka vypráví synovi lži o chování otce, zasadí semínka pochybností o jeho rodičovské způsobilosti a sabotuje otcovy snahy vidět svého syna. Syn začne věřit lžím; jak roste, jeho vztah s otcem se stává napjatějším.

Podle sociální psycholožky Jennifer Harmanové z Colorado State University bylo asi 22 milionů amerických rodičů, stejně jako tento smyšlený otec, obětí chování vedoucího k něčemu, co se nazývá rodičovské odcizení. Po několikaletém zkoumání tohoto jevu Harmanová naléhá, aby v disciplínách jako je psychologie, právo a péče o děti bylo uznáno odcizení rodičů jako forma zneužívání dětí a násilí v partnerských vztazích.

Harmanová, docentka na katedře psychologie CSU, je autorkou souhrnného článku v Psychologickém věstníku, který popisuje chování spojené s odcizením rodičů a obhajuje další výzkum jeho výskytu a výsledků. Ona a její spoluautoři vysvětlují, jak je toto chování zdrojem dlouhodobých negativních důsledků pro psychické zdraví a pohodu dětí a dospělých po celém světě.

„Musíme to přestat popírat,“ řekla Harmanová, která už dříve napsala knihu o odcizení rodičů se Zeynepem Biringenem, profesorem na katedře lidského rozvoje a rodinných studií. „Musíte zacházet s odcizeným rodičem jako s týranou osobou. Musíte zacházet s tím dítětem jako s týraným dítětem. Vyjmete dítě z tohoto týrajícího prostředí. Zajistíte léčbu týrajícího rodiče a umístíte dítě do bezpečného prostředí – u zdravějšího rodiče.“

Ve své nové práci Harmanová a její spoluautoři, Edward Kruk z University of British Columbia a Denise Hines z Clark University, kategorizují rodičovské odcizení jako výsledek agresivního chování vůči jinému jedinci, se záměrem způsobit újmu. Vykreslují jasné hranice mezi všeobecně uznávanými způsoby zneužívání, jako je emoční nebo psychická agrese, a chováním odcizených rodičů.

Například psychická agrese je běžnou formou týrání dětí, která zahrnuje „útok na emoční a sociální pohodu dítěte“. Podobným způsobem odcizující rodiče terorizují své děti tak, že se zaměřují na druhého rodiče a záměrně vytvářejí strach, že druhý rodič může být nebezpečný nebo nestabilní – přičemž neexistují žádné důkazy o takovém nebezpečí. Odcizující rodiče budou také své děti odmítat, zahanbovat nebo vinit za to, že projevují oddanost nebo vřelý vztah k druhému rodiči.

Autoři také tvrdí, že takové odcizující chování je týráním rodiče, vůči němuž směřuje, a přirovnávají toto chování ke známějším formám intimního partnerského násilí mezi manželi nebo partnery.

Harmanová je odbornice na dynamiku lidských vztahů. Její výzkum zjistil, že odcizení rodičů je podobné tomu, co se nazývá „intimní terorismus“. Intimní terorismus je charakterizován především nevyrovnaným postavením, ve kterém si jeden z partnerů podrobuje druhého zastrašováním, donucováním nebo vyhrožováním (či skutečným) fyzickým násilím. Takový scénář je odlišný od situačního párového násilí, kdy oba partneři mají ve vztahu relativně stejné postavení, ale nemohou spolu vyjít a uchylují se k fyzickému nebo emocionálnímu násilí.

Analogicky jsou děti používány jako zbraně ve formě intimního terorismu známé jako rodičovské odcizení, tvrdí Harmanová. Nerovnovážné postavení při takovém intimním terorismu lze vidět ve sporech o péči, ve kterých je jednomu rodiči přiznána výlučná péče o dítě. Tento rodič má soudem danou pravomoc podřídit si druhého rodiče tím, že zamezuje kontaktu nebo aktivně usiluje o zničení vztahu druhého rodiče s dítětem.

Harmanová říká, že rodinné soudy vidí tyto situace každý den, ale soudci, právníci a sociální pracovníci nevnímají výskyt rodičovského odcizení jako zneužívání dětí nebo zneužívání intimních partnerů. Místo toho jsou takové situace považovány za běžné spory o péči nebo neschopnost rodičů spolu vycházet.

Harmanová doufá, že její jiný pohled na rodičovské odcizení podnítí další sociální vědce, aby pokračovali ve studiu problému. Další výzkum této konkrétní formy násilí v rodinách přinese větší povědomí o ní a může přivést zdroje na lepší identifikaci a zastavení takového chování.

Zdroj: Jennifer J. Harman, Edward Kruk, Denise A. Hines. Parental alienating behaviors: An unacknowledged form of family violence. Psychological Bulletin, 2018; 144 (12): 1275 DOI: 10.1037/bul0000175

Převzato ze ScienceDaily.com, přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.